Královna parketu

17. září 2007 v 20:05 |  Zamilované povídky
Hned na úvod musím radši říct, že tahle povídka je možná trošku nereálná a asi i ujetá... No, zhodnoťte radši sami:-))

Blíží se osmá hodina večerní. Netrpělivě stepuji na tramvajové zastávce a čekám na svoje kamarádky. Sluníčko už sice za chvíli zapadne, ale jelikož je léto, je ještě světlo a příjemně teploučko. Proto jsem na sebe natáhla jen mou postavu obepínající top a džínovou mini sukýnku.
V páteční večer a ještě k tomu v létě by byl hřích sedět doma, a proto vyrážíme na diskotéku. Patnáct mi je pryč a rodiče mám tak benevolentní, že mě pouštějí a ještě na mě nechají, kdy se vrátím. Samozřejmě to nesmí být ve tři ráno, ale půlnoc ještě tolerují.
Už z dálky vidím Sabinu, Kláru a Báru - moje nelepší kamarádky. Sabča a Klára mají sukně, Barča dává přednost cigaretovým džínům.
"No konečně," utrousím, když dojdou ke mně.
"To víš, Sabina se půl hodiny líčila," řekne ironicky Bára. Můj názor je, že Sabča by se ani líčit nemusela - vypadá i bez make-upu perfektně. To se tak někdo má, že?
Zrovna přijíždí tramvaj, tak nasedneme a hurá směr centrum. Oblíbily jsme si klub Duplex. Mohly jsme tam chodit, i když nám nebylo ještě patnáct - Klára tam má někoho známého. A i vstup míváme zvýhodněný.
"Dneska se cejtím skvěle! Pořádně to rozbalíme, co vy na to?" zeptám se kamarádek. Už teď víme, že si dnešní večer užijeme na sto procent.
"A co tam klofnout nějaký háďata?" zasměje se Sabina. Je nám sice jasné, že jako štíhlá pohledná blondýnka s dlouhýma nohama nám všechny vyfoukne, ale stejně přikývneme. Občas Sabině trochu závidím. Nejen, že je hezká, ale i vtipná a s každým vychází. Na všechny působí moc klidně, má zdravé sebevědomí… A v jejím případě vtipy o blondýnách neplatí. Spíš naopak - je inteligentní, školu zvládá s přehledem.
Zato já už radši do zrcadla nekoukám. Postavu mám celkem dobrou, vysportovanou; ta dřina za to ale stojí. Spíš obličej… Vlasy… Horší už to snad nebude.
"Víte co? Dneska si dám i nějakej drink. No, nekoukejte tak… Jenom něco slabýho…" sdělím holkám svůj nápad.
"Já zůstanu u džusu a coly, neva?" Bára je náš svatoušek, nic ostřejšího by si asi nedala - s tím jsem docela počítala. S prosbou se podívám na Sabinu a Kláru.
"No, když to bude jeden drink," řekne Sabča. Ta holka je prostě pro všechny moje nápady.
"Slušnou holčičku dělat nemíním. Dám si taky," nenechá se zahanbit Klára. Všechny upřeme pohled na Barču. "Fajn. Ale jenom možná…!" vyhrkne na konec. Rozesmějeme se.
Zdá se mi, že jsou všichni dneska nějací odvázaní. Skoro nikdo nesedí, všichni sebou zmítají do rytmu největších hudebních pecek. Já jsem taky tancovala, už od příchodu do klubu. Po té půlhodince jsem docela splavená, chce se mi na záchod, mám žízeň… Jdu teda směr toalety. Holkám jsem nic neřekla - však se taky hned vrátím.
U zrcadla se přepudruji a trochu oviju, protože na toaletách je snad ještě větší vedro než na parketu. Nezapomenu na lesk na rty.
Od toalet zamířím znovu na parket, protože si chci s kamarádkami dát něco k pití. Proplétám se mezi všemi těmi těly, ale holky nikde nevidím. Otočím se a… narazím do nějakého kluka. "Ježíš! Promiň!" zařvu do celého toho hluku.
"Co?" pokrčí rameny ten kluk a zadívá se na mě. Zkamením. Uvědomím si, že je strašně hezkej! Upoutá mě na něm hlavně výrazné zelené triko a značkové džíny. Mám ráda kluky, kteří nosí pěkné oblečení a hlavně barvy! A co na tom, když si kluk oblékne třeba něco růžového?
Ten klučina má světle hnědé vlasy a zářivé modré oči. Vypadá to, že je snědý, ale možná se mýlím, protože přítmí a světla reflektorů mohou zkreslovat.
Najednou ukáže směrem k baru. Teď pokrčím rameny pro změnu já. On se otočí a razí si cestu mezi tančícími lidičkami. Jdu za ním jako ocásek. U baru je docela málo lidí a menší hluk, takže už se konečně slyšíme. "Co jsi to tam říkala?" zeptá se milým podmanivým hlasem.
"Promiň," řeknu a usměju se. "Jinak… Já jsem Markéta."
"Tak ahoj," podá mi pravici. "Jméno mé jest David." Vybuchneme smíchy. David… Pěkné jméno. Docela mi k němu i sedí.
"Dáš si něco k pití?" zeptá se mně.
"Jo, chtěla jsem… Odstartuju to asi jenom colou," odpovím.
"Fajn. Já taky."
Zatímco popíjíme colu, střídavě se vyptáváme na nejběžnější věci jako je například škola, koníčky a tak dál.
"Dneska to tady docela žije," načne David nové téma.
"Taky si říkám. Asi mají všichni stejný myšlení. Taky jsem to tady chtěla dneska rozbalit…"
"Chtěla? A už nechceš?" sladce se na mě usměje.
"No, záleží na tom…"
"…na čem?" nenechá mě dopovědět a vlastně ani odpovědět, čapne mě za ruku a už mě táhne k tančícím lidem, kteří sebou zmítají jako pod vlivem extáze.
Vydržíme tři písničky, pak mě napadne, že bych asi měla najít holky. "Mám tady taky kámoše. Tak až je najdeš, sejdeme se u baru - na tom samým místě jako předtím. O.K.?"
"Jasný," usměju se na něj a pádím hledat kámošky. Musím se jim se svým objevem pochlubit! Zároveň mám ale strach Davidovi Sabinu představit… Holky vlastně ani hledat nemusím. Za pár vteřin se s nimi srazím. Hned jím povím svou story a už si to míříme na mnou smluvené místečko.
"A kolik má těch kamarádů?" vyzvídá Klára.
"To nevím. Ale uvidíme. Připomínám, že David je můj!" pohrozím se srandy.
"Copak ti ho někdo bere?" uculí se Bára.
"Když tak na tebe koukám…" zapíchnu prst do Sabiny a sjedu ji významným pohledem.
"Co? Já…" nedopoví. Zrovna totiž přijde David se dvěma svými kamarády, taky celkem ujdou. David se mi z nich ale líbí asi nejvíc. Je tu ale jeden háček: my jsme čtyři, oni jsou jen tři. Jedna z nás utře nos. Obávám se, že to budu já…
Všichni jsme se navzájem představili a teď už se společně vlníme uprostřed parketu. Do dnešního večera opravdu dávám všechnu energie, kterou jsem si nastřádala za celý týden. Děsně mě to baví, nevadí mi ani Davidovy dlaně putující po mém těle. "Markéto, jsi dnešní královna parketu," zašeptá, teda spíš zařve mi do ucha. Přitisknu se na něj. Políbíme se. Polibek je to docela vášnivý, ale také rychlý. Jeho měkké rty bych na těch svých vydržela mít déle… Ale zrovna tady na to není moc dobrá atmosféra. Olíznu si vysušené rty, což mi oznámí, že mám žízeň; sucho i v krku. "Promiň, jdu se něčeho napít…"
"Já jdu taky, ostatní si určitě taky něco dají," odpoví mi a zatáhne za rukáv svého kámoše, něco mu řekne. Já už mířím k baru. Za chvíli už u něj stojíme všichni.
"Tak co si dáme?" zeptá se nakonec David.
"No… Martini?" zeptám se a všichni souhlasí. Skvěle se bavíme, pomalu usrkáváme sladký ledový alkohol. Když už jsou skleničky prázdné, vracíme se zpátky k tanci, tentokrát už mě David drží kolem pasu. Páni, dneska to bylo docela rychlé…! Dokonce i Klára mi ukáže vztyčený palec.
Po třech písničkách mi začíná být šílené vedro, dusno. "Musím jít na čerstvý vzduch!" oznámím partě a trmácím se ven. Oči se mi zavírají, nohy se mi pletou a já pociťuji jakousi únavu. Že by ten alkohol spolu s vydýchaným vzduchem? Ale vždyť jedna sklenička mi přece uškodit nemohla… Dřepnu si na schody podniku. Zhluboka dýchám. Někdo mě vezme okolo ramen. David. "Pojď, postarám se o tebe," mile se na mě usměje. Přemýšlím. Všechno mi začíná docházet. To on, David! Určitě mi něco namíchal do pití, nějakou drogu, prášky na spaní! A teď si mě odvede někam k sobě a… "Ne! Nikam nejdu, ty prase jedno!" zaječím z plných plic. Vstanu. Podlomí se mi kolena.
"Prosím tě, Markéto, neblázni, kam jdeš?!" řekne vyděšeně.
"Pryč!" zaječím ještě hlasitěji než předtím a klopýtám na chodník. Mám strach z individuí, co se potulují kolem, ale stále lepší, než aby si mě tamten odvedl někam pryč… Snažím se utíkat, ale setmí se mi před očima, kolena se mi podlomí, je mi děsně špatně. Zastavím se, zavřu oči a cítím, jak klesám… Zachytí mě něčí ruce. Ztěžka otevřu víčka. David! Už nemám sílu odporovat ani utíkat. Odevzdávám se jeho širokým dlaním, nechám se podepírat a vláčet po chodníku. Smiřuji se s tím, že když nic víc, tak budu aspoň znásilněná. Vlastně už ani nemůžu pořádně přemýšlet…
"Ty máš návštěvu?"
"Bylo jí špatně. Mami, pak ti to vysvětlím…"
"Děláš si ze mě srandu? Okamžitě ji vzbuď a vyhoď ji odsud, feťačku jednu…!"
"Mami…!"
Pomalu rozlepuji víčka. Nejradši bych si přetáhla peřinu přes hlavu a spala já. Uvědomuji si ale, že tohle není moje peřina. A co ty hlasy, které mě vzbudily? Šáhnu si na obličej, promnu si oči. Bože, mám na sobě rozpatlaný make-up, všimnu si, že mám na sobě i oblečení ze včerejška. Tak kde jsem? Najednou mě to napadne. David!
Rychle vyskočím z postele. V tom se otevřou dveře od pokoje, ve kterých stojí on. "Markéto, ty už jsi vzhůru?"
"Co tady dělám?!" spustím na něj.
"Byla jsi namol… Nemohl jsem tě tam nechat…"
"Nebyla jsem namol! Tys mi něco dal do pití a… a…"
"…Markéto, uklidni se!" řekne ještě relativně klidným hlasem. "Nic jsem ti do pití nedal, co si to o mně myslíš?"
"Holky by se o mě postaraly, co teď asi řeknu doma? A cos tady semnou večer dělal?"
Davida už opouští jeho klid. "Co bych s tebou dělal, prosím tebe?! Dovedl jsem tě k sobě domů a nechal lehnout do mojí postele! Nic víc ani nic míň! Měl jsem tě tam snad nechat ležet na chodníku, v centru? S těma všema feťákama?"
Podívám se na sebe. Má pravdu. Mám na sobě všechno oblečení. Po noci sice vypadám hrozně, ale jsem nedotčená. Chci se mu tak trochu omluvit, ale to do pokoje vtrhne asi jeho máma.
"Víš co? Padej odsud. Nebudeš se tady rozkřikovat. Když neumíš pít, tak nepij!" ječí na mě ta žena.
"Já… Já…" chci se omluvit ale nemůžu přijít na vhodná slova.
"Ven!" ukáže rukou na dveře a já vycházím jako spráskaný pes. Podívám se na Davida. Naše pohledy se střetnou. Už se mě nesnaží zastat, jen se na mě kouká. Vyjdu z pokoje a hned spatřím vchodové dveře. U nich jsou srovnané moje boty, na botníku leží moje kabelka. Skočím do botek, popadnu kabelku, vyjdu ze dveří a potichu je zaklapnu. Seběhnu schody a vyjdu z baráku. Teprve před ním si boty zapnu, prohrábnu vlasy a z kabelky vyndám malé zrcátko. Trošku se upravím, abych nevypadala jako strašidlo. Zhluboka se nadechnu a kráčím po chodníku. Ani nevím, kde vůbec jsem, ale po pěti minutách se dostanu na tramvajovou zastávku. Podle jízdního řádu si vymyslím spojení, jak se dostat domů.
Napadne mě vylovit z kabelky mobilní telefon. Asi bych měla zavolat mámě. Než to ale udělám, přečtu si SMSku, která mi přišla od Kláry. "MARKET,HNED JAK SI TOHLE PRECTES,ZAVOLEJ MI!!!" Hm, průser! Ihned vytočím její číslo.
"Markéto?"
"Kláro… Musely jste mít o mě strach, viď? Byla jsem u Davida. Máma mě zabije!"
"Klídek. Právě proto chci s tebou mluvit…"
"Povídej," pobídnu ji a nastoupím do tramvaje, která právě přijela.
Klára spustí: "Ty jsi včera byla na odchodu. David si všimnul, že ti nějak není dobře, tak šel za tebou. Mně řekl, ať tě kryju - ať zavolám tvojí mámě, že budeš spát u mě. Dodal, že si nemáme dělat starosti a že se máme bavit dál - prej že tě zavede k sobě domů a postará se o tebe. Věděl, že sama bys k sobě domů nedošla a ještě k tomu bys to schytala od rodičů."
"Aha!" trochu se mi uleví. "A já jsem mu ještě vynadala…"
"To později napravíš… Hele, dej se nějak do cajku. Tvoje máma si myslí, že jsi teda v noci byla u mě, že jsi tu přespala."
"Fajn, díky, domů už jedu… Ještě ti zavolám."
"Dobře. Tak zatím čau!"
"Ahoj," ukončím hovor a spadne mi kámen ze srdce. Snad to tedy žádný průšvih nebude!
Opatrně odemknu byt a vejdu. Slyším nějaký šramot z kuchyně. Máma už je vzhůru. "Ahoj mami!" řeknu co nejklidnějším hlasem.
"Ahoj. Mohla jsi u Kláry zůstat ještě déle," řekne. Super, je to v suchu!
"No, nechtěla jsem u nich otravovat…"
"Aha, aspoň mi s něčím pomůžeš. A prosím tě, jak to vypadáš?" Trhnu sebou. Je to tady. Co když něco přeci jen pozná?
Dělám hloupou: "Jak, jak to vypadám?" Máma se zasměje. "Máš otlačený knoflík od polštáře na tváři!" Oddechnu si podruhé. Radši zmizím ve svém pokoji. Zavolám Kláře a všechno jí vylíčím. Oddechne si taky. Pak mě napadne, jestli nemá číslo na Davida. Ona ho skutečně má! Jen co ukončím hovor s Klárou, zavolám jemu.
"Ahoj Davide…"
"A jéje, královna parketu!" řekne veselým hlasem. Chvíli jsme oba zticha. Nadechnu se, abych něco řekla, ale on mě předběhne: "Promiň mi za to ráno…"
"Spíš ty promiň… Nevěděla jsem, jak to všechno bylo…"
"Já tě chápu. Markéto, sejdeme se odpoledne?"
"Moc ráda. Před klubem?"
"Jo, třeba ve tři?A půjdeme doufám někam jinam?"
"To je jasný. A neboj, stokrát radši si dám colu než Martini!"
"Fajn. Těším se. Ahoj." Radostí poskočím.
Stojím před podnikem a už z dálky vidím Davida v oranžové lehké košili a tříčtvrtečních džínech. Bez pozdravu ke mně přijde a políbí mě. Když se konečně od sebe odtrhneme, řeknu mu: "Díky za všechno Davide. Jsi moje zlatíčko."
"Tvoje?" zalaškuje.
"No, tak bych chtěla, aby moje," řeknu vážně.
"V žádným případě," popichuje mě.
"To si budu pamatovat!" popíchnu zas já jeho. Přitáhne si mě k sobě.
"Markéto… Miluju tě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nicky215 Nicky215 | E-mail | Web | 17. září 2007 v 20:18 | Reagovat

Jéééé.. to je hezký:)

2 Hil*An Hil*An | Web | 17. září 2007 v 21:21 | Reagovat

Mooc pěkný,.jsem ráda že zase pracuješ na blogu

3 *Lena* *Lena* | 18. září 2007 v 14:27 | Reagovat

Jsem ráda, že se vám to líbí:-) ... No, musím pracovat... Z srpen mám přes sto článků a září nic:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama