na Blog.cz

"Jste stále jako malé děti. Nemůžete počkat do přestávky a říct si to, namísto psaní si nějakých dopisů?" vyčítavě ke mně promluví naše češtinářka. "Tak, Pavlo, pověz nám tedy vzorec tohoto souvětí," dodá potom, aby mě nachytala na švestkách. I když si píšu a přijímám dopisy, pozor po očku stále dávám a tak jí hned prozradím: "1H, ale 2H, kterou 3V."
Učitelka už se neobtěžuje s dalším káráním, beztak je to k ničemu, a tak se pustím do psaní odpovědi na dopis od mojí kámošky Jany. "Tak co, ještě se ti stále líbí Martin?" ptá se mě v dopise.
"Jo, a snad ještě víc, než předtím," odpovím pravdivě. "Včera jsme spolu byli venku, kecali a bylo to děsně fajn."
"No… Taky bych s ním šla ven…" hodí mi Jana odpověď, když se češtinářka Kroupová otočí k tabuli. Rozhlédnu se po třídě. Vidím, že pozor nedává absolutně nikdo, tak bez výčitek rozjedu pero po zmačkaném papíře: "Tak jdi!" poradím jí.
"Tobě se to řekne. Jak se k němu mám chovat, když ho mám taky ráda? A taky mám ráda tebe, takže bych ti ho nikdy přebrat nemohla."
"Ale ven s ním jít můžeš, ne?" odpovím a jsem ráda, že moje kámoška drží svoje city na uzdě.
"Ne. Já jsem ráda, že ho vůbec dokážu pozdravit…" Na tohle už odpověď napsat nestihnu, protože zazvoní na přestávku. Vyřítím se na chodbu, a když spatřím Martina, spokojeně odejdu do třídy. Jak málo mi stačí ke štěstí!
Martin je fajn kluk z nižšího ročníku. Dřív jsem ho vůbec neznala, ani jsem nevěděla, že vůbec existuje. Začali jsme se spolu bavit až na jedné školní akci. Zjistila jsem, že jako kluk by nemusel být špatný… A navíc mě začal něčím děsně přitahovat.
To jsme se jednou právě s Janou bavily o klukách. Ona se mě zeptala, jak na tom s nimi jsem, jestli mám nějaký nový objev. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jí mám o Martinovi říct, protože jsme nikdy moc velké kamarádky nebyly. Měla jsem lepší. Nakonec jsem jí všechno vyklopila. I Jana mi tenkrát řekla, že je to super kluk, mluvila o něm ve všech možných superlativech, a dokonce se mi ho snažila dohodit. Jenže jsem pak zjistila, že se jí taky líbí… Nejdřív mi to trošku vadilo, ale nakonec jsem to překousla, protože Martin se víc bavil se mnou. Pak se ale něco stalo a začal mě ignorovat. Nebylo platné se ho vyptávat, stejně mi nic neřekl. Jana se s ním vesele bavila dál… Já jsem na něj ale brzy zapomněla, takže mi to bylo fuk. Janu asi taky omrzel, protože o něm začala mluvit jako o debilovi, naše kamarádství posílilo a od té doby se spolu bavíme ze třídy asi nejvíc.
Teď už je nový školní rok. Hned na začátku jsme se s Martinem usmířili. Nezjistila jsem sice, co mu tenkrát přelétlo přes nos, ale přeci jenom je to minulost a v té se nemá cenu šťourat. Párkrát jsme si dali rande a on mě začal zase tak šíleně přitahovat… A stále nechápu, jak to ten kluk dělá! Cítila jsem, že ani já jemu nejsem lhostejná. Na čtvrté schůzce už se odvážil i k puse… Ale ve škole si mě moc nevšímá. Naposledy mi řekl, že na všechno potřebuje čas. Asi si utřídit myšlenky, co vlastně chce… Nejvíc se svěřuji Janě. Ta mě vždycky uklidní… Má ho sice taky ráda, ale ví, že já ho chci za každou cenu, a proto mi ho snad i přeje.
"Tak co si píšeš s Janičkou?" vybafne na mě moje tehdejší nejlepší kámoška Hanka.
"Ále… Tak různě. Teda, nejvíc o Martinovi…" přejdu její ironii a pravdivě jí odpovím.
"Jo, a to ti vůbec nevadí, že se s ním každou přestávku tolik baví a taky po něm očividně jede?" pohodí rameny. Poohlédnu se po třídě. Jana nikde. Vylítnu ze třídy, jako by do mě střelil. Nakouknu na chodbu. Stačí mi jediný pohled, abych poznala Janinu svítivě zelenou mikinu a Martinovu siluetu v zákrytu její postavy. A prej, že se s ním nebaví! Tsss…
Do konce přestávky diskutujeme s Hankou. To už se uráčí přijít i Jana. "Kde jsi byla?!" uhodím hned na ni.
"Ále… Jen na chodbě, chvíli jsem kecala s Martinem…"
"A co jste si povídali pěknýho?" dám si na ironii v hlase záležet.
"Nic moc… Řekla jsem mu, že chci bejt jen jeho kámoška. Nic víc."
"Hm," odseknu nakvašeně a jdu si připravit učení na další hodinu.

Na obědě už jsem se s Janou bavila normálně, ale Hanka mě nahlodala. Teď mám i já pocit, že mi Jana něco tají. Co s Martinem kují za pikle? Nedá se s ním nakonec ona dohromady? Co když se on rozhoduje mezi mnou a jí? Tak to by byl vrchol! Většinou o sobě rozmýšlím celkem kriticky, leč s Janou se srovnávat nemůžu. Jsem prostě lepší. Nejsem namyšlená ani sebevědomá, ale Jana…
Teď je odpoledne a já se procházím po parku. S Hankou. Rozhodly jsme se, že smažeme neshody, které mezi námi vznikly za poslední dny a opět rozdmýcháme naše přátelství. Když tak přemýšlím, Jana nikdy nebyla nějaká moje extra kámoška, ani nepřicházím na důvod, proč jsem se s ní v poslední době tolik bavila. Hanka je stokrát lepší! Diskutujeme i o Martinovi. "Hele, tak na něj pojď zazvonit! Promluvíte si…" nabádá mě kámoška.
"Já nevím… I když… Zas tak špatnej nápad to není," zvažuji. S Hankou se na sebe podíváme, ve stejnou chvíli se obě otočíme na podpatku a kráčíme směrem k Martinovu baráku. Bydlí kousek od nás, takže místo jeho bydliště obě dvě dobře známe.
Zastavíme se před barákem, Hanka zmáčkne příslušný zvonek, postavíme se pod okna a čekáme. Jeho okno je otevřené… Nic. Tentokrát dojdu zazvonit já. Zase nic. Už to chceme vzdát a odejít, když v tom zpoza rohu vyjde Jana! Když nás vidí, trochu se zarazí, ale opravdu jen trochu, a jde mě obejmout. "Ahoj Pavlííí, co ty tady?" usměje se na mě medově.
"Já jsem venku s Hankou, spíš co tu děláš ty?" odpovím jí ledově.
"No… Já jsem byla za Martinem… Ale teď už musím jet domů. Tak čau," zadrmolila a zmizela jako pára nad hrncem. "Vidělas to?" otočím se nechápavě na Hanku.
"Ona na tebe něco hraje, tím jsem si jistá," zakroutí Hanka hlavou. Já se naposledy podívám směrem k otevřenému oknu a pak se s Háňou jdeme procházet zpátky do parku.
Už se pomalu začíná stmívat, celkem teplé odpoledne se změní na chladný podvečer. "Už bych měla jít domů… Ale nejdřív asi skočím zase za tím Martinem…" oznámím Hance.
"Fajn, já půjdu s tebou." A tak mlčky kráčíme potemnělou ulicí, zahneme a jdeme po hlavní; ulicí, kde bydlí Martin. Blížíme se k jeho baráku a já vidím svítivě zelenou mikinu…! Přidám do kroku. A teď jsem si jistá, že se nemýlím. "Jano?" zakřičím a doběhnu k dvojici. Ke dvojici Martina a Jany. Jany si ani nevšímám, promluvím k němu: "Potřebuju s tebou mluvit!"
"Já s ním taky potřebuju mluvit!" vyjede na mě ostře Jana.
"Hlavně že jsi asi před hodinou a půl jela domů, co?" procedí Hanka ironicky.
"No, tak dělej," pobídne Janu celkem nevrle Martin a já se pro sebe zlomyslně zasměju. S Hankou poodstoupíme kousek dál, aby si s ním Janička mohla nerušeně promluvit… Podle toho, jak se tváří, asi tuším, co mu chce v nejbližších pár vteřinách říct. Pár minut to ještě trvá, pak odejde. Potom se pohnu a dojdu k Martinovi. V tu chvíli se Jana otočí. "Vypadá to, že má na krajíčku," špitne mi Hanka do ucha.
"Co ti chtěla?" zeptám se Martina.
"Ále… Nic… Prej mě miluje…"
"Hm… A cos jí na to řekl? Rovnou jsi s ní mohl začít chodit! Na mě se s klidem můžeš vysrat!" spustím na něj a trošku si uvědomuji, že si na něm vlastně vylévám zlost z Jany.
"Já mám ale rád tebe…! Nemůžu za to, že se mi ona furt vtírá!" pohodí Martin rameny. Hanka se nenápadně odsune pár metrů od nás. My na sebe jen mlčky civíme. Vychutnávám si pohledu do jeho modrých očí. Neuhýbám, jak je mým zvykem, spíš se na jeho oči soustředím čím dál tím víc intenzivněji. Martinova tvář se začne přibližovat k mému obličeji… Políbíme se. Jemně, krátce, možná trochu ostýchavě. Proto seberu iniciativu do svých rukou a nyní se přisaju já k němu. Obmotám ruce kolem jeho krku jako chobotnice a vychutnávám si ten nádherný pocit. Úplně se mi podlamují kolena. Tahle krásná chvilka ale brzy skončí. Ani se nenaděju a sedím doma nad učivem zeměpisu. Jedno si ale uvědomuji úplně jasně: po dnešku nemá Jana šanci!

Do třídy přijdu v super náladičce. Ironií je, že si jako první ze všech všimnu Jany. Sedí ve své lavici, nezvykle zamlklá. Projdu kolem ní a otočím se na ni. Naše pohledy se střetnou. Její obličej je křídově bílý, oči má nateklé. Opět cítím zlomyslnou radost. Asi ji dost vzalo Martinovo odmítnutí. Nemá mi lézt do zelí! To přece pravé kamarádky nedělají. Mělo jí být hned jasné, že v boji proti mně nemá ani nejmenší šanci…
Vlastně - já s Martinem taky ještě nechodím. A bůh ví, jestli vůbec budu! Jeho chování je opravdu dost záhadné…

Od události s Janou uběhl přesně týden. Nakonec jsme si všechno vyříkaly. Nejdřív mě označila za svini, která jí přebrala kluka, ale všichni věděli, že to bylo podobně, ale naopak. Pak jsem jí hezky od plic řekla, co mě namíchlo a nakonec jsme se rozhodly, že to smažeme. Teda… Jana pro mě už nikdy nebude kamarádkou. Už nikdy se jí s ničím nesvěřím a zvlášť s věcmi týkajících se Martina.
Nyní všichni stepujeme na autobusové zastávce. Celá parta totiž jedeme do kina. Nechybí Martin, ale ani Jana. Jede s námi i Hanka, takže si povídáme, na celé kolo se smějeme. Martin si mě ani moc nevšímá… Nestačím si postěžovat Hance, protože už přijede autobus. Je docela narvaný. Já bohužel nastoupím jinými dveřmi, než ona. Ale taky to má svou výhodu: kousek u sebe mám i Martina! Martina z jedné a Janu z druhé strany. Moje a Martinovy oči se setkají… Potom už cítím jen jeho ruku ovinutou kolem mého pasu. Povedlo se!
Jana mi zaťuká na rameno. Otočím hlavu směrem k ní. "Vám to spolu ale sekne!" sdělí mi a já jí na očích vidím, že to nemyslí upřímně. Možná závistivě.
"Hm," udělám a otočím se zpátky na Martina, který Janu otituloval podle svého a taky se s ní vybavovat nechce.
V kině si s Martinem zabereme sedadla vedle sebe, při filmu si propleteme ruce a vnímáme spíš jeden druhého. Když film skončí, před zraky všech se políbíme, držíme se za ruce a já určitě zářím štěstím na sto metrů daleko. Vidím, jak Jana odchází ještě s jednou svojí kámoškou. V tom se ke mně přitočí moje spolužačka Iva: "Jana je na tebe naštvaná…"
"Proč zase?!" vybuchnu, i když to moc dobře vím. Nemýlím se: "No, kvůli Martinovi přece…"
Vítězně se usměju, zavěsím se do Martina a sdělím Ivě sladké tajemství: "Víš co mi Jana může? Jo, přesně to mi Jana může!"