Láska jako trám

22. září 2007 v 19:51 |  Zamilované povídky
Celá rozlámaná vylezu z busu a protáhnu se. Hned po mně vystoupí zbytek cestujících a zavládne chaos. "Nestůj tady jako solný sloup a hledej tu naší modrou tašku!" popostrčí mě nervózně máma. Protože si narozdíl od ní pamatuji, že naší modrou tašku dal řidič z druhé strany, protože z téhle by se tam už nevešla, obejdu autobus, popadnu těžké zavazadlo a dotáhnu ho k mamce. To už ale přijde i táta, nejtěžší tašky se ujme on a já nesu jen baťoh, slunečník a plážová lehátka.
Naposledy se ohlédnu za autobusem. Připadá mi, že tímhle ohlédnutím skončily i moje prázdniny, byť mi zbývá ještě týden volna a sladkého nicnedělání. Jenže… Právě jsem se vrátila s rodiči z úžasné dovolené v Chorvatsku. Ten týden, po který jsme tam byli, mi byl málo. Našli jsme si krásnou pláž, užívali jsme si a já jsem si vyhlídla super a nádherného barmana, se kterým jsem si vlastně ani nic nezačala. Ze dvou důvodů. Zaprvé - i když se mnou flirtoval o sto šest, když se dozvěděl, že je mi teprve čtrnáct, nechal mě být. A zadruhé - podvádění není zrovna můj šálek kávy. Mám totiž svého Dana, kterého miluju úplně nejvíc!
Když už stojíme na nástupišti v metru, vytáhnu si mobílek a hned mu začnu datlovat zprávu. "Nepočkalo by to na doma…?" řekne stále ještě vynervovaná máma. Hlasitě vzdychnu a vrátím mobil do kapsy. Zapomněla jsem jaksi říct, že po celý týden báječné dovolené jsem se od rodičů tak trošku distancovala, protože mě už nebavily máminy věčné řeči. Vždycky jsem si sebrala lehátko, plážovou tašku a našla jsem si sama pro sebe místečko někde daleko od nich. I pár večerů jsem byla sama. Ne, že by to byla nějaká zábava potloukat se chorvatským městečkem sólo, ale stále lepší, než být s rodiči…! Mohla jsem chodit do baru za Paulem (tak se jmenoval "můj" barmánek"), flirtovat s jinými kluky (alespoň na dálku) anebo jen tak nerušeně bloumat a přemýšlet.
Jen co dorazíme domů, praštím sebou na postel. Cestovat takovou dálku autobusem je docela o život. Kdybych byla jen rozlámaná, ale já jsem i nevyspalá! A za to můžou dvě protivné babky, které seděly na sedadle za mnou a když už si nepovídaly dost nahlas (kdyby šeptaly, navzájem by se neslyšely, ha, ha, ha), tak šustily mikrotenovými pytlíky a obaly od sušenek. No prostě hrůza!
Neležím ale dlouho, protože mě rodiče hned zapřáhnou do vybalování. Je to ale lehčí, než si sbalit; většina mého oblečení a prádla mizí v koši na špinavé prádlo. A ostatní "drobnosti", jako třeba foťák a nabíječka, hodím na stůl a dál se o ně nestarám. Však je později uklidím. Teď musím udělat daleko důležitější věc; napsat mému miláčkovi! "AHOJ MILACKU,NECHCES SE DNESKA SEJIT?MOC SE NA TEBE TESIM!" zní moje SMS. Odpověď mi přijde vzápětí: "TY UZ SES V PRAZE?"
Odpovím: "JO,PRAVE JSME PRIJELI.MUZES TEDA?NEKDY ODPOLEDNE,AZ VYBALIM…?"
Sedím nad mobilem asi deset minut, a protože se odpovědi nemůžu dočkat, rozhodnu se dát si sprchu. Aspoň se trošku osvěžím. Stejně bych si ji musela dát, když se s Danem sejdu!
Ve vaně se nechám bičovat proudem horké vody, náladu mi zvedne můj oblíbený sprchový gel s citronem a medem, který jsem si na dovču nebrala. Jen co se osuším, použiji tělové mléko se stejnou vůní. Když opouštím koupelnu, aroma citronu se dostane i do předsíně.
Honem pádím do svého pokojíčku a rozzářím se, když na mobilu zahlédnu symbol obálky! Takže konečně odepsal! Rychle příchozí zprávu přelétnu očima. Jednou, dvakrát, pokoušejí se o mě mdloby… "BARCO,PROMIN,ALE NIKAM NEJDU.BUDE LEPSI,KDYZ TO UKONCIME.CAU."
Já jsem se na něj tak těšila! Zdá se mi to jako špatný žert. Vždyť nám náš vztah tak klapal! Všechno bylo skoro ideální, takže žádný důvod k rozchodu přeci nemá! Rychle odepíšu: "COZE?PROC KONEC?JA TO NECHAPU.NECHCES JIT VEN A PROMLUVIT SI?" Vím, že kdybych s ním mluvila osobně, bylo by to daleko lepší. Dlouho jsme se neviděli, a tak mu asi něco přelétlo přes nos. Až by mě zahlédl, vrátilo by se to do normálu!
Mobil mi zavibruje vzápětí. Čekám zprávu s časem a místem schůzky, ale teď jsem zklamaná ještě víc. "NIKAM NEJDU,TO JE MOJE POSLEDNI SLOVO.A UZ TO NECHCI ROZEBIRAT.CAU!" Tak tahle SMSka je víc než chladná! Vůbec nechápu proč. Tak sakra proč?! Vztekle hodím telefon na zem a svezu se na postel. Zabořím hlavu do polštáře, abych nevzlykala tak nahlas. Protože nás máma za chvíli svolává k obědu, rychle si osuším oči kapesníčkem a v koupelně se opláchnu ledovou vodou.
"Co je s tebou?" zeptá se mě máma mezi sousty rychle uvařených špaget. Špagety totiž miluju a já se v nich tak nimrám! To jí je asi podezřelé.
"Nic… Jen je mi líto, že už jsme museli odjet," trošku zalžu. Jasně, je mi líto, že týden u moře skončil, ale momentálně jsem na dně z toho rozchodu!
"Neboj, příští rok pojedeme zase. Třeba do Řecka," mrkne na mě taťka.
"Hm," nevím, co bych měla ještě říkat.
"Nevrtej se v tom tak," pokárá mě opět máma.
"Já už nemůžu," odsunu poloplný talíř. Máma jen zakroutí hlavou, nic ale neříká. Nenápadně zmizím do svého pokojíčku a hodlám se tam zavřít minimálně na týden. Teda - po minutě svoje rozhodnutí a "stávku" poruším, protože si ještě chci dojít pro tabulku mléčné čokolády s oříšky. Mám štěstí - doma máme dokonce Milku, moji nejoblíbenější!
Je třicátého prvního, poslední den prázdnin. A prší. Pozoruji dešťové kapky, lidi s deštníky, kteří chvátají domů anebo naopak někam pryč…
Z rozchodu s Danem jsem se jakž takž dostala. Ne, že by mě to pořád nemrzelo, ale už nebrečím. Vlastně ani nemám co. On se mi ani neozval, já jemu taky ne. Ale uvidíme se. Zítra ve škole. Dan chodí do stejného ročníku jako já, jenže do béčka. Bojím se, že když ho uvidím, již trochu zahojené rány se opět otevřou.
Protože se mi nechce samotné sedět doma a nudit se, obvolám pár nejlepších kamarádek a vyrazíme si do naší oblíbené cukrárny "U Koblížka".
"Takže s Danem definitivní finito?" zajímá se Lucka.
"No, když mi dal kopačky, tak asi jo," odpovím jí kysele.
"Já jsem vždycky říkala, že chodit s někým ze školy je blbost," rozumuje Markéta.
"Je to debil, no," ukončí debatu Nikola, která promluví za celou půlhodinku, co sedíme v cukrárně, snad poprvé.
"Jako ostatně každej kluk," usměje se na mě Markéta, čímž mi dodá trošku odvahy.
"A hele, holky," řekne nahlas Lucka, aby upoutala naši pozornost, pak už pokračuje šeptem, "nevím, jestli jsem vám to na konci školního roku říkala… Ale Martina, ta holka ze sedmičky, víte, ne? Říkala mi, že k nám letos do školy nastoupí snad její bratranec! A je prej pěknej…"
Zaťukám si na čelo: "Nějakej desetiletej harant, ne? A pěknej? Jak někdo může hodnotit svojeho bratrance, proboha?"
"Náhodou," odfrkne Lucka. "Martina má dost dobrej vkus, co se týče kluků. I když je o dva roky mladší, než my. Tuhle mi říkala, že se jí líbí Kuba."
"Kohout?!" vytřeští Marky oči. Kohout je Kubova přezdívka, kterou jsme mu daly díky jeho rošťáckému účesu. Taky se shodujeme na tom, že je to nejhezčí kluk z našeho ročníku. Taky chodí do béčka, s Danem jsou dokonce dost dobří kámoši.
"Pojďte se bavit o něčem jiným, nechte kluky klukama, aspoň na chvíli! Pojďme se bavit třeba o škole!" prohlásí bezelstně Nikola a následuje náš výbuch smíchu. Škola je vážně to poslední, o čem se chceme dneska bavit! "Školy bude za celou devítku dost," ujistím ji.
"Ale já jsem se chtěla domluvit, se kterou z vás si sednu v lavici!" řekne nešťastně Nikola. Mávnu nezúčastněně rukou. To se domluví zítra! A dál probíráme kraviny, zdrbneme všechny, kdo nám straší ve věži a cestou na zastávku, kam kamarádky doprovodím, protože všechny dojíždějí, stihneme potkat dva nádherné kluky! Koukat se po nich můžu, už jsem volná! Sice bych byla stokrát radši, kdybych byla zadaná s Danem, ale osud to chtěl nejspíš jinak.Hmmm…
"Tak jsem ráda, že jsme se po těch dvou měsících sešli všichni ve zdraví!" přivítá nás ve škole naše třídní - Schubertová. Je to vůbec nejlepší třídní učitelka na škole, myslíme si to všichni. "A snad i celý tenhle školní rok ve zdraví přežijeme," dokončí a my se ze slušnosti zasmějeme. "Určitě víte, že přijímací zkoušky na střední školy jsou tady co nevidět, tak doufám…" Přeruší ji zaklepání na dveře. "Ano…?" řekne hlasitě. Dveře se otevřou…
"Dobrý den… Já… Já jsem… Totiž - devítka áčko, jsem tu správně?" zazubí se nádherný kluk, který stojí mezi dveřmi.
"No prosím! Ty budeš určitě Michal Váleček!" usměje se i Schubertová a my všichni se příjmení našeho nového spolužáka tiše zasmějeme.
"No… Jsem…" řekne Michal a jak je vidět, je docela v rozpacích. Ty utne třídní: "Vzadu je, jak vidíš, volná lavice, tak se posaď," pobídne ho a pokračuje směrem k nám. "Michal Váleček je váš nový spolužák. Jste deváťáci, takže se nechci o moc věcí starat místo vás. Takže mu všechno ve škole ukažte. Spoléhám na vás."
Nenápadně se na svého nového spolužáka otočím. Má světle hnědé polodlouhé vlasy, zelené oči, oblečení jako skejťák - těch nejlepších značek. Hm, asi docela dobrá partie. Teda, lépe řečeno - je přímo nádherný! A kluk jako on má určitě na každém prstu deset holek a minimálně jednu stálou…!
"Tak co na něj říkáte?" dožaduje se našeho hodnocení Lucka.
"Nádhernej," odpovím bez rozmýšlení.
"Hezčí než Dan?" rýpne si Nikola, po čemž ji spražím pohledem.
"Říkala jsem vám to. Bratranec Martiny!" oznámí nám povýšeně Lucka.
"Myslíte, že je to fakt její bratranec? Není jí vůbec podobný!" pochybuje Markéta.
"Pleteš si pojmy. Bratr a bratranec není totéž. Bratranec a sestřenice se sobě vůbec podobat nemusejí," poučím ji, načež dojím poslední sousto mého oblíbeného medovníku. Protože jsme po škole neměly co dělat, zašly jsme si zase do podniku "U Koblížka" a opět se nehorázně cpeme. "Dneska si jdu zaběhat, tak pět kiláků, abych to shodila. Přidá se někdo?" odpověď samozřejmě nečekám. Moje kamarádky jsou docela líné, slovo "endorfiny" jim taky patrně nic neříká. Ty já právě potřebuji. Dana jsem sice ve škole potkala, jenže jak mě uviděl, zabodl pohled do země a ani nepozdravil!!! To mu se říká smůla na druhou. Teď můj smutek pomalu ustoupil a přešel spíš v nenávist…
S holkama se brzy rozloučím, protože Nikola s Markétou se rozhodly jít do kina, ale na film, který už jsem si dávno stáhla a viděla. Lucka má zase nějaké domácí povinnosti, tak musí jet domů. Proto si udělám procházku parkem a šinu se k domovu. Domů se mi ani nechce. Vzpomenu si na matematiku a na úměrnost nepřímou; čím víc se blížím k domovu, tím pomaleji jdu. Pro sebe se usměju a pohlédnu do zamračené oblohy.
"Báro…?" zaslechnu z protější strany chodníku. Podívám se tím směrem. Michal!
"Ahoj Michale," pozdravím ho trochu nejistě, to už ale přeběhne silnici a než se naději, jde po mém boku.
"Co ty tady?" začnu s konverzací.
"Ále, byl jsem za jedním kámošem. Z béčka. Je to zatím jedinej kámoš, kterýho tady mám. Známe se už dýl, chodíme spolu na florbal. No a pak tady mám i sestřenici, ale s tou se teda moc nebavím."
Mě zaujme spíš ten florbal! "Hraješ florbal? Závodně? To hrál můj bývalý kluk taky…"
"Fakt? No, děsně mě to baví. A ten můj kámoš, Dan, je naprostá jednička!"
"Počkej! Dan?!" vykulím na něj oči.
"No, Dan… Dan Koudelka…" pokrčí rameny. Mohlo mi to docvaknout dřív! Michal chodí na florbal s Danem!
"No, tak s tím Danem jsem chodila."
"No jo! Ještě před prázdninama říkal, že chodí s nějakou Bárou. A dneska mi povídal, že se s tebou rozešel… Je to vůl."
"Proč?" usměju se.
"No, že se s tebou rozešel," začne se Michal řehtat, načež načne nové téma. "A kde vůbec bydlíš?"
"O dvě ulice dál, než Dan… Kousek odtud."
"Fakt? Víš co, já tě doprovodím. Stejně se mi domů nechce…"
"To jsme dva," zakřením se.
"Tak pak doprovodíš zase ty mě, jo?" prohodí vtipně a já se samozřejmě chytnu, protože humor pro mě není španělskou vesnicí. Řehtáme se na celou ulici, po níž jdeme, a když zachytíme pohoršené pohledy kolemjdoucích, řehtáme se ještě víc.
"Netušil jsem, že hned první den poznám tak fajn holku," svěří se mi, když už odemykám vchod do baráku.
"Taky jsem netušila, že k nám letos přijde tak super a správnej kluk," oplatím mu lichotku.
"No, tak já jdu. Zejtra ve škole, jo? Měj se. Čau."
"Jasný, ahoj!" zmizím v šeru domu a vyběhnu schody do bytu. Chvíli váhám, jestli se navléct do tepláků a šusťákovky a dát si půl hodinky sprintíku, ale nakonec si to rozmyslím. Potřebovala jsem sice endorfiny, ale… …Michal mi moji náladu dokonale zlepšil! Až mě překvapilo, jak úžasně si rozumíme! Přemýšlím nad tím, jestli bych se mu mohla třeba líbit. Je pár věcí, které bych na sobě změnila, ale jako celek zas tak hrozná nejsem, aspoň doufám. Mám tmavě hnědé dlouhé a lehce vlnité vlasy, olivovou pleť, hnědé mandlové oči, vyšší štíhlou postavu, jen trošku širší boky. Svojí postavou se ale ani tolik nezabývám. Rozhodně nejsem jedna z těch bláznivých holek, která se chce podobat anorektickým modelkám a drží nesmyslné diety.
Nemůžu si pomoct, ale i když už ležím v posteli a snažím se usnout, nemůžu. Stále myslím na Michala! Nevidím na něm zatím žádné zápory, ale to bude asi taky tím, že ho znám vlastně jen jeden den. Lépe řečeno; neznám ho. Ale moc mě přitahuje! A to mi bodne. Protože když se budu zabývat myšlením na něco (v tomhle případě spíš na někoho) jiného, vypudím ze své hlavy Dana…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl(a) jsi tu? Klikni! :-)

Click!

Komentáře

1 Hil*An Hil*An | Web | 23. září 2007 v 11:51 | Reagovat

BLESKOVKA!

2 Dasik Dasik | Web | 23. září 2007 v 13:45 | Reagovat

ufff nechce se mi číst

3 *Lena* *Lena* | 23. září 2007 v 18:29 | Reagovat

A to má ještě druhej dílek :-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama