Navždy

18. září 2007 v 18:57 |  Smutné povídky

ONA

Ležím na posteli a brečím. Vedle sebe mám tabulku čokolády, která mi aspoň malinko zvedá náladu. Už tolikrát jsem si řekla, že s čokoládou končím, ale teď to prostě nejde…
On byl pro mě vším… Ten rok, co jsme byli spolu byl tím nejúžasnějším, co mě kdy mohlo potkat. Dokázal mě vyslechnout, poradit mi, utěšit mě, rozesmát mě, rozbrečet mě…
Dneska jsme měli domluvenou schůzku, na "našem" místečku v parku. Hned od začátku se mi zdál nějaký divný, zamlklý. Když jsem se ho zeptala, co se děje, řekl mi, že je konec. Tupě jsem na něj zírala a on se sebral a odešel! Spěchala jsem domů. Celou cestu jsem brečela a ještě teď to sotva rozdýchávám. Neřekl mi ani proč… V prvních chvílích jsem si říkala, že zamířím rovnou někam na most a skočím dolů. To by ale nemělo cenu. Kvůli klukovi ne a obzvlášť kvůli někomu, kdo mi ublíží jako on...

ON

Nenávidím se! Miluju ji! Ale odpoledne jsem se s ní rozešel. Proto, aby byla šťastná. Netušil jsem, že ji to tak vezme. Určitě se jí uleví. Jsem troska…Je to asi rok, co bychom spolu byli. Náš vztah byl nádherný, říkali jsme si všechno… Jednu věc jsem jí ale říct nedovedl, asi dva měsíce. Na to jsem byl až příliš slabý. Vím, že takhle to bude lepší.
Před těmi dvěma měsíci jsem šel na obyčejnou lékařskou kontrolu. Moje lékařka mě poslala na další krevní testy. Nevím, jaké byly výsledky, ale… Od té doby mě jeden lékař posílal ke druhému. Myslel jsem si, že se něco děje. Netušil jsem co… To jsem se záhy dozvěděl. Ze mě, kluka zdravého jako řípa, se stal mrzák!!! Tedy… Mrzák ne, ale nemám k tomu daleko. Dali mi půl roku života! Už jsem se nepídil potom, co přesně za nemoc mám, to je vlastně jedno. Každý člověk ví, že jednou umře. Ale když vám někdo řekne, kdy umřete… Života už si užívat nedokážete…
Chtěl jsem jí to říct. Ale určitě by se trápila. S těžkým srdcem jsem se s ní rozešel, aby zapomněla. A pak, až se bude sklánět nad mým hrobem, tedy jestli vůbec někdy bude, bude cítit možná trochu smutku… Ale jinak bude šťastná s někým jiným… Přeju jí to.

ONA

Přes víkend jsem se dala celkem dohromady. S těžkými životními situacemi se vyrovnávám docela snadno. Uvnitř mě to žere, opravdu hodně mě to žere, ale neudělám s tím nic, takže můžu kráčet s úsměvem na rtech. Já ho ale tak strašně miluju! Musím si s ním promluvit!
Ano, vidím ho stát u hloučku jeho přátel. Vypadá nějak smutně… Blížím se k nim.
"Ahoj," řeknu a zadívám se do jeho hlubokých očí.
"Odpusť mi," zašeptá a sklopí zrak.
"Chci vědět, co se stalo… Miluju tě…"
"Já tebe taky!" řekne a odejde. Nemám sílu na něj zakřičet ať stojí. Nechápu to, ne a ne! Proč se semnou rozcházel, když mě miluje? Když jsem si ještě před chvílí říkala, že jsem silná a že to zvládám s přehledem, teď je to tomu právě naopak. Rozbrečím se a to i před jeho i mými přáteli. Můžou mi být ukradení!

ON

Přišla ke mně, když jsem stál s kámoši u školy! Řekla mi, že mě miluje… Chce po mně vysvětlení… Žádné pro ni nemám. Nemám na to sílu. Dnes do školy nepůjdu. Loudám se po chodníku směrem k domovu. Podřežu si žíly, skončím to sám. Je to rozhodně lepší, než na smrt čekat tu krátkou, ale zároveň nekonečně dlouhou dobu…
Brečím. Říká se, že kluci nebrečí, ale není tomu tak, aspoň v mém případě. Oči mám plné slz, pomalu nevidím na cestu. Nevnímám zpytavé pohledy kolemjdoucích. Těší mě to, že přejdu na druhou stranu silnice a budu skoro už doma…
"Stůj!" slyším něčí výkřik. Ohlédnu se. Po mé levici…

JEHO MATKA

Bože můj! Potkalo mě to nejhorší v mém životě! Ten, kdo ztratil své dítě mě možná pochopí… Ti ostatní si ani nedovedou představit, jakou bolest pociťuji!
Začalo to před dvěma měsíci… On stále chodil po doktorech. Pak šel na jakési vyšetření a lékař mu zakázal pokračovat závodně ve fotbalu. Od té doby s ním nebyla řeč, začal mluvit o tom, že ten zbytek života nebude stát za to…
Manžel mi jednou řekl, že mu budeme muset najít psychologa. Dost dobře jsem to nechápala. Že by ho tolik rozhodil zákaz jeho oblíbeného sportu? "Našel jsem jeho deníky," řekl mi tenkrát muž. "Píše cosi o tom, že mu v nemocnici oznámili, že mu zbývá půl roku života…" To mi vzalo vítr z plachet. Ihned jsme volali do nemocnice. Nic takového mu nikdo neřekl, dozvěděl se jen to o fotbalu! "Potřebuje psychologa nebo psychiatra. Něco si vsugeroval. Mohlo by se to zhoršit…"
Tenkrát jsem si říkala, že si ze mě dělá blázny. Nechala jsem to být. Byla to chyba…
Můj syn přišel domů v pátek celý zničený, otrávený. Když jsem se zeptala, co mu je, řekl mi, že takhle je to lepší, že se rozešel se svojí dívkou. "Vždyť je milá, hezká a hlavně hodná! Co ti přelétlo přes nos?" vyzvídala jsem.
"Ty se mně ptáš?! Moc dobře to víš!" odsekl mi. Ne, nevěděla jsem…
Dnes už vím… Psychologa opravdu potřeboval. Potřeboval… Dnes ráno došel ke škole, pak se rozhodl vrátit… Ale domů nikdy nedošel…

ONA

Nedokážu tomu uvěřit! Jsem na dně! Chodila jsem s bláznem a ani jsem o tom nevěděla! Proč jsem si něčeho sakra nevšimla dřív? Proč mi nic neřekl on? Když ráno odešel od školy, porazilo ho auto… Skoro před domem… Volala mi jeho matka… Na místě byl mrtvý…
Nemůžu dál, nemůžu… Za pár dnů bude pohřeb… Nedokážu si představit, že jeho bezvládné tělo v rakvi zmizí pár metrů pod zemí a že ho pak uvidím jen na fotkách. Chci taky umřít…

ONA

Právě jdu domů z pohřbu. Hnusí se mi černá barva a smutek. On v mém srdci ale zůstane navždy. Navždy. Navždy. Navždy…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl(a) jsi tu? Klikni! :-)

Click!

Komentáře

1 Ja-ja Ja-ja | 6. prosince 2007 v 22:04 | Reagovat

Jeeejda to je smutne:(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama