Odpočívej v klidu

18. září 2007 v 18:56 |  Smutné povídky
Dešťové kapky se řinou kolem mě a dopadají do měkkého mechu. Hlína je žíznivě nasává. Proplétám se mezi stromky a křovím, zrychleně dýchám. Moje kroky vedou na jedno jediné místo.
Všechno to začalo tak nádherně. Já a on… Báječně jsme se doplňovali. To, co bylo mezi námi, zdálo se být něčím nekonečným, nádherným, předtím jsem myslela spíš nesplnitelným. David byl pro mě vším. Do slova a do písmene.
Vždy jsem se mohla utopit v modři jeho zářivých očí, roztát pod jeho jemnými doteky a zářit štěstím v jeho svalnaté náruči. Dával mi pocit jistoty, bezpečí… Ale to už je minulost.
Naše životy se ocitly na rozcestí. Jít spolu anebo se rozdělit? On si vybral tu druhou variantu. Rozchod. Ani jsem nevěděla proč, jaký měl k tomu důvod. Nestála jsem mu ani za vysvětlení. Snažila jsem se ho dostat zpátky. Nechtěl. Nešlo mu vysvětlit, že o kamarádství nestojím…
Je to půl roku, co se semnou rozešel. Kráčím k místu, kam jsme vždy ruku v ruce chodívali. Bylo to jen a jen naše místečko… Do desítek dopisů na rozloučenou jsem tohle místo popsala. Aby mě někdy někdo vůbec našel.
Jsem na místě. Sednu si do trávy, ani ten déšť mi nevadí. Naposledy přemýšlím, co mám dělat. Jestli to, co chci udělat už dávno nebo být zbabělá a vrátit se zpátky domů… Nastavím obličej dešťovým kapkám. Ty se mísí se slzami. Sundám si bundu a sedím tu jen v tričku s krátkým rukávem. Natáhnu se na mokrou hlínu a ležím tu jen tak se zavřenýma očima. Představuji si Davidovy polibky…
Smráká se. Stále prší. Jak jsem se natáhla, tak jsem taky usnula, jen v tričku, které je skrz na skrz promočené. Ruce mám úplně prokřehlé stejně jako zbytek těla. Rychle rozepnu kapsu u bundu a vytáhnu žiletky.
Mám smíšené pocity. Narodila jsem se přeci proto, abych žila. Sama sebe nechápu. Mám všechno zahodit kvůli nešťastné lásce, kvůli někomu, komu už na mě nezáleží? Ještě nedávno jsem si myslela, že jít domů by byla zbabělost. Ne, zbabělost je před problémy utíkat… Rozhodla jsem se.
Do roztřesené ruky beru žiletku. Přiložím ji k zápěstí. Ruka se mi klepe stále víc a víc. Pomalu ji tlačím ke kůži. Rána se začíná otevírat. Leknu se, cuknu a na ránu si honem přiložím promočenou bundu. Ta se začíná nasakovat krví. Nakonec ji odhodím, ke kůži opět přiložím žiletku a řežu se do ruky. Nedá se říct, že by to bylo zas tak strašné, jen to všechno štípe a pálí. Zahrnuje mě pocit úlevy a zároveň i trochu nepříjemný pocit. Moje krev je už všude kolem mě, zvedá se mi žaludek. Začínám slábnout. Honem ale vezmu ještě žiletku, kterou přeříznu tepnu i na druhé ruce. Moje vědomí ustupuje, padám na zem a chce se mi spát. Víčka se mi pomalu zavírají… "Lucko? Lucko!" Slyším hlasy. Hlas Davida a mámy. Asi se mi to jen zdá. Usínám.
Tma. Ticho. S námahou pootevřu ztěžklá víčka a mžourám. Cítím sterilní prostředí nemocnice. Hned se mi vybaví, co jsem udělala, co se stalo. Začnu se klepat po celém těle a ruce zdvihnu jen s námahou. Stále vidím všechno rozmazaně a nemocniční pokoj se semnou točí. Z chodby nemocnice zaslechnu hlas. Našpicuji uši, protože hlas se mi zdá povědomý. Výkřik. Pláč.
Počasí je více než ponuré. Oblohu zdobí desítky černých mraků. Ze všech lidí kolem mě je cítit úzkost, zoufalství. Už ani nebrečím; není co.
Cítím se nejvíc osamělá za celý svůj život. Nenávidím smutek a všechno, co s ním souvisí. A černý barva mi bude od dnešního dne také víc než odporná. Jsem celá v černém, na očích taky naražené velké černé sluneční brýle, aby se ostatní nezhrozili pohledem na moje uplakané, opuchlé a červené oči.
Právě teď mě těší jen jedno - po fyzické stránce jsem relativně v pohodě. V nemocnici jsem si nějaký ten den pobyla, ještě jsem zesláblá, ale žiju. Díky tomu, že než jsem se rozhodla vzít si život, zdřímla jsem si. Když už jsem omdlévala, doběhl tam David s mojí mamkou.
Horší bylo, co se stalo potom. Znám to jen z vyprávění. David běžel domů. Myslel si, že jsem opravdu umřela. A než vůbec domů stačil dojít, tak…
Všichni mi nutí psychologa. Nedivím se jim. Sebevrazi většinou bývají pomatení. Ale to já už nejsem. Byla to velikánská chyba a vím to. Uvědomila jsem si, jaké jsou moje priority, zjistila jsem, že je spoustu lidí a věcí, pro které žít.
Skláním se nad dírou v zemi a nad rakví. Vhodím do ní rudou růži. A brečím. Ten pohled je strašný a bude mě pronásledovat už do konce života. Proč láska musí sakra tak bolet? Byl to poslední pohled… Sbohem. Sbohem Davide.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama