Láska jako trám 2

22. září 2007 v 19:50 |  Zamilované povídky
První školní týden jsem přežila v pohodě. Teď je nový pracovní týden, po který se už budeme i učit. Takže pohodička a hraní karet o hodinách končí. Ani testy na sebe nenechají určitě dlouho čekat.
Užívám si pondělní velkou přestávku. Vůbec nevím, kam se mi poděly holky. Vyjdu na chodbu, rozhlédnu se, a protože je na chodbě nevidím, zapadnu zpátky do třídy. Kdyby na chodbě nebyl Dan se svými kumpány, možná bych se prošla, pozdravila známé tváře z osmičky. Takhle si radši sama sednu do lavice a začnu chroupat jablko.
"Zdravá výživa?" zazubí se na mě Marek, který kolem mě zrovna prochází.
"To víš," mrknu na něj a vychutnávám si šťavnatý a trošku kyselkavý plod.
"Hmmm, to mně máma nanutila nechutnej rohlík se salámem," obrátí oči v sloup.
"Vždyť salám je taky zdravej," uchichtnu se.
"Cože?"
"No je v něm maso," začnu se smát jeho vyjevenému výrazu. "Jestli máš třeba kuřecí šunku, jíš zdravě…"
"No, jenže…"
"…neřeš, kolik masa v salámech doopravdy je," skočím mu do řeči a za chvíli div smíchy nespadneme pod lavici. Sice ani nevím, čemu se tak řehníme a co je na naší debatě tak vtipného, ale lepší se smát, než brečet, ne?
"Ty mi teda dáváš!" zakroutí hlavou a trochu nesměle si přisedne na židli vedle mě do mé lavice. "Tak mě napadlo… Nechceš jít dneska ven? Je docela hezky, někam se projít, pak třeba zajít na pizzu…?" vypadne z něj návrh a já mám co dělat, abych nezačala skákat dva metry do vzduchu.
"No… Něco už mám, ale… Tak v pět by to šlo…?" To, že už něco mám, si samozřejmě vymyslím, abych nevypadala moc dychtivě.
"Jasně!" rozzáří se. "Už vím, kde bydlíš, tak se pro tebe v pět stavím, jo?"
"Fajn," přitakám.
"Báro Červenková, berete si zde přítomného Michala, ehm, Válečka?!" zařve na celou třídu náš na hlavu padlý spolužák Zdeněk. Můj vztyčený prostředníček mluví za vše, takže ho aspoň na pět minut umlčím. Jenže po těch pěti minutách, po které stále ještě mluvím s Markem, se ozve znovu a začne s takovými narážkami, jako kdybychom spolu s Michalem chodili! Ne, že by mi to vadilo, spíš mi to lichotí… Takže už si Zdeňka na oko nevšímám. Michal nic neříká, jen na něm vidím, jak je nesvůj!
Musím se řádně připravit na odpolední rande (pokud se schůzka s Míšou dá jako rande nazvat). Zrovna očekávám Markétu a když se rozdrnčí zvonek, oddychnu si. Jsem ráda, že dorazila, protože mi musí poradit, co si vzít na sebe a podobně.
O svém randíčku jsem se holkám pochopitelně zmínila. Jsou to přece moje tři nejlepší kamarádky. Jenže s Markétou mám asi nejlepší vztah, říkám jí o malinko více, než Lucce a Nikole. Proto jsem ji taky poprosila, jestli za mnou zajde.
"Tak začneme, ne?" mrkne na mě, jen co vejde do mého pokojíčku. Poté provede důkladnou prohlídku mého šatníku, načež vytáhne slušivé bokové džíny, upnuté hnědé tričko s větším výstřihem a pohodlnou hnědo-růžovou mikču. "Tohle ti sekne," podá mi s úsměvem oblečení.
"Dík. Vybrala jsi to dobře. Cítím se v tom skvěle. Nedokážu si představit, že bych šla třeba v minisukni!"
"Tak to jsi udělala dobře, že sis nepozvala Lucku. Ta by tě do ničeho jinýho ani nenavlíkla!" Marky má pravdu. Lucka má všechny módní trendy v malíčku, oblečení umí kombinovat přímo mistrovsky a bez ultra krátké mini se neobejde. Není divu - její rodiče jsou celkem bohatí, takže si může dovolit hodně oblečení a všechno značkové, ke každé kabelce i botky (a že jich nemá málo!) a taky spoustu doplňků, bižuterie… Módní talent zdědila asi po mamce, která dřív dokonce pracovala jako modelka!
"A co líčení?" zděsím se při pohledu na hodinky. Je půl páté!
"Hnědý kouřový stíny, průhlednej lesk, parfém a hotovo, ne?" pokrčí rameny moje optimistická kamarádka. Poté mi samozřejmě oči nalíčí, protože vlastně musí - ruce mám tak rozklepané, že bych si sama nadělala akorát dva monokly. Nakonec si rozčešu, načechrám a nalakuji vlasy a je hotovo. Michal by tu měl být za deset minut, takže Markéta rychle odejde.
Netrpělivě vyhlížím z okna a čekám na to, až ho zahlédnu. Protože stále nejde, naservíruji si ke svačince banán, aby mi na schůzce nekručelo v břiše. Když vyhodím slupku do koše, už je pět minut po páté! Znovu se vykloním z okna a Michal nikde. Venku není zrovna nejtepleji, fouká vítr a tak je v kuchyni, kde je okno otevřené, docela chladnou, a tak ho nakvašeně zavřu a ve svém pokojíčku se svezu na postel. Chvíli jen tak sedím a tupě zírám před sebe, pak na hodiny… Čtvrt na šest! Tohle opravdu nemá cenu! Určitě se na mě vykašlal! Už se chci převléct do domácího, když konečně zvonek zazvoní! V okně jsem jako kdyby do mě někdo střelil. A dole je skutečně Michal! "Ahoj Báro! Promiň, ale nějak jsem to neodhadnul… Jdeš teda?"
"Hned jsem dole," odpovím chladně, byť jsem celá natěšená! Schody dolů beru po dvou. Jsme rozhodnutá, že se k němu alespoň ze začátku budu chovat pěkně chladně, aby si uvědomil, že příště na něj rozhodně čekat nebudu, ale jakmile ho uvidím, moje rozhodnutí je to tam.
"Ahoj," pozdravím ho a usměju se na něj.
"Zdarec… Fakt promiň za to zdržení," omluví se mi.
"Nic se nestalo," vypálím hned. Sice bych si nafackovala, ale prostě nemůžu jinak…!
"Co říkáš tomu, že bysme hned zašli do tý pizzerky? Mám už docela hlad," přizná.
"Klidně… Sice jsem měla doma malou svačinku, ale pizzu do sebe nasoukám vždycky!"
"Jakou svačinku?" Netušila jsem, že je takhle zvědavý!
"Banán," zašeptám.
"Banán jako banán?!" vytřeští oči.
"…nebo banán jako banán, viď? Normální banán, žlutej."
"Taky bych chtěl banán…"
"…a nemáš snad svůj?" vyhrknu a pěkně se zasmějeme.
Když jsem si dřív dávala rande, vždycky to dopadlo katastrofálně. Minuty ticha, nebylo o čem povídat… Ani s Danem první schůzky nebyly tak růžové, jako později náš vztah. Ale s Michalem je to úplně o něčem jiném! Celou cestu do pizzerie vesele konverzujeme, stále se něčemu musíme smát a zkrátka - je mi s ním děsně fajn! Dokonce přemýšlím o tom, vlastně - už jsem rozhodnutá - že mu nad italskou dobrotou povím, že se mi líbí! Mám pocit, že já jemu taky nejsem lhostejná, proč by se se mnou jinak tolik bavil…? A i kdyby to nedopadlo podle mých představ, což se podle mě nestane, není to ten typ kluka, který by všude rozhlásil, jak mě s rozběhem poslal do zadní části našeho těla.
Netrvá to dlouho a servírka nám donese jednu Capriciossu a jednu Hawai. Když už dojídáme, konečně se odvážím: "Michale… Ráda bych s tebou mluvila…"
"Fakt? To jsem rád, já s tebou taky… Asi tušíš, že tady nejsme bezdůvodně," věnuje mi sladký úsměv. Takže jsem se nesekla! Tetelím se blahem, protože po jídle spolu asi odejdeme jako pár!
"No, nevím, o čem chceš mluvit ty se mnou, ale asi o tom, o čem já s tebou… Ale - povídej první!" pobídne mě.
"No… Myslím si, že to bude to samé… Michale… Lhostejnej mi nejsi, a proto…"
"…ale to ty mně taky! Proto jsem mluvil s Danem!"
"Proč s Danem?" nechápu. "Nemusíš se ho ptát, protože já…"
"…já vím, nemusel jsem, ale chtěl jsem mít jistotu, že…"
"Michale? Mám tě strašně moc ráda…!" vysypu konečně. Michal se přece nemusí Dana ptát, jestli si se mnou může začít!
"Cože?" vyjede ostře Michal.
"No… Hned jak jsi přišel k nám do třídy, tak… Já jsem myslela, že ty mě taky a…" najednou nevím, jak dál.
"Barčo, promiň, jsi skvělá holka, proto jsem o tobě mluvil s Danem… On by se teď k tobě rád vrátil… Já holku mám…" Tak tímhle mě dostal…! Takový trapas…
"Jsem naivní husa, promiň… Já jsem jenom myslela, že u tebe šanci mám… Je mi s tebou tak skvěle!"
"To mně ale s tebou taky… Ale nemiluju tě, jestli myslíš tohle… Miluju svojí holku, promiň… Tebe beru jako dost dobrou kámošku, taky jsi mi byla sympatická hned od začátku… A když jsem se dozvěděl, jak hnusně se s tebou Dan rozešel, rozhodl jsem se mu domluvit a urovnat to mezi váma. A podařilo se mi to. Zítra tě chtěl pozvat na rande, ale jak vidím, nevím, jestli s ním půjdeš…"
"Máš pravdu, nepůjdu… A teď sorry, ale jdu domů… Zejtra budu v pohodě, čau!" zvednu se rychle od stolu, hodím na stůl moji přibližnou útratu a vyběhnu ven z podniku, nedbaje na Michalovo volání, ať neblázním a vrátím se.
Jak jsem si jen mohla myslet, že mi může vyjít vztah s někým takovým, jako je Michal…? Tohle se stává bohužel jen v pohádkách.
Doma si pustím do uší moje oblíbené písničky, vybrečím se, potom si napustím horkou vanu a relaxuji. Když se večer zahrabu do postele, usnu v okamžiku. Nestihla jsem se do něj zamilovat úplně na maximum, cože je jedině dobře. Brzy se z toho dostanu.
"Já bych ho nakopla!" rozčiluje se druhý den Markéta, když jí líčím průběh mého ne příliš slavného rande.
"Klid, já sama jsem blbá, měla jsem to tušit hned…"
"Tušit co?!"
"Že na takovýho kluka, jako je Michal, nemám!"
"Ale jdi… Kdybys chtěla, můžeš si vybírat!" utěšuje mě Markéta a já jsem upřímně ráda, že mám tak skvělou kamarádku!
"Díky… Dneska asi zajdu za Danem," oznámím jí.
"Proč?"
"No… To rande si s ním dám… Přijdu na jiný myšlenky a vůbec… Chci probrat to, proč se se mnou rozešel a podobně… Mít ve všem jasno… Chápeš?"
"No jasný… A nezapomeň - stará láska nerezaví!" vtluče mi do hlavy moudro, které je asi pravdivé.
O velké přestávce se hned nahrnu na chodbu. Michal vyběhl chvíli přede mnou a teď už ho vidím v živé debatě s Danem! S pocitem úzkosti k nim dojdu. "Ahoj…" pozdravím je oba, ale svůj pohled věnuji Danovi. Od začátku prázdnin je to víc jak dva měsíce! Celé prázdniny jsme se totiž neviděli…
"Čau… Hele, není co řešit, na to rande, jak ti včera říkal Michal, zapomeň… Teď už zapomeň…"
"Dane, prosím tě… Já jsem ti přišla říct, že bych šla, a moc ráda." Pohlédnu na Michala, ten jen pokrčí rameny.
"Proč bys chodila? Když máš ráda Míšánka…!" zakroutí hlavou a do slova "Míšánek" vloží pořádnou dávku ironie.
"To, že ho mám ráda, jsem si jenom myslela… Promiň Michale… Včera doma jsem si uvědomila, že to byl jenom úlet, nic víc… Na to, abych se do něj zamilovala, bych potřebovala víc času… Měla jsem jen popletenou hlavu, to je všechno. A navíc - stará láska nerezaví, jak mi dneska řekla Markéta. Ten náš rozhod mě dost vzal, nevím, proč jsi to udělal… Ráda bych to věděla, a jestli o to opravdu stojíš… Byla bych ráda, kdybychom zase byli spolu…"
"Báro… Já si tě ani nezasloužím," ztlumí Dan hlas, Michal se chápavě usměje a naši dvojici opustí. Zadívám se Danovi hluboko do jeho modrých očí a pak ho obejmu. Už ani nevím, co víc bych řekla. Cítím, jak z něho sálá touha políbit mě, ale jelikož jsme na školní chodbě, kde je teď většina lidí ze školy, krotíme se. Počkáme si na odpoledne a já doufám, že Dan polibky šetřit nebude! Musíme si přeci vynahradit ty dva měsíce odloučení! A za ten náš rozchod budu požadovat odstupné. Sto vášnivých pusinek navíc!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl(a) jsi tu? Klikni! :-)

Click!

Komentáře

1 Cherry Cherry | Web | 22. září 2007 v 22:35 | Reagovat

wow, páni!! super povídka Leni, ale není se čemu divit... ty vždycky vymýšlíš skvělý povídky;o))) jen si vpomeň na "Prošel jsem hovnem...":-D

2 *Lena* *Lena* | 23. září 2007 v 18:31 | Reagovat

Šári, ty máš novou přezdívku? :-))) Hm, "Prošel jsem hovnem" je stejně nej! Podobnej bestzeller už nikdo nikdy nenapíše:-))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama