Nový soused

17. září 2007 v 19:58 |  Zamilované povídky
Sluníčko mi praží přes sklo autobusu do očí, vzduch je vydýchaný a navíc je cítit potem lidí, kterým třicetistupňové vedro vadí asi stejně jako mně. Zima je stokrát hezčí období! V Praze se sice nikdy sněhu nedočkám, ale na horách si ho užívám do sytosti. A je mi jedno, jestli na lyžích, prkně a nebo jen sáňkách.
Zlatá základka! Nejen, že na střední je učení každý den opravdu halda, ale taky musím půl hodiny dojíždět busem. Právě teď, v létě, je to nejhorší. Ještěže jsem si zasedla místo! Modlím se, aby nenastoupil nějaký stařík; nerada bych po zbytek cesty stála.
Na další zastávce hodně lidí vystoupí a místo naproti mně se uvolní. Ihned ho ale kdosi zasedne. Podívám se na něj. Škoda - je to chlap, asi tak třicetiletý. Když už chci odvrátit zrak, podívá se na mně! Cuknu sebou a otočím hlavu jinam. Jeho směrem se ale opatrně znovu podívám. Stále na mě civí!
Začínám se docela potit. K děsnému dusnu přispívá ještě ten muž! Očima na mně visí téměř bez přestání. Když ho svým pohledem přistihnu, vždycky uhnu zase já, namísto toho, aby přistižený na švestkách, jakožto on, měl tolik soucitu a už se díval jinam! Takhle to dál nejde. Nevím, co to se mnou dělá, obyčejně moc stydlivá nejsem. Musím mu dát co proto! Očima se pomalu dostanu na jeho hruď, pak se zpříma zadívám do jeho očí. Má je modré, ostražité…
Tak schválně! Kdo vydrží déle! Začínám se potit ještě víc, protože on nechce uhnout! Nakonec nahodí jakýsi úšklebek a pohledem sjede trochu níž. Uvědomím si, co mám na sobě za tričko a pochopím. Sleduje můj výstřih! Bože, co to je jenom za úchyla?! Když se dost vynadívá, sjede očima ještě níž a níž… …nyní si může prohlédnout moje nohy, které vystavuji z krátké bílé sukýnky. Když už mě očima sjede celou, vrátí se do výchozí pozice: dívání se do mých očí! Pěkně zle se na něj podívám a uhnu. To ho ovšem neodradí! Mám toho plné zuby, a tak se postavím, ačkoliv nerada. Stejně za chvíli vystupuji!
Rychle vystřelím z autobusu, jako kdybych měla u zadku raketu. Zvolním teprve v parčíku kousek od stanice. Mám takový divný pocit, a tak se otočím. A byl divný oprávněně! Ten prasák z autobusu si jde klidně za mnou! Rychle si přemítám případy, které ukazovali v televizi. Sledované dívky, které byly následně v horším případě zabity, v tom lepším "jen" znásilněny.
Přemýšlím, jestli zrychlit krok anebo se rozeběhnout. Oboje si ale brzy rozmyslím; dalo by to najevo moji nervozitu. A pak - všude je celkem dost lidí, je světlo… Jsou to jen věci, kterými se uklidňuji, protože kdyby ten chlap opravdu chtěl, klidně mě odstraní neslyšně, bez jakýchkoliv svědků.
Jak tak přemýšlím, blížím se stále víc k domovu. Ohlédnu se - jde stále za mnou, možná je dokonce blíž, než předtím! To už je opravdu divné. Kdybych neměla takovou žízeň a hlad, radši bych zamířila nahoru na hlavní, abych ho setřásla. Takhle udělám asi docela chybu; jdu rovnou domů. Ještě pár metrů a jsem u baráku.
Přistoupím ke vchodovým dveřím, zalovím v kapse a opatrně vytáhnu klíče. Ostražitě se ohlédnu. Ten chlap na někoho zvoní! A dělá, že mě nevidí. Jestli tedy vůbec zazvonil…! Správný klíč hledám úmyslně docela dlouho, ale taky to nejde protahovat věčně. Už ho chci strčit do zámku, když v tom někdo zakřičí: "Michale! Konečně jsi tu! Hodím ti klíče!" Pod tímhle hlasem poznám Kropáčkovou; naši sousedku a zároveň největší drbnu z celého našeho baráku.
"Není třeba," ujišťuje ji ten muž, Michal. Otočím se na něj, zrovna se na mě dívá a usměje se. "Je tu nějaká slečna, pustí mě dovnitř." Nejradši bych mu rozplácla dveře na obličeji!
"Verunko?" zaslechnu Kropáčkovou a tak nechám dveře dveřmi, poodstoupím, abych ji zahlédla v okně a zdvořile pozdravím. "Dobrý den…"
"Verunko, ty jsi ale zase povyrostla! Co doma? Kam pojedeš na prázdniny? A máš nějakého kluka? Co maminka? A nepojedete o těch prázdninách k moři? To víš, mámu jsem dlouho nepotkala… A co vůbec škola? Než odjedeš, dej vědět, stav se! A ve škole se uč!" Nestačím ji ani vnímat, jak jí pusa jede! Na své dotazy odpovědi ani nečeká, tak se s ní v rychlosti rozloučím. Jinak bych tam taky mohla stát ještě půl hodiny! Rychle odemknu a vpluji do chládku baráku.
"Tak Verunka, jo?" zeptá se s poťouchlým výrazem můj "společník".
"Tak Michal, jo?" nenechám se rozhodit. Teprve až teď, když promluvil, zjistím, že pod touhle tváří se neskrývá žádný úchyl ani pedofil, naopak - docela sympatický chlapík.
"Ani jsme se nemuseli představovat, viď?" mrkne na mě. Nevím, co odpovědět. Nejradši bych mu vylíčila, jaké jsem měla bobky v kalhotách a jak mě v autobuse štval! Radši ale mlčím, slova se ujme znovu on: "Koukám, že tě Milada zná… Teda, pro tebe asi Kropáčková, co?"
"Trošku," zasměju se.
"Já u ní budu teď bydlet, dneska jdu jen na návštěvu, zítra už si přivezu své věci. Takže od zítřka budeme vlastně sousedé…"
"Copak ona pronajímá byt?" udivím se.
"Ne… Je to moje teta… Bydlím v jižních Čechách, ale budu nastupovat na Karlovu univerzitu… Teď jsem byl pár dnů u kamaráda, od zítřka po zbytek mých studií budu bydlet tady." Takže vysokoškolák! A já jsem si myslela, že je to nějaká třicítka! Vypadá totiž hodně dospěle…
"Víš, že mě baví někoho provokovat?" přizná se po malé odmlce.
"Proč mi to říkáš? Jestli si nebudeš pouštět na plný pecky nějakou dechovku…" Tykám mu - je přece jen o trošku starší než já.
"Ty si snad myslíš, že poslouchám dechovku?" zasměje se. "Ale teď vážně - líbilo se mi, jak ses durdila v tom autobuse…"
"Nedurdila jsem se. Bála jsem se…" řeknu a pohlédnu na něj.
"…proč ses mě bála?!" vytřeští na mě legračně oči.
"Nějak sis to předělal podle svého. Neřekla jsem, že jsem se bála tebe, ale že jsem se bála. A konkrétně toho, že ti vypadnou oči!" vybalím na něj. Zastaví se, prohlíží si dlažbu na schodech, přidržuje se zábradlí. "Je ti něco?" zeptám se nevinně.
"Já se z tebe zblázním!" vyhrkne a začne si třít dlaně do kalhot.
"Už se stalo," zašklebím se na něj. Chvíli mlčíme, a tak se přiznám: "Vlastně… Bála jsem se tak trochu i tebe…"
"Copak vypadám tak hrozně?" řekne na oko dotčeně.
"Spíš naopak!" vyhrknu, ale hned se kousnu do jazyka. Tohle jsem říct nechtěla! Michal jenom povytáhne obočí, ale nic neříká. Proto pokračuji: "Nejdřív na mě civíš celou cestu v autobuse, pak jdeš celou cestu za mnou až k mému baráku…"
"Příště to vezmu jinou cestou, neboj," zakření se. To už dojdeme do třetího patra, kde už netrpělivě vystrkuje ze dveří hlavu Kropáčková. "Nějak jste se zdrželi, mládeži!" mrkne na mě. Rozpačitě se usměji a mířím k našemu bytu, který je při vší smůle hned vedle bytu Kropáčkové. Jednou, to bylo ještě v devítce, jsem si domů pozvala dva kámoše. Jak je ta baba jedna protivná viděla jít kukátkem k nám, hned to musela žalovat mým rodičům, pochopitelně přidala ještě něco navrch. Díky tomu mi rodiče pánské návštěvy zakázali. Stejně na to zapomněli, takže tenhle rok u mě už pár kluků bylo…
"Budete si jistě rozumět!" překazí mé přemítání Milada. Ani jsem nevěděla, že se tak jmenuje křestním jménem!
"Taky si myslím," mrkne na mě Michal. Oplatím mu úsměvem.
"Tak já jdu. Zatím se měj, ahoj. A nashledanou," řeknu a radši hned zmizím v bytě a zaklapnu za sebou dveře. Na další řeči nemám náladu.
Doma naštěstí nikdo není, tak si můžu pustit moji nejoblíbenější skupinu - Rammstein - aniž bych poslouchala mamku, jak mi říká, ať to vypnu anebo alespoň ztiším. Na rock si prostě nepotrpí, ha, ha.
Přemítám o dnešním seznámení. Když jsem si ho prohlížela cestou po schodech, nebyl vůbec špatný, ačkoliv můj typ to není. Má kraťoučké hnědé nagelované vlasy, modré, ale přitom uhrančivé oči, na tváři mu rašilo strniště. Jeho hlas byl takový uklidňující… Skoro si ho dokážu představit jako nějakého zpěváka! A když se tak zamyslím: docela mi připomíná mého idola Justina Timberlaka!
Blíží se konec školního roku, a proto šprtám a šprtám. Potřebuji si opravit několik známek a hlavně dokázat sama sobě, že za něco stojím…
Zrovna si opakuji matematické výrazy, ale vůbec mi to nejde do hlavy. Zrovna se soustředím na jeden příklad, počítám ho už potřetí a stále mi nevychází správný výsledek! Nejhorší na tom je, že už si ani nedokážu spočítat, kolik je tři na druhou!!! K počítání radši použiji ruce. Když v tom se leknu, až nadskočím na židli! Někdo si snad ze mě dělá srandu! Celým barákem otřásá nějaká otřesná hudba a když řeknu, že se mi třesou zdi, lhát nebudu!
Chvíli se ještě snažím přijít příkladu na kloub, myslím si, že ten neznámý magor bude mít tolik rozumu, aby tu otřesnou odrhovačku vypnul, ale ne! Vztekle zaklapnu učebnici a papír zmuchlám a vyhodím do koše. Vykouknu z okna, abych věděla, odkud to jde. Jak vykouknu, hudba ustane. Oddechnu si a vysíleně se zhroutím na židli. Už mi všechno leze na nervy!
Zavřu oči, snad bych i usnula… Ale vyruší mě zvonek. Trhnu sebou, vyskočím ze židle, před zrcadlem si rychle rukama prohrábnu vlasy a zamířím ke dveřím. Zazvonění se ozve znovu. "Vždyť už jdu," zamumlám si pro sebe. To už jsem u dveří, které dokořán otevřu.
"Říkal jsem, že mě baví lidi provokovat!" zazubí se na mě Michal. Vytřeštím na něj oči: "Cože?!"
"Dechovku jsem ale nenašel…" V tom mi to dojde! Ten kravál šel od něj!
"Hm, díky! Šrotovala jsem matiku, která mi vůbec nejde a díky tobě…" mávnu rukou.
"Tobě matika nejde? Já jsem na škole moc matiky neměl, ale mohl bych ti pomoct…"
"Já nevím," pokrčím rameny.
"Vezmi si sešity a přijď. Teta není doma," pozve mě. Jsem docela ráda, jeho se mi k sobě zvát nechtělo…
"Když ti to nebude vadit," pokrčím znovu rameny.
"To bych tě nezval," usměje se.
"Fajn. Za čtvrt hoďky…?" zeptám se.
"Jasný, cinkni. Zatím ahoj."
"Ahoj," pípnu a zavřu dveře. Mám to brát jenom jako jeho dobrou vůli? Nebo se mnou chce být a bere to spíš jako schůzku?
Přesně za patnáct minut stojím před jeho dveřmi. Zazvoním, on hned otevře, jako kdyby už na mě čekal za dveřmi. "Pojď dál," pokyne mi rukou a nasměruje mě do obýváku. U Kropáčkové jsem nikdy nebyla. Skoro žasnu nad tím, jak to tu má pěkně zařízené!
"Sedni si," ukáže na gauč. Poslušně si sednu. "Dáš si něco k pití?" zeptá se. Nečekala jsem, že mě bude i obsluhovat!
"No… Stačí sklenice vody. Díky."
"Vodu? Jako z kohoutku?" podiví se.
"Jo, z kohoutku," zasměju se.
"Já myslela že si dáš čaj třeba…" pohodí rameny.
"V tomhle vedru?" podivím se tentokrát já. "Stačí ta voda, já ji mám nejradši, fakt."
"Když teda chceš," nehodlá mě přemlouvat na jiný nápoj a odkráčí zřejmě do kuchyně.
Obývací pokoj je zařízený docela luxusně, tedy na paní středního věku mi velká plazmová televize, určitě pěkně drahá, hifi věž s velikými repro bedýnkami a nábytek s moderním designem přijde jako luxus.
Michal mě vyruší z prohlídky pokoje a postaví přede mě na konferenční stolek sklenici vody, usadí se naproti mně do křesílka a upije ze své sklenice. "Kvůli tobě jsem si dal taky obyčejnou vodu," zahuhlá a odloží sklenici taky na stolek.
"Proč kvůli mně?" udiveně si ho prohlédnu.
"Je mi blbý tady pít třeba colu, když ty piješ vodu…"
"Nemusí ti to být blbý," zakroutím hlavou. "Radši mi pomoz s tou matikou…"
"Ukaž," zadívá se mi do očí a vezme ode mě otevřenou učebnici a sešit. "Výrazy, jo? Tak to si naštěstí pamatuju. Jenom nevím, co ty na tom nechápeš."
Michal by byl coby učitel matematiky skvělý. Stačilo mi od něj pár vět a pro mě dříve neřešitelný příklad vypočítám za minutku.
"Tak moc díky, pomohl jsi mi," sdělím mu upřímně a už se zvedám k odchodu.
"Počkej, nezajdeme ještě někam na zmrzlinu?" nechce mě jen tak pustit. Moc ráda bych šla, ale nechci hned na všechno kývnout, chci si zachovat aspoň trochu tajemno… Zatím se o nic nepokusil, ale zdá se mi… Teda spíš moje dušička doufám, že se mu aspoň trochu líbím. Zjistila jsem, že mě celkem solidně přitahuje!
"Dneska už ne… Někdy jindy," slíbím, zatímco on mě doprovází ke dveřím.
"To je dobře," odpoví a já se zarazím. Dopoví: "Dobře proto, že si aspoň vybalím věci a trochu se ubytuju ve svém pokoji. A kdy jindy? Já teď budu celý dny doma… Až zítra přijdeš ze školy, stav se pro mě."
"Fajn, asi tak kolem páté," přikývnu.
"Budu se těšit!" vyprovodí mě úsměvem.
"Já taky. Ahoj," oplatím mu úsměv a kráčím k našemu bytu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl(a) jsi tu? Klikni! :-)

Click!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama