Září 2007

Anděl

30. září 2007 v 19:20 Smutné povídky
Jednou večer než jsem šla spát se ke mně snesl anděl. Ten anděl měl Tvou tvář. Řekl mi, že mě nemůže ochraňovat navždy a že dnes večer mě do druhého dne do večera opustí.
Druhý den jsem se sešla s Tebou. Řekl jsi mi, že náš vztah nemá cenu. Vytrhl jsi moje srdce z mého hrudníku a řekl mi sbohem. Moje rána krvácela… Se slzami v očích jsem utíkala domů. Musela jsem přeběhnout silnici… Viděla jsem jen světla velkého nákladního auta…
A teď kráčím tunelem. Na konci se zjevilo světlo…! A je tam ještě cosi… To je ten anděl s Tvojí tváří! Můj ochránce! Blíží se ke mně a povídá: "Na jeden den jsem tě opustil… Teď mi bude ctí doprovodit tě do nebe…"

Kamarádka?

30. září 2007 v 16:52 Zamilované povídky
Tak tuhle povídku jsem napsala trochu z vlastní zkušenosti. Není to celé podle pravdy, ale základy jsou stejné:-))

"Jste stále jako malé děti. Nemůžete počkat do přestávky a říct si to, namísto psaní si nějakých dopisů?" vyčítavě ke mně promluví naše češtinářka. "Tak, Pavlo, pověz nám tedy vzorec tohoto souvětí," dodá potom, aby mě nachytala na švestkách. I když si píšu a přijímám dopisy, pozor po očku stále dávám a tak jí hned prozradím: "1H, ale 2H, kterou 3V."
Učitelka už se neobtěžuje s dalším káráním, beztak je to k ničemu, a tak se pustím do psaní odpovědi na dopis od mojí kámošky Jany. "Tak co, ještě se ti stále líbí Martin?" ptá se mě v dopise.
"Jo, a snad ještě víc, než předtím," odpovím pravdivě. "Včera jsme spolu byli venku, kecali a bylo to děsně fajn."
"No… Taky bych s ním šla ven…" hodí mi Jana odpověď, když se češtinářka Kroupová otočí k tabuli. Rozhlédnu se po třídě. Vidím, že pozor nedává absolutně nikdo, tak bez výčitek rozjedu pero po zmačkaném papíře: "Tak jdi!" poradím jí.
"Tobě se to řekne. Jak se k němu mám chovat, když ho mám taky ráda? A taky mám ráda tebe, takže bych ti ho nikdy přebrat nemohla."
"Ale ven s ním jít můžeš, ne?" odpovím a jsem ráda, že moje kámoška drží svoje city na uzdě.
"Ne. Já jsem ráda, že ho vůbec dokážu pozdravit…" Na tohle už odpověď napsat nestihnu, protože zazvoní na přestávku. Vyřítím se na chodbu, a když spatřím Martina, spokojeně odejdu do třídy. Jak málo mi stačí ke štěstí!
Martin je fajn kluk z nižšího ročníku. Dřív jsem ho vůbec neznala, ani jsem nevěděla, že vůbec existuje. Začali jsme se spolu bavit až na jedné školní akci. Zjistila jsem, že jako kluk by nemusel být špatný… A navíc mě začal něčím děsně přitahovat.
To jsme se jednou právě s Janou bavily o klukách. Ona se mě zeptala, jak na tom s nimi jsem, jestli mám nějaký nový objev. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jí mám o Martinovi říct, protože jsme nikdy moc velké kamarádky nebyly. Měla jsem lepší. Nakonec jsem jí všechno vyklopila. I Jana mi tenkrát řekla, že je to super kluk, mluvila o něm ve všech možných superlativech, a dokonce se mi ho snažila dohodit. Jenže jsem pak zjistila, že se jí taky líbí… Nejdřív mi to trošku vadilo, ale nakonec jsem to překousla, protože Martin se víc bavil se mnou. Pak se ale něco stalo a začal mě ignorovat. Nebylo platné se ho vyptávat, stejně mi nic neřekl. Jana se s ním vesele bavila dál… Já jsem na něj ale brzy zapomněla, takže mi to bylo fuk. Janu asi taky omrzel, protože o něm začala mluvit jako o debilovi, naše kamarádství posílilo a od té doby se spolu bavíme ze třídy asi nejvíc.
Teď už je nový školní rok. Hned na začátku jsme se s Martinem usmířili. Nezjistila jsem sice, co mu tenkrát přelétlo přes nos, ale přeci jenom je to minulost a v té se nemá cenu šťourat. Párkrát jsme si dali rande a on mě začal zase tak šíleně přitahovat… A stále nechápu, jak to ten kluk dělá! Cítila jsem, že ani já jemu nejsem lhostejná. Na čtvrté schůzce už se odvážil i k puse… Ale ve škole si mě moc nevšímá. Naposledy mi řekl, že na všechno potřebuje čas. Asi si utřídit myšlenky, co vlastně chce… Nejvíc se svěřuji Janě. Ta mě vždycky uklidní… Má ho sice taky ráda, ale ví, že já ho chci za každou cenu, a proto mi ho snad i přeje.
"Tak co si píšeš s Janičkou?" vybafne na mě moje tehdejší nejlepší kámoška Hanka.
"Ále… Tak různě. Teda, nejvíc o Martinovi…" přejdu její ironii a pravdivě jí odpovím.
"Jo, a to ti vůbec nevadí, že se s ním každou přestávku tolik baví a taky po něm očividně jede?" pohodí rameny. Poohlédnu se po třídě. Jana nikde. Vylítnu ze třídy, jako by do mě střelil. Nakouknu na chodbu. Stačí mi jediný pohled, abych poznala Janinu svítivě zelenou mikinu a Martinovu siluetu v zákrytu její postavy. A prej, že se s ním nebaví! Tsss…
Do konce přestávky diskutujeme s Hankou. To už se uráčí přijít i Jana. "Kde jsi byla?!" uhodím hned na ni.
"Ále… Jen na chodbě, chvíli jsem kecala s Martinem…"
"A co jste si povídali pěknýho?" dám si na ironii v hlase záležet.
"Nic moc… Řekla jsem mu, že chci bejt jen jeho kámoška. Nic víc."
"Hm," odseknu nakvašeně a jdu si připravit učení na další hodinu.
Na obědě už jsem se s Janou bavila normálně, ale Hanka mě nahlodala. Teď mám i já pocit, že mi Jana něco tají. Co s Martinem kují za pikle? Nedá se s ním nakonec ona dohromady? Co když se on rozhoduje mezi mnou a jí? Tak to by byl vrchol! Většinou o sobě rozmýšlím celkem kriticky, leč s Janou se srovnávat nemůžu. Jsem prostě lepší. Nejsem namyšlená ani sebevědomá, ale Jana…
Teď je odpoledne a já se procházím po parku. S Hankou. Rozhodly jsme se, že smažeme neshody, které mezi námi vznikly za poslední dny a opět rozdmýcháme naše přátelství. Když tak přemýšlím, Jana nikdy nebyla nějaká moje extra kámoška, ani nepřicházím na důvod, proč jsem se s ní v poslední době tolik bavila. Hanka je stokrát lepší! Diskutujeme i o Martinovi. "Hele, tak na něj pojď zazvonit! Promluvíte si…" nabádá mě kámoška.
"Já nevím… I když… Zas tak špatnej nápad to není," zvažuji. S Hankou se na sebe podíváme, ve stejnou chvíli se obě otočíme na podpatku a kráčíme směrem k Martinovu baráku. Bydlí kousek od nás, takže místo jeho bydliště obě dvě dobře známe.
Zastavíme se před barákem, Hanka zmáčkne příslušný zvonek, postavíme se pod okna a čekáme. Jeho okno je otevřené… Nic. Tentokrát dojdu zazvonit já. Zase nic. Už to chceme vzdát a odejít, když v tom zpoza rohu vyjde Jana! Když nás vidí, trochu se zarazí, ale opravdu jen trochu, a jde mě obejmout. "Ahoj Pavlííí, co ty tady?" usměje se na mě medově.
"Já jsem venku s Hankou, spíš co tu děláš ty?" odpovím jí ledově.
"No… Já jsem byla za Martinem… Ale teď už musím jet domů. Tak čau," zadrmolila a zmizela jako pára nad hrncem. "Vidělas to?" otočím se nechápavě na Hanku.
"Ona na tebe něco hraje, tím jsem si jistá," zakroutí Hanka hlavou. Já se naposledy podívám směrem k otevřenému oknu a pak se s Háňou jdeme procházet zpátky do parku.
Už se pomalu začíná stmívat, celkem teplé odpoledne se změní na chladný podvečer. "Už bych měla jít domů… Ale nejdřív asi skočím zase za tím Martinem…" oznámím Hance.
"Fajn, já půjdu s tebou." A tak mlčky kráčíme potemnělou ulicí, zahneme a jdeme po hlavní; ulicí, kde bydlí Martin. Blížíme se k jeho baráku a já vidím svítivě zelenou mikinu…! Přidám do kroku. A teď jsem si jistá, že se nemýlím. "Jano?" zakřičím a doběhnu k dvojici. Ke dvojici Martina a Jany. Jany si ani nevšímám, promluvím k němu: "Potřebuju s tebou mluvit!"
"Já s ním taky potřebuju mluvit!" vyjede na mě ostře Jana.
"Hlavně že jsi asi před hodinou a půl jela domů, co?" procedí Hanka ironicky.
"No, tak dělej," pobídne Janu celkem nevrle Martin a já se pro sebe zlomyslně zasměju. S Hankou poodstoupíme kousek dál, aby si s ním Janička mohla nerušeně promluvit… Podle toho, jak se tváří, asi tuším, co mu chce v nejbližších pár vteřinách říct. Pár minut to ještě trvá, pak odejde. Potom se pohnu a dojdu k Martinovi. V tu chvíli se Jana otočí. "Vypadá to, že má na krajíčku," špitne mi Hanka do ucha.
"Co ti chtěla?" zeptám se Martina.
"Ále… Nic… Prej mě miluje…"
"Hm… A cos jí na to řekl? Rovnou jsi s ní mohl začít chodit! Na mě se s klidem můžeš vysrat!" spustím na něj a trošku si uvědomuji, že si na něm vlastně vylévám zlost z Jany.
"Já mám ale rád tebe…! Nemůžu za to, že se mi ona furt vtírá!" pohodí Martin rameny. Hanka se nenápadně odsune pár metrů od nás. My na sebe jen mlčky civíme. Vychutnávám si pohledu do jeho modrých očí. Neuhýbám, jak je mým zvykem, spíš se na jeho oči soustředím čím dál tím víc intenzivněji. Martinova tvář se začne přibližovat k mému obličeji… Políbíme se. Jemně, krátce, možná trochu ostýchavě. Proto seberu iniciativu do svých rukou a nyní se přisaju já k němu. Obmotám ruce kolem jeho krku jako chobotnice a vychutnávám si ten nádherný pocit. Úplně se mi podlamují kolena. Tahle krásná chvilka ale brzy skončí. Ani se nenaděju a sedím doma nad učivem zeměpisu. Jedno si ale uvědomuji úplně jasně: po dnešku nemá Jana šanci!
Do třídy přijdu v super náladičce. Ironií je, že si jako první ze všech všimnu Jany. Sedí ve své lavici, nezvykle zamlklá. Projdu kolem ní a otočím se na ni. Naše pohledy se střetnou. Její obličej je křídově bílý, oči má nateklé. Opět cítím zlomyslnou radost. Asi ji dost vzalo Martinovo odmítnutí. Nemá mi lézt do zelí! To přece pravé kamarádky nedělají. Mělo jí být hned jasné, že v boji proti mně nemá ani nejmenší šanci…
Vlastně - já s Martinem taky ještě nechodím. A bůh ví, jestli vůbec budu! Jeho chování je opravdu dost záhadné…
Od události s Janou uběhl přesně týden. Nakonec jsme si všechno vyříkaly. Nejdřív mě označila za svini, která jí přebrala kluka, ale všichni věděli, že to bylo podobně, ale naopak. Pak jsem jí hezky od plic řekla, co mě namíchlo a nakonec jsme se rozhodly, že to smažeme. Teda… Jana pro mě už nikdy nebude kamarádkou. Už nikdy se jí s ničím nesvěřím a zvlášť s věcmi týkajících se Martina.
Nyní všichni stepujeme na autobusové zastávce. Celá parta totiž jedeme do kina. Nechybí Martin, ale ani Jana. Jede s námi i Hanka, takže si povídáme, na celé kolo se smějeme. Martin si mě ani moc nevšímá… Nestačím si postěžovat Hance, protože už přijede autobus. Je docela narvaný. Já bohužel nastoupím jinými dveřmi, než ona. Ale taky to má svou výhodu: kousek u sebe mám i Martina! Martina z jedné a Janu z druhé strany. Moje a Martinovy oči se setkají… Potom už cítím jen jeho ruku ovinutou kolem mého pasu. Povedlo se!
Jana mi zaťuká na rameno. Otočím hlavu směrem k ní. "Vám to spolu ale sekne!" sdělí mi a já jí na očích vidím, že to nemyslí upřímně. Možná závistivě.
"Hm," udělám a otočím se zpátky na Martina, který Janu otituloval podle svého a taky se s ní vybavovat nechce.
V kině si s Martinem zabereme sedadla vedle sebe, při filmu si propleteme ruce a vnímáme spíš jeden druhého. Když film skončí, před zraky všech se políbíme, držíme se za ruce a já určitě zářím štěstím na sto metrů daleko. Vidím, jak Jana odchází ještě s jednou svojí kámoškou. V tom se ke mně přitočí moje spolužačka Iva: "Jana je na tebe naštvaná…"
"Proč zase?!" vybuchnu, i když to moc dobře vím. Nemýlím se: "No, kvůli Martinovi přece…"
Vítězně se usměju, zavěsím se do Martina a sdělím Ivě sladké tajemství: "Víš co mi Jana může? Jo, přesně to mi Jana může!"


Diplomy za 13. bleskovku!

29. září 2007 v 12:29 Ceny za bleskovky a soutěže!
No, tak jsem 13. bleskajdu ukončila:-) Všechny vaše odpovědi byly pěkné, ale nejvíc se mi líbila ta od Cherry (Šárky)! :-) Takže tady jeden diplom pro Šárku za výhru a druhý společný diplomek pro vás všechny! ;-)



Nejistá

28. září 2007 v 12:42 Básničky
Roztávám při tvých dotecích,
chci tě znovu cítit u sebe.
Sním o tvých něžných polibcích,
které vedou přímo do nebe…
Chtěla bych tě pro sebe jen,
občas jsi jen jako můj sen.
Chvilku vypadá reálně,
ale k ránu se rozplyne…

Láska jako trám

22. září 2007 v 19:51 Zamilované povídky
Celá rozlámaná vylezu z busu a protáhnu se. Hned po mně vystoupí zbytek cestujících a zavládne chaos. "Nestůj tady jako solný sloup a hledej tu naší modrou tašku!" popostrčí mě nervózně máma. Protože si narozdíl od ní pamatuji, že naší modrou tašku dal řidič z druhé strany, protože z téhle by se tam už nevešla, obejdu autobus, popadnu těžké zavazadlo a dotáhnu ho k mamce. To už ale přijde i táta, nejtěžší tašky se ujme on a já nesu jen baťoh, slunečník a plážová lehátka.
Naposledy se ohlédnu za autobusem. Připadá mi, že tímhle ohlédnutím skončily i moje prázdniny, byť mi zbývá ještě týden volna a sladkého nicnedělání. Jenže… Právě jsem se vrátila s rodiči z úžasné dovolené v Chorvatsku. Ten týden, po který jsme tam byli, mi byl málo. Našli jsme si krásnou pláž, užívali jsme si a já jsem si vyhlídla super a nádherného barmana, se kterým jsem si vlastně ani nic nezačala. Ze dvou důvodů. Zaprvé - i když se mnou flirtoval o sto šest, když se dozvěděl, že je mi teprve čtrnáct, nechal mě být. A zadruhé - podvádění není zrovna můj šálek kávy. Mám totiž svého Dana, kterého miluju úplně nejvíc!
Když už stojíme na nástupišti v metru, vytáhnu si mobílek a hned mu začnu datlovat zprávu. "Nepočkalo by to na doma…?" řekne stále ještě vynervovaná máma. Hlasitě vzdychnu a vrátím mobil do kapsy. Zapomněla jsem jaksi říct, že po celý týden báječné dovolené jsem se od rodičů tak trošku distancovala, protože mě už nebavily máminy věčné řeči. Vždycky jsem si sebrala lehátko, plážovou tašku a našla jsem si sama pro sebe místečko někde daleko od nich. I pár večerů jsem byla sama. Ne, že by to byla nějaká zábava potloukat se chorvatským městečkem sólo, ale stále lepší, než být s rodiči…! Mohla jsem chodit do baru za Paulem (tak se jmenoval "můj" barmánek"), flirtovat s jinými kluky (alespoň na dálku) anebo jen tak nerušeně bloumat a přemýšlet.
Jen co dorazíme domů, praštím sebou na postel. Cestovat takovou dálku autobusem je docela o život. Kdybych byla jen rozlámaná, ale já jsem i nevyspalá! A za to můžou dvě protivné babky, které seděly na sedadle za mnou a když už si nepovídaly dost nahlas (kdyby šeptaly, navzájem by se neslyšely, ha, ha, ha), tak šustily mikrotenovými pytlíky a obaly od sušenek. No prostě hrůza!
Neležím ale dlouho, protože mě rodiče hned zapřáhnou do vybalování. Je to ale lehčí, než si sbalit; většina mého oblečení a prádla mizí v koši na špinavé prádlo. A ostatní "drobnosti", jako třeba foťák a nabíječka, hodím na stůl a dál se o ně nestarám. Však je později uklidím. Teď musím udělat daleko důležitější věc; napsat mému miláčkovi! "AHOJ MILACKU,NECHCES SE DNESKA SEJIT?MOC SE NA TEBE TESIM!" zní moje SMS. Odpověď mi přijde vzápětí: "TY UZ SES V PRAZE?"
Odpovím: "JO,PRAVE JSME PRIJELI.MUZES TEDA?NEKDY ODPOLEDNE,AZ VYBALIM…?"
Sedím nad mobilem asi deset minut, a protože se odpovědi nemůžu dočkat, rozhodnu se dát si sprchu. Aspoň se trošku osvěžím. Stejně bych si ji musela dát, když se s Danem sejdu!
Ve vaně se nechám bičovat proudem horké vody, náladu mi zvedne můj oblíbený sprchový gel s citronem a medem, který jsem si na dovču nebrala. Jen co se osuším, použiji tělové mléko se stejnou vůní. Když opouštím koupelnu, aroma citronu se dostane i do předsíně.
Honem pádím do svého pokojíčku a rozzářím se, když na mobilu zahlédnu symbol obálky! Takže konečně odepsal! Rychle příchozí zprávu přelétnu očima. Jednou, dvakrát, pokoušejí se o mě mdloby… "BARCO,PROMIN,ALE NIKAM NEJDU.BUDE LEPSI,KDYZ TO UKONCIME.CAU."
Já jsem se na něj tak těšila! Zdá se mi to jako špatný žert. Vždyť nám náš vztah tak klapal! Všechno bylo skoro ideální, takže žádný důvod k rozchodu přeci nemá! Rychle odepíšu: "COZE?PROC KONEC?JA TO NECHAPU.NECHCES JIT VEN A PROMLUVIT SI?" Vím, že kdybych s ním mluvila osobně, bylo by to daleko lepší. Dlouho jsme se neviděli, a tak mu asi něco přelétlo přes nos. Až by mě zahlédl, vrátilo by se to do normálu!
Mobil mi zavibruje vzápětí. Čekám zprávu s časem a místem schůzky, ale teď jsem zklamaná ještě víc. "NIKAM NEJDU,TO JE MOJE POSLEDNI SLOVO.A UZ TO NECHCI ROZEBIRAT.CAU!" Tak tahle SMSka je víc než chladná! Vůbec nechápu proč. Tak sakra proč?! Vztekle hodím telefon na zem a svezu se na postel. Zabořím hlavu do polštáře, abych nevzlykala tak nahlas. Protože nás máma za chvíli svolává k obědu, rychle si osuším oči kapesníčkem a v koupelně se opláchnu ledovou vodou.
"Co je s tebou?" zeptá se mě máma mezi sousty rychle uvařených špaget. Špagety totiž miluju a já se v nich tak nimrám! To jí je asi podezřelé.
"Nic… Jen je mi líto, že už jsme museli odjet," trošku zalžu. Jasně, je mi líto, že týden u moře skončil, ale momentálně jsem na dně z toho rozchodu!
"Neboj, příští rok pojedeme zase. Třeba do Řecka," mrkne na mě taťka.
"Hm," nevím, co bych měla ještě říkat.
"Nevrtej se v tom tak," pokárá mě opět máma.
"Já už nemůžu," odsunu poloplný talíř. Máma jen zakroutí hlavou, nic ale neříká. Nenápadně zmizím do svého pokojíčku a hodlám se tam zavřít minimálně na týden. Teda - po minutě svoje rozhodnutí a "stávku" poruším, protože si ještě chci dojít pro tabulku mléčné čokolády s oříšky. Mám štěstí - doma máme dokonce Milku, moji nejoblíbenější!
Je třicátého prvního, poslední den prázdnin. A prší. Pozoruji dešťové kapky, lidi s deštníky, kteří chvátají domů anebo naopak někam pryč…
Z rozchodu s Danem jsem se jakž takž dostala. Ne, že by mě to pořád nemrzelo, ale už nebrečím. Vlastně ani nemám co. On se mi ani neozval, já jemu taky ne. Ale uvidíme se. Zítra ve škole. Dan chodí do stejného ročníku jako já, jenže do béčka. Bojím se, že když ho uvidím, již trochu zahojené rány se opět otevřou.
Protože se mi nechce samotné sedět doma a nudit se, obvolám pár nejlepších kamarádek a vyrazíme si do naší oblíbené cukrárny "U Koblížka".
"Takže s Danem definitivní finito?" zajímá se Lucka.
"No, když mi dal kopačky, tak asi jo," odpovím jí kysele.
"Já jsem vždycky říkala, že chodit s někým ze školy je blbost," rozumuje Markéta.
"Je to debil, no," ukončí debatu Nikola, která promluví za celou půlhodinku, co sedíme v cukrárně, snad poprvé.
"Jako ostatně každej kluk," usměje se na mě Markéta, čímž mi dodá trošku odvahy.
"A hele, holky," řekne nahlas Lucka, aby upoutala naši pozornost, pak už pokračuje šeptem, "nevím, jestli jsem vám to na konci školního roku říkala… Ale Martina, ta holka ze sedmičky, víte, ne? Říkala mi, že k nám letos do školy nastoupí snad její bratranec! A je prej pěknej…"
Zaťukám si na čelo: "Nějakej desetiletej harant, ne? A pěknej? Jak někdo může hodnotit svojeho bratrance, proboha?"
"Náhodou," odfrkne Lucka. "Martina má dost dobrej vkus, co se týče kluků. I když je o dva roky mladší, než my. Tuhle mi říkala, že se jí líbí Kuba."
"Kohout?!" vytřeští Marky oči. Kohout je Kubova přezdívka, kterou jsme mu daly díky jeho rošťáckému účesu. Taky se shodujeme na tom, že je to nejhezčí kluk z našeho ročníku. Taky chodí do béčka, s Danem jsou dokonce dost dobří kámoši.
"Pojďte se bavit o něčem jiným, nechte kluky klukama, aspoň na chvíli! Pojďme se bavit třeba o škole!" prohlásí bezelstně Nikola a následuje náš výbuch smíchu. Škola je vážně to poslední, o čem se chceme dneska bavit! "Školy bude za celou devítku dost," ujistím ji.
"Ale já jsem se chtěla domluvit, se kterou z vás si sednu v lavici!" řekne nešťastně Nikola. Mávnu nezúčastněně rukou. To se domluví zítra! A dál probíráme kraviny, zdrbneme všechny, kdo nám straší ve věži a cestou na zastávku, kam kamarádky doprovodím, protože všechny dojíždějí, stihneme potkat dva nádherné kluky! Koukat se po nich můžu, už jsem volná! Sice bych byla stokrát radši, kdybych byla zadaná s Danem, ale osud to chtěl nejspíš jinak.Hmmm…
"Tak jsem ráda, že jsme se po těch dvou měsících sešli všichni ve zdraví!" přivítá nás ve škole naše třídní - Schubertová. Je to vůbec nejlepší třídní učitelka na škole, myslíme si to všichni. "A snad i celý tenhle školní rok ve zdraví přežijeme," dokončí a my se ze slušnosti zasmějeme. "Určitě víte, že přijímací zkoušky na střední školy jsou tady co nevidět, tak doufám…" Přeruší ji zaklepání na dveře. "Ano…?" řekne hlasitě. Dveře se otevřou…
"Dobrý den… Já… Já jsem… Totiž - devítka áčko, jsem tu správně?" zazubí se nádherný kluk, který stojí mezi dveřmi.
"No prosím! Ty budeš určitě Michal Váleček!" usměje se i Schubertová a my všichni se příjmení našeho nového spolužáka tiše zasmějeme.
"No… Jsem…" řekne Michal a jak je vidět, je docela v rozpacích. Ty utne třídní: "Vzadu je, jak vidíš, volná lavice, tak se posaď," pobídne ho a pokračuje směrem k nám. "Michal Váleček je váš nový spolužák. Jste deváťáci, takže se nechci o moc věcí starat místo vás. Takže mu všechno ve škole ukažte. Spoléhám na vás."
Nenápadně se na svého nového spolužáka otočím. Má světle hnědé polodlouhé vlasy, zelené oči, oblečení jako skejťák - těch nejlepších značek. Hm, asi docela dobrá partie. Teda, lépe řečeno - je přímo nádherný! A kluk jako on má určitě na každém prstu deset holek a minimálně jednu stálou…!
"Tak co na něj říkáte?" dožaduje se našeho hodnocení Lucka.
"Nádhernej," odpovím bez rozmýšlení.
"Hezčí než Dan?" rýpne si Nikola, po čemž ji spražím pohledem.
"Říkala jsem vám to. Bratranec Martiny!" oznámí nám povýšeně Lucka.
"Myslíte, že je to fakt její bratranec? Není jí vůbec podobný!" pochybuje Markéta.
"Pleteš si pojmy. Bratr a bratranec není totéž. Bratranec a sestřenice se sobě vůbec podobat nemusejí," poučím ji, načež dojím poslední sousto mého oblíbeného medovníku. Protože jsme po škole neměly co dělat, zašly jsme si zase do podniku "U Koblížka" a opět se nehorázně cpeme. "Dneska si jdu zaběhat, tak pět kiláků, abych to shodila. Přidá se někdo?" odpověď samozřejmě nečekám. Moje kamarádky jsou docela líné, slovo "endorfiny" jim taky patrně nic neříká. Ty já právě potřebuji. Dana jsem sice ve škole potkala, jenže jak mě uviděl, zabodl pohled do země a ani nepozdravil!!! To mu se říká smůla na druhou. Teď můj smutek pomalu ustoupil a přešel spíš v nenávist…
S holkama se brzy rozloučím, protože Nikola s Markétou se rozhodly jít do kina, ale na film, který už jsem si dávno stáhla a viděla. Lucka má zase nějaké domácí povinnosti, tak musí jet domů. Proto si udělám procházku parkem a šinu se k domovu. Domů se mi ani nechce. Vzpomenu si na matematiku a na úměrnost nepřímou; čím víc se blížím k domovu, tím pomaleji jdu. Pro sebe se usměju a pohlédnu do zamračené oblohy.
"Báro…?" zaslechnu z protější strany chodníku. Podívám se tím směrem. Michal!
"Ahoj Michale," pozdravím ho trochu nejistě, to už ale přeběhne silnici a než se naději, jde po mém boku.
"Co ty tady?" začnu s konverzací.
"Ále, byl jsem za jedním kámošem. Z béčka. Je to zatím jedinej kámoš, kterýho tady mám. Známe se už dýl, chodíme spolu na florbal. No a pak tady mám i sestřenici, ale s tou se teda moc nebavím."
Mě zaujme spíš ten florbal! "Hraješ florbal? Závodně? To hrál můj bývalý kluk taky…"
"Fakt? No, děsně mě to baví. A ten můj kámoš, Dan, je naprostá jednička!"
"Počkej! Dan?!" vykulím na něj oči.
"No, Dan… Dan Koudelka…" pokrčí rameny. Mohlo mi to docvaknout dřív! Michal chodí na florbal s Danem!
"No, tak s tím Danem jsem chodila."
"No jo! Ještě před prázdninama říkal, že chodí s nějakou Bárou. A dneska mi povídal, že se s tebou rozešel… Je to vůl."
"Proč?" usměju se.
"No, že se s tebou rozešel," začne se Michal řehtat, načež načne nové téma. "A kde vůbec bydlíš?"
"O dvě ulice dál, než Dan… Kousek odtud."
"Fakt? Víš co, já tě doprovodím. Stejně se mi domů nechce…"
"To jsme dva," zakřením se.
"Tak pak doprovodíš zase ty mě, jo?" prohodí vtipně a já se samozřejmě chytnu, protože humor pro mě není španělskou vesnicí. Řehtáme se na celou ulici, po níž jdeme, a když zachytíme pohoršené pohledy kolemjdoucích, řehtáme se ještě víc.
"Netušil jsem, že hned první den poznám tak fajn holku," svěří se mi, když už odemykám vchod do baráku.
"Taky jsem netušila, že k nám letos přijde tak super a správnej kluk," oplatím mu lichotku.
"No, tak já jdu. Zejtra ve škole, jo? Měj se. Čau."
"Jasný, ahoj!" zmizím v šeru domu a vyběhnu schody do bytu. Chvíli váhám, jestli se navléct do tepláků a šusťákovky a dát si půl hodinky sprintíku, ale nakonec si to rozmyslím. Potřebovala jsem sice endorfiny, ale… …Michal mi moji náladu dokonale zlepšil! Až mě překvapilo, jak úžasně si rozumíme! Přemýšlím nad tím, jestli bych se mu mohla třeba líbit. Je pár věcí, které bych na sobě změnila, ale jako celek zas tak hrozná nejsem, aspoň doufám. Mám tmavě hnědé dlouhé a lehce vlnité vlasy, olivovou pleť, hnědé mandlové oči, vyšší štíhlou postavu, jen trošku širší boky. Svojí postavou se ale ani tolik nezabývám. Rozhodně nejsem jedna z těch bláznivých holek, která se chce podobat anorektickým modelkám a drží nesmyslné diety.
Nemůžu si pomoct, ale i když už ležím v posteli a snažím se usnout, nemůžu. Stále myslím na Michala! Nevidím na něm zatím žádné zápory, ale to bude asi taky tím, že ho znám vlastně jen jeden den. Lépe řečeno; neznám ho. Ale moc mě přitahuje! A to mi bodne. Protože když se budu zabývat myšlením na něco (v tomhle případě spíš na někoho) jiného, vypudím ze své hlavy Dana…

Láska jako trám 2

22. září 2007 v 19:50 Zamilované povídky
První školní týden jsem přežila v pohodě. Teď je nový pracovní týden, po který se už budeme i učit. Takže pohodička a hraní karet o hodinách končí. Ani testy na sebe nenechají určitě dlouho čekat.
Užívám si pondělní velkou přestávku. Vůbec nevím, kam se mi poděly holky. Vyjdu na chodbu, rozhlédnu se, a protože je na chodbě nevidím, zapadnu zpátky do třídy. Kdyby na chodbě nebyl Dan se svými kumpány, možná bych se prošla, pozdravila známé tváře z osmičky. Takhle si radši sama sednu do lavice a začnu chroupat jablko.
"Zdravá výživa?" zazubí se na mě Marek, který kolem mě zrovna prochází.
"To víš," mrknu na něj a vychutnávám si šťavnatý a trošku kyselkavý plod.
"Hmmm, to mně máma nanutila nechutnej rohlík se salámem," obrátí oči v sloup.
"Vždyť salám je taky zdravej," uchichtnu se.
"Cože?"
"No je v něm maso," začnu se smát jeho vyjevenému výrazu. "Jestli máš třeba kuřecí šunku, jíš zdravě…"
"No, jenže…"
"…neřeš, kolik masa v salámech doopravdy je," skočím mu do řeči a za chvíli div smíchy nespadneme pod lavici. Sice ani nevím, čemu se tak řehníme a co je na naší debatě tak vtipného, ale lepší se smát, než brečet, ne?
"Ty mi teda dáváš!" zakroutí hlavou a trochu nesměle si přisedne na židli vedle mě do mé lavice. "Tak mě napadlo… Nechceš jít dneska ven? Je docela hezky, někam se projít, pak třeba zajít na pizzu…?" vypadne z něj návrh a já mám co dělat, abych nezačala skákat dva metry do vzduchu.
"No… Něco už mám, ale… Tak v pět by to šlo…?" To, že už něco mám, si samozřejmě vymyslím, abych nevypadala moc dychtivě.
"Jasně!" rozzáří se. "Už vím, kde bydlíš, tak se pro tebe v pět stavím, jo?"
"Fajn," přitakám.
"Báro Červenková, berete si zde přítomného Michala, ehm, Válečka?!" zařve na celou třídu náš na hlavu padlý spolužák Zdeněk. Můj vztyčený prostředníček mluví za vše, takže ho aspoň na pět minut umlčím. Jenže po těch pěti minutách, po které stále ještě mluvím s Markem, se ozve znovu a začne s takovými narážkami, jako kdybychom spolu s Michalem chodili! Ne, že by mi to vadilo, spíš mi to lichotí… Takže už si Zdeňka na oko nevšímám. Michal nic neříká, jen na něm vidím, jak je nesvůj!
Musím se řádně připravit na odpolední rande (pokud se schůzka s Míšou dá jako rande nazvat). Zrovna očekávám Markétu a když se rozdrnčí zvonek, oddychnu si. Jsem ráda, že dorazila, protože mi musí poradit, co si vzít na sebe a podobně.
O svém randíčku jsem se holkám pochopitelně zmínila. Jsou to přece moje tři nejlepší kamarádky. Jenže s Markétou mám asi nejlepší vztah, říkám jí o malinko více, než Lucce a Nikole. Proto jsem ji taky poprosila, jestli za mnou zajde.
"Tak začneme, ne?" mrkne na mě, jen co vejde do mého pokojíčku. Poté provede důkladnou prohlídku mého šatníku, načež vytáhne slušivé bokové džíny, upnuté hnědé tričko s větším výstřihem a pohodlnou hnědo-růžovou mikču. "Tohle ti sekne," podá mi s úsměvem oblečení.
"Dík. Vybrala jsi to dobře. Cítím se v tom skvěle. Nedokážu si představit, že bych šla třeba v minisukni!"
"Tak to jsi udělala dobře, že sis nepozvala Lucku. Ta by tě do ničeho jinýho ani nenavlíkla!" Marky má pravdu. Lucka má všechny módní trendy v malíčku, oblečení umí kombinovat přímo mistrovsky a bez ultra krátké mini se neobejde. Není divu - její rodiče jsou celkem bohatí, takže si může dovolit hodně oblečení a všechno značkové, ke každé kabelce i botky (a že jich nemá málo!) a taky spoustu doplňků, bižuterie… Módní talent zdědila asi po mamce, která dřív dokonce pracovala jako modelka!
"A co líčení?" zděsím se při pohledu na hodinky. Je půl páté!
"Hnědý kouřový stíny, průhlednej lesk, parfém a hotovo, ne?" pokrčí rameny moje optimistická kamarádka. Poté mi samozřejmě oči nalíčí, protože vlastně musí - ruce mám tak rozklepané, že bych si sama nadělala akorát dva monokly. Nakonec si rozčešu, načechrám a nalakuji vlasy a je hotovo. Michal by tu měl být za deset minut, takže Markéta rychle odejde.
Netrpělivě vyhlížím z okna a čekám na to, až ho zahlédnu. Protože stále nejde, naservíruji si ke svačince banán, aby mi na schůzce nekručelo v břiše. Když vyhodím slupku do koše, už je pět minut po páté! Znovu se vykloním z okna a Michal nikde. Venku není zrovna nejtepleji, fouká vítr a tak je v kuchyni, kde je okno otevřené, docela chladnou, a tak ho nakvašeně zavřu a ve svém pokojíčku se svezu na postel. Chvíli jen tak sedím a tupě zírám před sebe, pak na hodiny… Čtvrt na šest! Tohle opravdu nemá cenu! Určitě se na mě vykašlal! Už se chci převléct do domácího, když konečně zvonek zazvoní! V okně jsem jako kdyby do mě někdo střelil. A dole je skutečně Michal! "Ahoj Báro! Promiň, ale nějak jsem to neodhadnul… Jdeš teda?"
"Hned jsem dole," odpovím chladně, byť jsem celá natěšená! Schody dolů beru po dvou. Jsme rozhodnutá, že se k němu alespoň ze začátku budu chovat pěkně chladně, aby si uvědomil, že příště na něj rozhodně čekat nebudu, ale jakmile ho uvidím, moje rozhodnutí je to tam.
"Ahoj," pozdravím ho a usměju se na něj.
"Zdarec… Fakt promiň za to zdržení," omluví se mi.
"Nic se nestalo," vypálím hned. Sice bych si nafackovala, ale prostě nemůžu jinak…!
"Co říkáš tomu, že bysme hned zašli do tý pizzerky? Mám už docela hlad," přizná.
"Klidně… Sice jsem měla doma malou svačinku, ale pizzu do sebe nasoukám vždycky!"
"Jakou svačinku?" Netušila jsem, že je takhle zvědavý!
"Banán," zašeptám.
"Banán jako banán?!" vytřeští oči.
"…nebo banán jako banán, viď? Normální banán, žlutej."
"Taky bych chtěl banán…"
"…a nemáš snad svůj?" vyhrknu a pěkně se zasmějeme.
Když jsem si dřív dávala rande, vždycky to dopadlo katastrofálně. Minuty ticha, nebylo o čem povídat… Ani s Danem první schůzky nebyly tak růžové, jako později náš vztah. Ale s Michalem je to úplně o něčem jiném! Celou cestu do pizzerie vesele konverzujeme, stále se něčemu musíme smát a zkrátka - je mi s ním děsně fajn! Dokonce přemýšlím o tom, vlastně - už jsem rozhodnutá - že mu nad italskou dobrotou povím, že se mi líbí! Mám pocit, že já jemu taky nejsem lhostejná, proč by se se mnou jinak tolik bavil…? A i kdyby to nedopadlo podle mých představ, což se podle mě nestane, není to ten typ kluka, který by všude rozhlásil, jak mě s rozběhem poslal do zadní části našeho těla.
Netrvá to dlouho a servírka nám donese jednu Capriciossu a jednu Hawai. Když už dojídáme, konečně se odvážím: "Michale… Ráda bych s tebou mluvila…"
"Fakt? To jsem rád, já s tebou taky… Asi tušíš, že tady nejsme bezdůvodně," věnuje mi sladký úsměv. Takže jsem se nesekla! Tetelím se blahem, protože po jídle spolu asi odejdeme jako pár!
"No, nevím, o čem chceš mluvit ty se mnou, ale asi o tom, o čem já s tebou… Ale - povídej první!" pobídne mě.
"No… Myslím si, že to bude to samé… Michale… Lhostejnej mi nejsi, a proto…"
"…ale to ty mně taky! Proto jsem mluvil s Danem!"
"Proč s Danem?" nechápu. "Nemusíš se ho ptát, protože já…"
"…já vím, nemusel jsem, ale chtěl jsem mít jistotu, že…"
"Michale? Mám tě strašně moc ráda…!" vysypu konečně. Michal se přece nemusí Dana ptát, jestli si se mnou může začít!
"Cože?" vyjede ostře Michal.
"No… Hned jak jsi přišel k nám do třídy, tak… Já jsem myslela, že ty mě taky a…" najednou nevím, jak dál.
"Barčo, promiň, jsi skvělá holka, proto jsem o tobě mluvil s Danem… On by se teď k tobě rád vrátil… Já holku mám…" Tak tímhle mě dostal…! Takový trapas…
"Jsem naivní husa, promiň… Já jsem jenom myslela, že u tebe šanci mám… Je mi s tebou tak skvěle!"
"To mně ale s tebou taky… Ale nemiluju tě, jestli myslíš tohle… Miluju svojí holku, promiň… Tebe beru jako dost dobrou kámošku, taky jsi mi byla sympatická hned od začátku… A když jsem se dozvěděl, jak hnusně se s tebou Dan rozešel, rozhodl jsem se mu domluvit a urovnat to mezi váma. A podařilo se mi to. Zítra tě chtěl pozvat na rande, ale jak vidím, nevím, jestli s ním půjdeš…"
"Máš pravdu, nepůjdu… A teď sorry, ale jdu domů… Zejtra budu v pohodě, čau!" zvednu se rychle od stolu, hodím na stůl moji přibližnou útratu a vyběhnu ven z podniku, nedbaje na Michalovo volání, ať neblázním a vrátím se.
Jak jsem si jen mohla myslet, že mi může vyjít vztah s někým takovým, jako je Michal…? Tohle se stává bohužel jen v pohádkách.
Doma si pustím do uší moje oblíbené písničky, vybrečím se, potom si napustím horkou vanu a relaxuji. Když se večer zahrabu do postele, usnu v okamžiku. Nestihla jsem se do něj zamilovat úplně na maximum, cože je jedině dobře. Brzy se z toho dostanu.
"Já bych ho nakopla!" rozčiluje se druhý den Markéta, když jí líčím průběh mého ne příliš slavného rande.
"Klid, já sama jsem blbá, měla jsem to tušit hned…"
"Tušit co?!"
"Že na takovýho kluka, jako je Michal, nemám!"
"Ale jdi… Kdybys chtěla, můžeš si vybírat!" utěšuje mě Markéta a já jsem upřímně ráda, že mám tak skvělou kamarádku!
"Díky… Dneska asi zajdu za Danem," oznámím jí.
"Proč?"
"No… To rande si s ním dám… Přijdu na jiný myšlenky a vůbec… Chci probrat to, proč se se mnou rozešel a podobně… Mít ve všem jasno… Chápeš?"
"No jasný… A nezapomeň - stará láska nerezaví!" vtluče mi do hlavy moudro, které je asi pravdivé.
O velké přestávce se hned nahrnu na chodbu. Michal vyběhl chvíli přede mnou a teď už ho vidím v živé debatě s Danem! S pocitem úzkosti k nim dojdu. "Ahoj…" pozdravím je oba, ale svůj pohled věnuji Danovi. Od začátku prázdnin je to víc jak dva měsíce! Celé prázdniny jsme se totiž neviděli…
"Čau… Hele, není co řešit, na to rande, jak ti včera říkal Michal, zapomeň… Teď už zapomeň…"
"Dane, prosím tě… Já jsem ti přišla říct, že bych šla, a moc ráda." Pohlédnu na Michala, ten jen pokrčí rameny.
"Proč bys chodila? Když máš ráda Míšánka…!" zakroutí hlavou a do slova "Míšánek" vloží pořádnou dávku ironie.
"To, že ho mám ráda, jsem si jenom myslela… Promiň Michale… Včera doma jsem si uvědomila, že to byl jenom úlet, nic víc… Na to, abych se do něj zamilovala, bych potřebovala víc času… Měla jsem jen popletenou hlavu, to je všechno. A navíc - stará láska nerezaví, jak mi dneska řekla Markéta. Ten náš rozhod mě dost vzal, nevím, proč jsi to udělal… Ráda bych to věděla, a jestli o to opravdu stojíš… Byla bych ráda, kdybychom zase byli spolu…"
"Báro… Já si tě ani nezasloužím," ztlumí Dan hlas, Michal se chápavě usměje a naši dvojici opustí. Zadívám se Danovi hluboko do jeho modrých očí a pak ho obejmu. Už ani nevím, co víc bych řekla. Cítím, jak z něho sálá touha políbit mě, ale jelikož jsme na školní chodbě, kde je teď většina lidí ze školy, krotíme se. Počkáme si na odpoledne a já doufám, že Dan polibky šetřit nebude! Musíme si přeci vynahradit ty dva měsíce odloučení! A za ten náš rozchod budu požadovat odstupné. Sto vášnivých pusinek navíc!

13. bleskovka! (konec)

18. září 2007 v 19:11 Bleskovky a soutěže!
Tak, a už mám zase trošku náladičku na můj blog, proto jsem se dala do další bleskovky! Ale pozor - tentokrát bude zase o jednu nejzajímavější odpověď, kterou odměním diplomem! Ale ani méně úspěšní účastníci bleskovky nepřijdou zkrátka - pro ostatní totiž udělám společný diplomek:-) Takže piště, dokud neukončím a znovu připomínám - vyberu jednu nejzajímavější odpověď! :-)

Odpověz na otázky:
1) Proč myslíš, že lidem tak chutnají sladkosti - třeba zmrzka, čokoláda, dortíky...? :-) Nech pracovat svou fantazii a vymysli co nejzajímavější odpověď!;-)
2) Kdybys vyhrál(a), co chceš na diplom?


Šance

18. září 2007 v 18:59 Básničky
Chci ti ležet v náručí a
dívat se ti do očí.
Vím, že někoho jiného máš rád,
ale co takhle šanci nám dvěma dát?
Mám teď jedno jediné přání;
cítit na rtech tvé jemné políbení...

Navždy

18. září 2007 v 18:57 Smutné povídky

ONA

Ležím na posteli a brečím. Vedle sebe mám tabulku čokolády, která mi aspoň malinko zvedá náladu. Už tolikrát jsem si řekla, že s čokoládou končím, ale teď to prostě nejde…
On byl pro mě vším… Ten rok, co jsme byli spolu byl tím nejúžasnějším, co mě kdy mohlo potkat. Dokázal mě vyslechnout, poradit mi, utěšit mě, rozesmát mě, rozbrečet mě…
Dneska jsme měli domluvenou schůzku, na "našem" místečku v parku. Hned od začátku se mi zdál nějaký divný, zamlklý. Když jsem se ho zeptala, co se děje, řekl mi, že je konec. Tupě jsem na něj zírala a on se sebral a odešel! Spěchala jsem domů. Celou cestu jsem brečela a ještě teď to sotva rozdýchávám. Neřekl mi ani proč… V prvních chvílích jsem si říkala, že zamířím rovnou někam na most a skočím dolů. To by ale nemělo cenu. Kvůli klukovi ne a obzvlášť kvůli někomu, kdo mi ublíží jako on...

ON

Nenávidím se! Miluju ji! Ale odpoledne jsem se s ní rozešel. Proto, aby byla šťastná. Netušil jsem, že ji to tak vezme. Určitě se jí uleví. Jsem troska…Je to asi rok, co bychom spolu byli. Náš vztah byl nádherný, říkali jsme si všechno… Jednu věc jsem jí ale říct nedovedl, asi dva měsíce. Na to jsem byl až příliš slabý. Vím, že takhle to bude lepší.
Před těmi dvěma měsíci jsem šel na obyčejnou lékařskou kontrolu. Moje lékařka mě poslala na další krevní testy. Nevím, jaké byly výsledky, ale… Od té doby mě jeden lékař posílal ke druhému. Myslel jsem si, že se něco děje. Netušil jsem co… To jsem se záhy dozvěděl. Ze mě, kluka zdravého jako řípa, se stal mrzák!!! Tedy… Mrzák ne, ale nemám k tomu daleko. Dali mi půl roku života! Už jsem se nepídil potom, co přesně za nemoc mám, to je vlastně jedno. Každý člověk ví, že jednou umře. Ale když vám někdo řekne, kdy umřete… Života už si užívat nedokážete…
Chtěl jsem jí to říct. Ale určitě by se trápila. S těžkým srdcem jsem se s ní rozešel, aby zapomněla. A pak, až se bude sklánět nad mým hrobem, tedy jestli vůbec někdy bude, bude cítit možná trochu smutku… Ale jinak bude šťastná s někým jiným… Přeju jí to.

ONA

Přes víkend jsem se dala celkem dohromady. S těžkými životními situacemi se vyrovnávám docela snadno. Uvnitř mě to žere, opravdu hodně mě to žere, ale neudělám s tím nic, takže můžu kráčet s úsměvem na rtech. Já ho ale tak strašně miluju! Musím si s ním promluvit!
Ano, vidím ho stát u hloučku jeho přátel. Vypadá nějak smutně… Blížím se k nim.
"Ahoj," řeknu a zadívám se do jeho hlubokých očí.
"Odpusť mi," zašeptá a sklopí zrak.
"Chci vědět, co se stalo… Miluju tě…"
"Já tebe taky!" řekne a odejde. Nemám sílu na něj zakřičet ať stojí. Nechápu to, ne a ne! Proč se semnou rozcházel, když mě miluje? Když jsem si ještě před chvílí říkala, že jsem silná a že to zvládám s přehledem, teď je to tomu právě naopak. Rozbrečím se a to i před jeho i mými přáteli. Můžou mi být ukradení!

ON

Přišla ke mně, když jsem stál s kámoši u školy! Řekla mi, že mě miluje… Chce po mně vysvětlení… Žádné pro ni nemám. Nemám na to sílu. Dnes do školy nepůjdu. Loudám se po chodníku směrem k domovu. Podřežu si žíly, skončím to sám. Je to rozhodně lepší, než na smrt čekat tu krátkou, ale zároveň nekonečně dlouhou dobu…
Brečím. Říká se, že kluci nebrečí, ale není tomu tak, aspoň v mém případě. Oči mám plné slz, pomalu nevidím na cestu. Nevnímám zpytavé pohledy kolemjdoucích. Těší mě to, že přejdu na druhou stranu silnice a budu skoro už doma…
"Stůj!" slyším něčí výkřik. Ohlédnu se. Po mé levici…

JEHO MATKA

Bože můj! Potkalo mě to nejhorší v mém životě! Ten, kdo ztratil své dítě mě možná pochopí… Ti ostatní si ani nedovedou představit, jakou bolest pociťuji!
Začalo to před dvěma měsíci… On stále chodil po doktorech. Pak šel na jakési vyšetření a lékař mu zakázal pokračovat závodně ve fotbalu. Od té doby s ním nebyla řeč, začal mluvit o tom, že ten zbytek života nebude stát za to…
Manžel mi jednou řekl, že mu budeme muset najít psychologa. Dost dobře jsem to nechápala. Že by ho tolik rozhodil zákaz jeho oblíbeného sportu? "Našel jsem jeho deníky," řekl mi tenkrát muž. "Píše cosi o tom, že mu v nemocnici oznámili, že mu zbývá půl roku života…" To mi vzalo vítr z plachet. Ihned jsme volali do nemocnice. Nic takového mu nikdo neřekl, dozvěděl se jen to o fotbalu! "Potřebuje psychologa nebo psychiatra. Něco si vsugeroval. Mohlo by se to zhoršit…"
Tenkrát jsem si říkala, že si ze mě dělá blázny. Nechala jsem to být. Byla to chyba…
Můj syn přišel domů v pátek celý zničený, otrávený. Když jsem se zeptala, co mu je, řekl mi, že takhle je to lepší, že se rozešel se svojí dívkou. "Vždyť je milá, hezká a hlavně hodná! Co ti přelétlo přes nos?" vyzvídala jsem.
"Ty se mně ptáš?! Moc dobře to víš!" odsekl mi. Ne, nevěděla jsem…
Dnes už vím… Psychologa opravdu potřeboval. Potřeboval… Dnes ráno došel ke škole, pak se rozhodl vrátit… Ale domů nikdy nedošel…

ONA

Nedokážu tomu uvěřit! Jsem na dně! Chodila jsem s bláznem a ani jsem o tom nevěděla! Proč jsem si něčeho sakra nevšimla dřív? Proč mi nic neřekl on? Když ráno odešel od školy, porazilo ho auto… Skoro před domem… Volala mi jeho matka… Na místě byl mrtvý…
Nemůžu dál, nemůžu… Za pár dnů bude pohřeb… Nedokážu si představit, že jeho bezvládné tělo v rakvi zmizí pár metrů pod zemí a že ho pak uvidím jen na fotkách. Chci taky umřít…

ONA

Právě jdu domů z pohřbu. Hnusí se mi černá barva a smutek. On v mém srdci ale zůstane navždy. Navždy. Navždy. Navždy…

Odpočívej v klidu

18. září 2007 v 18:56 Smutné povídky
Dešťové kapky se řinou kolem mě a dopadají do měkkého mechu. Hlína je žíznivě nasává. Proplétám se mezi stromky a křovím, zrychleně dýchám. Moje kroky vedou na jedno jediné místo.
Všechno to začalo tak nádherně. Já a on… Báječně jsme se doplňovali. To, co bylo mezi námi, zdálo se být něčím nekonečným, nádherným, předtím jsem myslela spíš nesplnitelným. David byl pro mě vším. Do slova a do písmene.
Vždy jsem se mohla utopit v modři jeho zářivých očí, roztát pod jeho jemnými doteky a zářit štěstím v jeho svalnaté náruči. Dával mi pocit jistoty, bezpečí… Ale to už je minulost.
Naše životy se ocitly na rozcestí. Jít spolu anebo se rozdělit? On si vybral tu druhou variantu. Rozchod. Ani jsem nevěděla proč, jaký měl k tomu důvod. Nestála jsem mu ani za vysvětlení. Snažila jsem se ho dostat zpátky. Nechtěl. Nešlo mu vysvětlit, že o kamarádství nestojím…
Je to půl roku, co se semnou rozešel. Kráčím k místu, kam jsme vždy ruku v ruce chodívali. Bylo to jen a jen naše místečko… Do desítek dopisů na rozloučenou jsem tohle místo popsala. Aby mě někdy někdo vůbec našel.
Jsem na místě. Sednu si do trávy, ani ten déšť mi nevadí. Naposledy přemýšlím, co mám dělat. Jestli to, co chci udělat už dávno nebo být zbabělá a vrátit se zpátky domů… Nastavím obličej dešťovým kapkám. Ty se mísí se slzami. Sundám si bundu a sedím tu jen v tričku s krátkým rukávem. Natáhnu se na mokrou hlínu a ležím tu jen tak se zavřenýma očima. Představuji si Davidovy polibky…
Smráká se. Stále prší. Jak jsem se natáhla, tak jsem taky usnula, jen v tričku, které je skrz na skrz promočené. Ruce mám úplně prokřehlé stejně jako zbytek těla. Rychle rozepnu kapsu u bundu a vytáhnu žiletky.
Mám smíšené pocity. Narodila jsem se přeci proto, abych žila. Sama sebe nechápu. Mám všechno zahodit kvůli nešťastné lásce, kvůli někomu, komu už na mě nezáleží? Ještě nedávno jsem si myslela, že jít domů by byla zbabělost. Ne, zbabělost je před problémy utíkat… Rozhodla jsem se.
Do roztřesené ruky beru žiletku. Přiložím ji k zápěstí. Ruka se mi klepe stále víc a víc. Pomalu ji tlačím ke kůži. Rána se začíná otevírat. Leknu se, cuknu a na ránu si honem přiložím promočenou bundu. Ta se začíná nasakovat krví. Nakonec ji odhodím, ke kůži opět přiložím žiletku a řežu se do ruky. Nedá se říct, že by to bylo zas tak strašné, jen to všechno štípe a pálí. Zahrnuje mě pocit úlevy a zároveň i trochu nepříjemný pocit. Moje krev je už všude kolem mě, zvedá se mi žaludek. Začínám slábnout. Honem ale vezmu ještě žiletku, kterou přeříznu tepnu i na druhé ruce. Moje vědomí ustupuje, padám na zem a chce se mi spát. Víčka se mi pomalu zavírají… "Lucko? Lucko!" Slyším hlasy. Hlas Davida a mámy. Asi se mi to jen zdá. Usínám.
Tma. Ticho. S námahou pootevřu ztěžklá víčka a mžourám. Cítím sterilní prostředí nemocnice. Hned se mi vybaví, co jsem udělala, co se stalo. Začnu se klepat po celém těle a ruce zdvihnu jen s námahou. Stále vidím všechno rozmazaně a nemocniční pokoj se semnou točí. Z chodby nemocnice zaslechnu hlas. Našpicuji uši, protože hlas se mi zdá povědomý. Výkřik. Pláč.
Počasí je více než ponuré. Oblohu zdobí desítky černých mraků. Ze všech lidí kolem mě je cítit úzkost, zoufalství. Už ani nebrečím; není co.
Cítím se nejvíc osamělá za celý svůj život. Nenávidím smutek a všechno, co s ním souvisí. A černý barva mi bude od dnešního dne také víc než odporná. Jsem celá v černém, na očích taky naražené velké černé sluneční brýle, aby se ostatní nezhrozili pohledem na moje uplakané, opuchlé a červené oči.
Právě teď mě těší jen jedno - po fyzické stránce jsem relativně v pohodě. V nemocnici jsem si nějaký ten den pobyla, ještě jsem zesláblá, ale žiju. Díky tomu, že než jsem se rozhodla vzít si život, zdřímla jsem si. Když už jsem omdlévala, doběhl tam David s mojí mamkou.
Horší bylo, co se stalo potom. Znám to jen z vyprávění. David běžel domů. Myslel si, že jsem opravdu umřela. A než vůbec domů stačil dojít, tak…
Všichni mi nutí psychologa. Nedivím se jim. Sebevrazi většinou bývají pomatení. Ale to já už nejsem. Byla to velikánská chyba a vím to. Uvědomila jsem si, jaké jsou moje priority, zjistila jsem, že je spoustu lidí a věcí, pro které žít.
Skláním se nad dírou v zemi a nad rakví. Vhodím do ní rudou růži. A brečím. Ten pohled je strašný a bude mě pronásledovat už do konce života. Proč láska musí sakra tak bolet? Byl to poslední pohled… Sbohem. Sbohem Davide.

Od rovnic k polibku

18. září 2007 v 18:45 Zamilované povídky
Je první školní den, září. Přestože by mělo být ještě teplo a aspoň na první školní den školákům svítit sluníčko, je pod mrakem a prší. Katka se pomalu šine s deštníkem nad hlavou ke škole. Prázdniny si užila, je odpočinutá a plná energie - nebude mít problém v devítce uspět.
"Ahoj!" křičí na ni její nejlepší kamarádka Lucka.
"Nazdar," odsekne Katka. Přitom si všimne nějakého kluka, který si právě na hlavu nasazuje kapuci od mikiny. Stojí před její školou, ale přitom ho vůbec nezná. "Co je to za kluka? Znáš ho?" zeptá se Lucky, která také pozornost upoutala na pana neznámého.
"Ne, neznám… Tobě se líbí nebo co?" dodala, když spatřila obličej toho týpka. Na ní je moc sladký. Takový lamač dívčích srdcí.
"Ani ne," řekla Katka i když věděla, že právě zalhala své nejlepší kamarádce. Viděla ho jen z dálky a tak si dala předsevzetí, že svůj nový objev musí prozkoumat. A až tak učiní, bude tenhle zajíček její… Zajíček? To by chtělo zjistit, kolik mu je let…
Do třídy vchází učitelka Marešová. Docela sympatická a drobná žena. Mnoho žáků této základní školy zastává názor, že je to ta nejlepší a nejhodnější učitelka na škole. "Tak vás tady vítám, posaďte se!" řekla učitelka přátelským hlasem a stoupla si na stupínek. "Hned na začátku roku pro vás mám malé a doufám že i milé překvapení," odmlčela se. Nadechla se, aby dopověděla, ale v tom se ozvalo zaklepání. Ten, co stál za dveřmi, nečekal na pokyn, ale rovnou vešel do třídy. Hlavy všech přítomných se otočily směrem ke dveřím. Stál v nich na pohled milý a sladký kluk, ve značkové mikině a stylových džínech. "Překvapení na sebe nenechalo dlouho čekat!" pronesla učitelka a zasmála se. "Přivítejte svého nového spolužáka, Lukáše Borovičku…"
Lukáš se rozpačitě usmál a rozhlédl se po třídě. Sednul si do třetí volně lavice.
Zazvonilo na přestávku. Všichni se shromáždili okolo nového spolužáka. Katka samozřejmě nesměla chybět. Lukáš byl celkem smělý, začal vyprávět jak o sobě, tak o svém starém i novém bydlišti. Kluci ze třídy ho ve mžiku vzali do party. Katce to připadalo, jako by se všichni s Lukášem znali celou věčnost. Viděla ho poprvé v životě, mluvila s ním poprvé v životě a přeci jenom ji na něm něco přitahovalo. Ten jeho krásný úsměv… Úplně se rozplývala…
Katka přišla druhý školní den ke škole. Její kamarádky zde ještě chyběly, tak se postavila na svůj oblíbený plácek. Všimla si, že parta kluků z její třídy už tu postává i s nováčkem Lukášem. Neváhala ani minutu a laním krokem a se svůdným úsměvem vykročila k hloučku spolužáků. "Čau kluci," řekla, když k nim dorazila a věděla, že na sebe upoutala dostatečnou pozornost. "Ahoj Lukáši…" dodala po chvíli.
Kluci na ni chvíli nechápavě zírali. Lukáš se potom ozval: "Nazdar Julie… Nebo Magdaleno… Nebo jak se jmenuješ…? Co tady chceš? Pleteš si mě snad se slepicí nebo husou?"
Katka zůstala chvíli zkameněle stát a až když se její spolužáci začali chechtat, usoudila, že je pravý čas se začít bránit. "Ne, spletla jsem si tě z volem… I když se ti musím omluvit. Nespletla jsem si tě s volem, protože ty vůl jsi. A všichni jste jen pubertální výrostci a debilové v jednom! Bye!" Na nic nečekala a obrátila se na podpatkách. Zahlédla Lucku a tak šla za ní. Všechno jí pověděla.
"A proč jsi mi včera sakra neřekla, že se ti líbí? Stihla bych tě varovat dřív. Včera odpoledne jsem byla venku se psem a Lukáše s partou jsem potkala. Taky měly pubertální kecy…."
"Promiň… Ale jak je možný, že jsem se v něm takhle spletla? Ale včera se choval úplně jinak…"
"Prostě se chtěl jen začlenit mezi kluky, to je všechno. Kdyby se hned první den choval jako dement, všichni by ho poslali někam…"
"Máš pravdu," přitakala Katka. "Víš co? Necháme bejt Lukáše Lukášem - ať si dělá co chce. Já si najdu někoho lepšího!"
"Dobrej nápad! A já taky!" přidala se Lucka a na skupinku vzdálených kluků udělala obličej. Ti celý den ve škole měli na holky ironické a arogantní poznámky, dělali si srandu s Katčina flirtovacího útoku.
Uběhly asi dva týdny. Klučičí partička se zklidnila, Lukáš se chovalo hodně lépe. Katka sice Lucce slíbila, že na Lukáše jednou provždy zapomene, ale v duchu s říkala, že se ho pokusí sbalit. Jeho chování vůči holkám i vůči ní samotné se o hodně změnilo k lepšímu, tak proč by si s ním nemohla něco začít.
Je hodina matematiky. Ke vší smůle devítka schytala na matematiku nejpřísnější učitelku na škole. "Borovička! Pojď k tabuli, když máš takovou práci s povídáním o hodině, určitě zvládneš vypočítat i tuhle rovnici!"
Lukáš se pomalu loudal k tabuli, potom před ní asi pět minut stál. "Ale… Ale já to nechápu… Marek mi to před chvíli chtěl vysvětlit…" začal se Lukáš obhajovat pravdou - jeho teď už nejlepší kamarád ze třídy - Marek - se mu snažil složité rovnice alespoň trošku vysvětlit.
"To mě ale nezajímá, že jsi to nepochopil! Máš dávat o hodinách pozor a doma se učit. Za dnešní hodinu máš ode mě pětku do žákovské. A snaž se, chlapečku, nebo se díky známce z matematiky nikam nedostaneš. A to by tě mohlo ještě hodně mrzet!"
Lukáš učitelce neochotně podal žákovskou knížku a když se otočila, ještě na ní udělal obličej a vypláznul na ni jazyk. Tahle učitelka to s přísností ale opravdu přeháněla. Naštěstí zazvonilo.
Katka si sbalila učebnice a sešity a potom si připravila na další hodinu. Protože měla hlad, vytáhla si červené jablíčko a začala svačit. K její lavici přišel Lukáš. Chvíli stepoval. Katka si to vychutnávala. "Katko… Víš… já bych se ti chtěl omluvit za to, jak jsem se k tobě první dny, co jsem byl tady, choval… Ale teď bych potřeboval pomoct… Jsi moc super… Super i v matematice… nemohl bych dneska po škole zajít k tobě, že bys mi s tím maličko pomohla…?" když to dořekl, rozpačitě se usmál.
"A proč bych ti jako měla pomáhat?" řekla Katka na oko přísně, ale ve skutečnosti nemohla odolat jeho přitažlivému úsměvu a čokoládovým očím.
"Protože mě máš ráda a já tebe taky…Tak ve tři…" řekl a odešel.
Katka vykulila oči a potom dojedla jablko. Celé školní dopoledne nad Lukášem přemýšlela. A nad tím, co jí řekl, také. Copak je na ní tak poznat, že ho má ráda? I když to je slabé slovo… Copak je na ní tak poznat, že ho miluje?
Jsou tři hodiny. Katka už přešlapuje u dveří hezky nalíčená a oblečená. Lukáš konečně zazvonil. Pod nos jí podstrčil červenou růži. "Díky," řekla a hezkou květinu dala do vázy.
Nenapadlo ji, že by k ní zrovna Lukáš přišel s květinou v ruce. Jako romantik jí rozhodně nepřipadal.
Vytáhla sešit z matiky. Začala mu vysvětlovat tajemství rovnic. Lukáš se soustředil a po hodině Katčina vysvětlování, které by pochopilo i tříleté dítě konečně prohlásil, že rovnice chápe. "Lukáši…. Jak jsi myslel to, že tě mám ráda a ty mě taky?" zeptala se Katka a zahleděla se do těch upřímných čokoládových očí, které byly jako studny; dalo se do nich snadno spadnout, ale vylézt ven se už nedalo.
"Myslel jsem to přesně takhle," řekl jí tichým hlasem a něžně ji políbil na rty. V té chvíli si oba plně uvědomili to, do koho se zamilovali až po uši.

Královna parketu

17. září 2007 v 20:05 Zamilované povídky
Hned na úvod musím radši říct, že tahle povídka je možná trošku nereálná a asi i ujetá... No, zhodnoťte radši sami:-))

Blíží se osmá hodina večerní. Netrpělivě stepuji na tramvajové zastávce a čekám na svoje kamarádky. Sluníčko už sice za chvíli zapadne, ale jelikož je léto, je ještě světlo a příjemně teploučko. Proto jsem na sebe natáhla jen mou postavu obepínající top a džínovou mini sukýnku.
V páteční večer a ještě k tomu v létě by byl hřích sedět doma, a proto vyrážíme na diskotéku. Patnáct mi je pryč a rodiče mám tak benevolentní, že mě pouštějí a ještě na mě nechají, kdy se vrátím. Samozřejmě to nesmí být ve tři ráno, ale půlnoc ještě tolerují.
Už z dálky vidím Sabinu, Kláru a Báru - moje nelepší kamarádky. Sabča a Klára mají sukně, Barča dává přednost cigaretovým džínům.
"No konečně," utrousím, když dojdou ke mně.
"To víš, Sabina se půl hodiny líčila," řekne ironicky Bára. Můj názor je, že Sabča by se ani líčit nemusela - vypadá i bez make-upu perfektně. To se tak někdo má, že?
Zrovna přijíždí tramvaj, tak nasedneme a hurá směr centrum. Oblíbily jsme si klub Duplex. Mohly jsme tam chodit, i když nám nebylo ještě patnáct - Klára tam má někoho známého. A i vstup míváme zvýhodněný.
"Dneska se cejtím skvěle! Pořádně to rozbalíme, co vy na to?" zeptám se kamarádek. Už teď víme, že si dnešní večer užijeme na sto procent.
"A co tam klofnout nějaký háďata?" zasměje se Sabina. Je nám sice jasné, že jako štíhlá pohledná blondýnka s dlouhýma nohama nám všechny vyfoukne, ale stejně přikývneme. Občas Sabině trochu závidím. Nejen, že je hezká, ale i vtipná a s každým vychází. Na všechny působí moc klidně, má zdravé sebevědomí… A v jejím případě vtipy o blondýnách neplatí. Spíš naopak - je inteligentní, školu zvládá s přehledem.
Zato já už radši do zrcadla nekoukám. Postavu mám celkem dobrou, vysportovanou; ta dřina za to ale stojí. Spíš obličej… Vlasy… Horší už to snad nebude.
"Víte co? Dneska si dám i nějakej drink. No, nekoukejte tak… Jenom něco slabýho…" sdělím holkám svůj nápad.
"Já zůstanu u džusu a coly, neva?" Bára je náš svatoušek, nic ostřejšího by si asi nedala - s tím jsem docela počítala. S prosbou se podívám na Sabinu a Kláru.
"No, když to bude jeden drink," řekne Sabča. Ta holka je prostě pro všechny moje nápady.
"Slušnou holčičku dělat nemíním. Dám si taky," nenechá se zahanbit Klára. Všechny upřeme pohled na Barču. "Fajn. Ale jenom možná…!" vyhrkne na konec. Rozesmějeme se.
Zdá se mi, že jsou všichni dneska nějací odvázaní. Skoro nikdo nesedí, všichni sebou zmítají do rytmu největších hudebních pecek. Já jsem taky tancovala, už od příchodu do klubu. Po té půlhodince jsem docela splavená, chce se mi na záchod, mám žízeň… Jdu teda směr toalety. Holkám jsem nic neřekla - však se taky hned vrátím.
U zrcadla se přepudruji a trochu oviju, protože na toaletách je snad ještě větší vedro než na parketu. Nezapomenu na lesk na rty.
Od toalet zamířím znovu na parket, protože si chci s kamarádkami dát něco k pití. Proplétám se mezi všemi těmi těly, ale holky nikde nevidím. Otočím se a… narazím do nějakého kluka. "Ježíš! Promiň!" zařvu do celého toho hluku.
"Co?" pokrčí rameny ten kluk a zadívá se na mě. Zkamením. Uvědomím si, že je strašně hezkej! Upoutá mě na něm hlavně výrazné zelené triko a značkové džíny. Mám ráda kluky, kteří nosí pěkné oblečení a hlavně barvy! A co na tom, když si kluk oblékne třeba něco růžového?
Ten klučina má světle hnědé vlasy a zářivé modré oči. Vypadá to, že je snědý, ale možná se mýlím, protože přítmí a světla reflektorů mohou zkreslovat.
Najednou ukáže směrem k baru. Teď pokrčím rameny pro změnu já. On se otočí a razí si cestu mezi tančícími lidičkami. Jdu za ním jako ocásek. U baru je docela málo lidí a menší hluk, takže už se konečně slyšíme. "Co jsi to tam říkala?" zeptá se milým podmanivým hlasem.
"Promiň," řeknu a usměju se. "Jinak… Já jsem Markéta."
"Tak ahoj," podá mi pravici. "Jméno mé jest David." Vybuchneme smíchy. David… Pěkné jméno. Docela mi k němu i sedí.
"Dáš si něco k pití?" zeptá se mně.
"Jo, chtěla jsem… Odstartuju to asi jenom colou," odpovím.
"Fajn. Já taky."
Zatímco popíjíme colu, střídavě se vyptáváme na nejběžnější věci jako je například škola, koníčky a tak dál.
"Dneska to tady docela žije," načne David nové téma.
"Taky si říkám. Asi mají všichni stejný myšlení. Taky jsem to tady chtěla dneska rozbalit…"
"Chtěla? A už nechceš?" sladce se na mě usměje.
"No, záleží na tom…"
"…na čem?" nenechá mě dopovědět a vlastně ani odpovědět, čapne mě za ruku a už mě táhne k tančícím lidem, kteří sebou zmítají jako pod vlivem extáze.
Vydržíme tři písničky, pak mě napadne, že bych asi měla najít holky. "Mám tady taky kámoše. Tak až je najdeš, sejdeme se u baru - na tom samým místě jako předtím. O.K.?"
"Jasný," usměju se na něj a pádím hledat kámošky. Musím se jim se svým objevem pochlubit! Zároveň mám ale strach Davidovi Sabinu představit… Holky vlastně ani hledat nemusím. Za pár vteřin se s nimi srazím. Hned jím povím svou story a už si to míříme na mnou smluvené místečko.
"A kolik má těch kamarádů?" vyzvídá Klára.
"To nevím. Ale uvidíme. Připomínám, že David je můj!" pohrozím se srandy.
"Copak ti ho někdo bere?" uculí se Bára.
"Když tak na tebe koukám…" zapíchnu prst do Sabiny a sjedu ji významným pohledem.
"Co? Já…" nedopoví. Zrovna totiž přijde David se dvěma svými kamarády, taky celkem ujdou. David se mi z nich ale líbí asi nejvíc. Je tu ale jeden háček: my jsme čtyři, oni jsou jen tři. Jedna z nás utře nos. Obávám se, že to budu já…
Všichni jsme se navzájem představili a teď už se společně vlníme uprostřed parketu. Do dnešního večera opravdu dávám všechnu energie, kterou jsem si nastřádala za celý týden. Děsně mě to baví, nevadí mi ani Davidovy dlaně putující po mém těle. "Markéto, jsi dnešní královna parketu," zašeptá, teda spíš zařve mi do ucha. Přitisknu se na něj. Políbíme se. Polibek je to docela vášnivý, ale také rychlý. Jeho měkké rty bych na těch svých vydržela mít déle… Ale zrovna tady na to není moc dobrá atmosféra. Olíznu si vysušené rty, což mi oznámí, že mám žízeň; sucho i v krku. "Promiň, jdu se něčeho napít…"
"Já jdu taky, ostatní si určitě taky něco dají," odpoví mi a zatáhne za rukáv svého kámoše, něco mu řekne. Já už mířím k baru. Za chvíli už u něj stojíme všichni.
"Tak co si dáme?" zeptá se nakonec David.
"No… Martini?" zeptám se a všichni souhlasí. Skvěle se bavíme, pomalu usrkáváme sladký ledový alkohol. Když už jsou skleničky prázdné, vracíme se zpátky k tanci, tentokrát už mě David drží kolem pasu. Páni, dneska to bylo docela rychlé…! Dokonce i Klára mi ukáže vztyčený palec.
Po třech písničkách mi začíná být šílené vedro, dusno. "Musím jít na čerstvý vzduch!" oznámím partě a trmácím se ven. Oči se mi zavírají, nohy se mi pletou a já pociťuji jakousi únavu. Že by ten alkohol spolu s vydýchaným vzduchem? Ale vždyť jedna sklenička mi přece uškodit nemohla… Dřepnu si na schody podniku. Zhluboka dýchám. Někdo mě vezme okolo ramen. David. "Pojď, postarám se o tebe," mile se na mě usměje. Přemýšlím. Všechno mi začíná docházet. To on, David! Určitě mi něco namíchal do pití, nějakou drogu, prášky na spaní! A teď si mě odvede někam k sobě a… "Ne! Nikam nejdu, ty prase jedno!" zaječím z plných plic. Vstanu. Podlomí se mi kolena.
"Prosím tě, Markéto, neblázni, kam jdeš?!" řekne vyděšeně.
"Pryč!" zaječím ještě hlasitěji než předtím a klopýtám na chodník. Mám strach z individuí, co se potulují kolem, ale stále lepší, než aby si mě tamten odvedl někam pryč… Snažím se utíkat, ale setmí se mi před očima, kolena se mi podlomí, je mi děsně špatně. Zastavím se, zavřu oči a cítím, jak klesám… Zachytí mě něčí ruce. Ztěžka otevřu víčka. David! Už nemám sílu odporovat ani utíkat. Odevzdávám se jeho širokým dlaním, nechám se podepírat a vláčet po chodníku. Smiřuji se s tím, že když nic víc, tak budu aspoň znásilněná. Vlastně už ani nemůžu pořádně přemýšlet…
"Ty máš návštěvu?"
"Bylo jí špatně. Mami, pak ti to vysvětlím…"
"Děláš si ze mě srandu? Okamžitě ji vzbuď a vyhoď ji odsud, feťačku jednu…!"
"Mami…!"
Pomalu rozlepuji víčka. Nejradši bych si přetáhla peřinu přes hlavu a spala já. Uvědomuji si ale, že tohle není moje peřina. A co ty hlasy, které mě vzbudily? Šáhnu si na obličej, promnu si oči. Bože, mám na sobě rozpatlaný make-up, všimnu si, že mám na sobě i oblečení ze včerejška. Tak kde jsem? Najednou mě to napadne. David!
Rychle vyskočím z postele. V tom se otevřou dveře od pokoje, ve kterých stojí on. "Markéto, ty už jsi vzhůru?"
"Co tady dělám?!" spustím na něj.
"Byla jsi namol… Nemohl jsem tě tam nechat…"
"Nebyla jsem namol! Tys mi něco dal do pití a… a…"
"…Markéto, uklidni se!" řekne ještě relativně klidným hlasem. "Nic jsem ti do pití nedal, co si to o mně myslíš?"
"Holky by se o mě postaraly, co teď asi řeknu doma? A cos tady semnou večer dělal?"
Davida už opouští jeho klid. "Co bych s tebou dělal, prosím tebe?! Dovedl jsem tě k sobě domů a nechal lehnout do mojí postele! Nic víc ani nic míň! Měl jsem tě tam snad nechat ležet na chodníku, v centru? S těma všema feťákama?"
Podívám se na sebe. Má pravdu. Mám na sobě všechno oblečení. Po noci sice vypadám hrozně, ale jsem nedotčená. Chci se mu tak trochu omluvit, ale to do pokoje vtrhne asi jeho máma.
"Víš co? Padej odsud. Nebudeš se tady rozkřikovat. Když neumíš pít, tak nepij!" ječí na mě ta žena.
"Já… Já…" chci se omluvit ale nemůžu přijít na vhodná slova.
"Ven!" ukáže rukou na dveře a já vycházím jako spráskaný pes. Podívám se na Davida. Naše pohledy se střetnou. Už se mě nesnaží zastat, jen se na mě kouká. Vyjdu z pokoje a hned spatřím vchodové dveře. U nich jsou srovnané moje boty, na botníku leží moje kabelka. Skočím do botek, popadnu kabelku, vyjdu ze dveří a potichu je zaklapnu. Seběhnu schody a vyjdu z baráku. Teprve před ním si boty zapnu, prohrábnu vlasy a z kabelky vyndám malé zrcátko. Trošku se upravím, abych nevypadala jako strašidlo. Zhluboka se nadechnu a kráčím po chodníku. Ani nevím, kde vůbec jsem, ale po pěti minutách se dostanu na tramvajovou zastávku. Podle jízdního řádu si vymyslím spojení, jak se dostat domů.
Napadne mě vylovit z kabelky mobilní telefon. Asi bych měla zavolat mámě. Než to ale udělám, přečtu si SMSku, která mi přišla od Kláry. "MARKET,HNED JAK SI TOHLE PRECTES,ZAVOLEJ MI!!!" Hm, průser! Ihned vytočím její číslo.
"Markéto?"
"Kláro… Musely jste mít o mě strach, viď? Byla jsem u Davida. Máma mě zabije!"
"Klídek. Právě proto chci s tebou mluvit…"
"Povídej," pobídnu ji a nastoupím do tramvaje, která právě přijela.
Klára spustí: "Ty jsi včera byla na odchodu. David si všimnul, že ti nějak není dobře, tak šel za tebou. Mně řekl, ať tě kryju - ať zavolám tvojí mámě, že budeš spát u mě. Dodal, že si nemáme dělat starosti a že se máme bavit dál - prej že tě zavede k sobě domů a postará se o tebe. Věděl, že sama bys k sobě domů nedošla a ještě k tomu bys to schytala od rodičů."
"Aha!" trochu se mi uleví. "A já jsem mu ještě vynadala…"
"To později napravíš… Hele, dej se nějak do cajku. Tvoje máma si myslí, že jsi teda v noci byla u mě, že jsi tu přespala."
"Fajn, díky, domů už jedu… Ještě ti zavolám."
"Dobře. Tak zatím čau!"
"Ahoj," ukončím hovor a spadne mi kámen ze srdce. Snad to tedy žádný průšvih nebude!
Opatrně odemknu byt a vejdu. Slyším nějaký šramot z kuchyně. Máma už je vzhůru. "Ahoj mami!" řeknu co nejklidnějším hlasem.
"Ahoj. Mohla jsi u Kláry zůstat ještě déle," řekne. Super, je to v suchu!
"No, nechtěla jsem u nich otravovat…"
"Aha, aspoň mi s něčím pomůžeš. A prosím tě, jak to vypadáš?" Trhnu sebou. Je to tady. Co když něco přeci jen pozná?
Dělám hloupou: "Jak, jak to vypadám?" Máma se zasměje. "Máš otlačený knoflík od polštáře na tváři!" Oddechnu si podruhé. Radši zmizím ve svém pokoji. Zavolám Kláře a všechno jí vylíčím. Oddechne si taky. Pak mě napadne, jestli nemá číslo na Davida. Ona ho skutečně má! Jen co ukončím hovor s Klárou, zavolám jemu.
"Ahoj Davide…"
"A jéje, královna parketu!" řekne veselým hlasem. Chvíli jsme oba zticha. Nadechnu se, abych něco řekla, ale on mě předběhne: "Promiň mi za to ráno…"
"Spíš ty promiň… Nevěděla jsem, jak to všechno bylo…"
"Já tě chápu. Markéto, sejdeme se odpoledne?"
"Moc ráda. Před klubem?"
"Jo, třeba ve tři?A půjdeme doufám někam jinam?"
"To je jasný. A neboj, stokrát radši si dám colu než Martini!"
"Fajn. Těším se. Ahoj." Radostí poskočím.
Stojím před podnikem a už z dálky vidím Davida v oranžové lehké košili a tříčtvrtečních džínech. Bez pozdravu ke mně přijde a políbí mě. Když se konečně od sebe odtrhneme, řeknu mu: "Díky za všechno Davide. Jsi moje zlatíčko."
"Tvoje?" zalaškuje.
"No, tak bych chtěla, aby moje," řeknu vážně.
"V žádným případě," popichuje mě.
"To si budu pamatovat!" popíchnu zas já jeho. Přitáhne si mě k sobě.
"Markéto… Miluju tě."

Přehnané sebevědomí

17. září 2007 v 20:01 Zamilované povídky
Jsem v sedmém nebi! Vlastně v osmém! Mám rande s klukem mých snů… Přestoupil k nám na školu, do vedlejší třídy. Hned jak jsem ho uviděla, věděla jsem, že je to ON. Můžu o sobě říct, že mám celkem vysoké sebevědomí, a proto jsem ho hned druhý den poprosila o telefonní číslo. Byl docela vyjukaný, na novou školu si ještě nezvykl… Ale to číslo mi dal!
Všechny holky ze třídy mi říkají, že by chtěly vypadat jako já. Své krásy jsem si taky celkem vědoma… Nepotřebuji žádný make-up, bohatě mi stačí obyčejná černá řasenka a bezbarvý lesk na rty. Moje husté rovné vlasy stačí trošku nadýchat prsty…
Mé postavě lichotí cokoliv. Při prvním rande vsadím na bílé tílko s véčkovým výstřihem, které vynikne na mojí snědé pleti a na pastelově oranžovou minisukýnku, která odhalí dlouhé štíhlé nohy. Venku je přece vedro…
Máme se sejít na jednom mostě nad takovou menší říčkou. Vyrazím tak, že to stíhám úplně s přehledem. Jdu ale pomalejším krokem, protože na něj čekat nechci. Lepší bude, když bude aspoň chvíli čekat on.
Už z dálky ho vidím. Je tam úplně přesně, spíš si myslím, že tam byl ještě o deset minut dřív. Jeho zeleno-modrá košile svítí do dálky, ve vyšisovaných džínech má neskutečně sexy zadek! V tom, že si ho mohu prohlédnout je to celkem výhoda, ale on neuvidí mojí chůzi… Tak moc bych si přála vidět, jak nasucho polkne a jak mu spadne čelist!
Blížím se k němu, on civí do říčky, o dění kolem sebe se nezajímá. Všimne si mě, až když stojím těsně vedle něj. "Ahoj… Promiň, nějak jsem se zamyslel… Vytrhla mě z toho až tvoje vůně…" Radek se překonává, hned lichotka!
"V pohodě, nevadilo mi tě sledovat," odpovím a zadívám se mu hluboko do očí. Vidím, co to s ním dělá!
"Kam půjdeme?" zeptá se a otočí hlavou. Můj pohled mám stále upřený na něj: "To je celkem jedno, ne? Hlavně, že můžeme být spolu…"
"Máš pravdu," odpoví. "Můžeme se projít tady parkem… Ještě to tady moc neznám, přistěhovali jsme se teprve před deseti dny." Super, aspoň máme na chvíli vystaráno o téma!
"A jak se ti tu líbí?" zeptám se ho.
"Jde to… Ale je to nezvyk. To víš, Praha se nedá srovnat s vesničkou, ve které jsem vyrůstal." A vida! Takže je z venkova…
"To jsem nevěděla, že jsi z vesnice. Proč jste se sem teda přestěhovali? Lidi jsou rádi, když z velkoměst vypadnou někam na venkov, ne naopak…"
"Máš pravdu. Ale táta dostal z Prahy dobrou pracovní nabídku… Prostě kšeft, který se neodmítá… A stěhování bylo nejlepší řešení. Naši vilku jsme prodali, koupili jsme si tady celkem velký byt…"
"To je celkem škoda prodat ji…"
"Máme ještě chatu v Krkonoších, takže za přírodou můžeme jet kdykoliv."
Usoudím, že je docela zazobaný! No, prostě můj typ - se vším všudy. Vím, kde přibližně bydlí. Musejí mít opravdu luxusní a drahý byt! Nedivila bych se, kdyby jim před domem stál ještě bavorák nebo audina…
Procházíme se parkem, všechno se pěkně zelená, vzduch je cítit létem. Léto je nejkrásnější období ze všech… Bývá krásně teploučko, den končí docela pozdě, všichni flirtují jako o život…
"Támhle je nějaký palouk. Co bys řekl na to, že bychom si tam lehli do trávy a pokračovali v debatě?" usměju se na něj.
"Klidně… Romantičtější by to sice bylo večer, kdy by byla možnost dívat se na hvězdy…"
"Chceš říct, že jsem potkala romantika?"
"Uvidíme," mrkne na mě a z jeho odpovědi čiší tajemství. Dojdeme na palouk, najdeme si místečko a oba dva do vysoké trávy zahučíme. Povídáme si, já se snažím jak nejlíp mohu… Dávám mu signály a dá se říct, že je chápe! Najednou si mě přitáhne k sobě, hlavu mám položenou na jeho hrudníku a zašeptá mi do vlasů: "Jsi nádherná…"
"Já vím," převezu ho a s lehce pootevřenými rty se na něj podívám. To už nevydrží a políbí mě. Nejdřív opatrně, naše rty se o sebe jen otřou, pak se rozpojí. Podruhé je polibek delší, ale stále tak něžný. Pomalu se odtrhávám, protože vím, že ze mě zešílí. A opravdu. To už je na něj moc, silně mě obejme a políbí potřetí, tentokrát naplno a vášnivě. Je celý rozechvělý, nechce mě pustit. Já to ale v nejlepším utnu. "Já se z tebe zblázním!" vydechne a bloudí rukama po mém těle.
Když večer dorazím domů, musím hned zavolat své nejlepší kamarádce, Karolíně: "Bylo to úžasný! Jak jsem ho poprvé uviděla, věděla jsem, že bude můj!"
"No, já nevím, nějak se mi to nezdá," nesdílí moji radost se mnou.
"A proč jako?" klesne mi nálada.
"No, abych byla upřímná…"
"…cože? Jak upřímná?!" nenechám ji dopovědět.
"Prostě… Tys ho pozvala na rande… On ještě dneska ve škole prej klukům o něj ze třídy říkal, že půjde jen proto, aby se neřeklo, že mu nejsi sympatická…"
"To by se se mnou asi nelíbal, ne?!" vybuchnu. "A vůbec… Kluci si vymýšlej. Pochybuju, že by se s nima tolik skamarádil, aby jim vyprávěl svoje osobní věci…"
"No jak myslíš," řekne Karolína. "Ale říká se: Na každém šprochu pravdy trochu. Zapřemýšlej nad tím."
"Fajn, díky za zkaženou náladu. Čau!"
"Tak se hned neurážej!" pípne dotčeně, ale já zavěsím. Neurážím se! Teda… Jenom trochu. Nemyslím si, že by Karča měla pravdu. Přeci jenom o tom musím přemýšlet. Troufnu si říct, že to s kluky umím. Dokážu si je omotat kolem prstu a to jsem udělala i s Radkem. Se mnou se nebude nikdo rozcházet, já budu ten, kdo řekne, že je konec…
Ráno se pro jistotu vzbudím o půlhodinku dřív než obvykle, abych si stihla umýt vlasy, nalíčit se precizněji než jindy a najít si nějaký super modýlek. Stíhám to všechno docela dobře, a tak vyrazím i z domova o chvíli dřív.
U školy už postává několik nadšenců. Přijdu do centra dění, aby mě nikdo nepřehlédnul. Všímám si mlsných pohledů mladších kluků. To mě utvrdí v tom, že mi to skutečně sekne! Ostražitě se rozhlížím kolem sebe. Radek!!! Rychle sklopím hlavu, začnu si hrát s pramínkem vlasů a dělám, že ho nevidím. Čekám, že přijde…Už je to docela dlouhá doba, a tak se kolem sebe opatrně rozhlédnu. On se vybavuje s nějakým floutkem a ani si mě nevšimne! Takhle to teda nechci nechat, proto dojdu k nim, ukážu svůj bělostný chrup a koketně zašeptám: "Čau kluci…"
"Hm, čau… Dobře že jdeš… Chci ti něco říct," řekne Radek a ani náznak úsměvu. Zato já jimi nešetřím! "Povídej," pobídnu ho.
"Víš… Byl to omyl. Jsi sice hezká, ale to je asi tak všechno. Myslíš si o sobě až moc. Říkám - omyl!"
Zamlží se mi před očima. Tak tohle jsem nečekala ani ve snu! Karolína měla přece jen pravdu! Byla jsem pro něj dobrá asi jen jako zpestření! Nesmím to na sobě nechat znát.
"Máš pravdu, omyl to byl. To spíš ty si o sobě moc myslíš. S tebou bych se ani moc dlouho nezahazovala…" Víc už neříkám, otočím se a kráčím pryč. Už vidím i Karolínu. "Čau Karčo!" zamávám jí na dálku. Ona přidá do kroku. "Čau," odpoví.
"Víš… S tím Radkem jsi měla pravdu. Před chvílí mě poslal do háje. Ale to mu nedaruju! Kdybych byla nějaká ošklivka nebo hloupá husička, ale takhle…"
"Hele, brzdi," řekne trochu nakvašeně Karolína. "Máš moc přehnaný sebevědomí, to je ten problém!"
"Houbeles, mám zdravý sebevědomí, což je něco jinýho… A taky mám proč…"
"Vždyť to říkám!" rozčílí se už doopravdy. "A taky mám proč… To je to! Myslíš si, že máš na každýho kluka, přitom tě každej jenom pomlouvá…!"
"Víš co mi můžeš?" rozlítím se taky. "Beztak jenom závidíš!" řeknu a otočím se na podpatku, dnes už po druhé. "Tobě určitě," slyším ještě, jak si Klára zamumlá. Přemýšlím, kam se vypařit teď. Zjišťuji, že nemám kam! Celé dny ránem počínaje se bavím jenom s Klárou, se spolužačkami hodím řeč jen v nejnutnějších případech. A když se nebavím s Klárou, trávím čas flirtováním, na které nemám teď ani pomyšlení!
Škola trvá děsně dlouho, a proto jsem upřímně ráda, když už sedím ve školní jídelně nad palačinkami s marmeládou a se šlehačkou. Klára sedí jako obvykle naproti mně, ale obě jsme naštvané, tak se na sebe skoro ani nepodíváme. Nakonec jsem já, kdo prolomí ledy: "To tady budeme sedět naproti sobě a dělat, že o tý druhý nevíme?"
"Nevím…" řekne a rýpe se dál ve svém talíři.
"Fajn," řeknu taky a opět nakvašeně.
"Tak už se neurážej," řekne a hlasitě si oddechne.
"Pokusím se," odpovím ironicky. Hádat se už ale nechci, Karolína je přeci jenom moje nejlepší kamarádka. "Nezajdeme dneska na zmrzku?" navrhnu jí.
"Můžeme… Je vedro, sotva přežívám," souhlasí Karča a už se usměje.
"Asi tak. A stejně si chci obalit nervy - a zapomenout na Radka. V cukrárně si nabrknu nějakýho novýho…"
"Už zase!" praští příbor na tác, zvedne se, ani se na mě nepodívá a odejde! Já jen civím na její prázdné místo. Řekla jsem snad něco?!

Nový soused

17. září 2007 v 19:58 Zamilované povídky
Sluníčko mi praží přes sklo autobusu do očí, vzduch je vydýchaný a navíc je cítit potem lidí, kterým třicetistupňové vedro vadí asi stejně jako mně. Zima je stokrát hezčí období! V Praze se sice nikdy sněhu nedočkám, ale na horách si ho užívám do sytosti. A je mi jedno, jestli na lyžích, prkně a nebo jen sáňkách.
Zlatá základka! Nejen, že na střední je učení každý den opravdu halda, ale taky musím půl hodiny dojíždět busem. Právě teď, v létě, je to nejhorší. Ještěže jsem si zasedla místo! Modlím se, aby nenastoupil nějaký stařík; nerada bych po zbytek cesty stála.
Na další zastávce hodně lidí vystoupí a místo naproti mně se uvolní. Ihned ho ale kdosi zasedne. Podívám se na něj. Škoda - je to chlap, asi tak třicetiletý. Když už chci odvrátit zrak, podívá se na mně! Cuknu sebou a otočím hlavu jinam. Jeho směrem se ale opatrně znovu podívám. Stále na mě civí!
Začínám se docela potit. K děsnému dusnu přispívá ještě ten muž! Očima na mně visí téměř bez přestání. Když ho svým pohledem přistihnu, vždycky uhnu zase já, namísto toho, aby přistižený na švestkách, jakožto on, měl tolik soucitu a už se díval jinam! Takhle to dál nejde. Nevím, co to se mnou dělá, obyčejně moc stydlivá nejsem. Musím mu dát co proto! Očima se pomalu dostanu na jeho hruď, pak se zpříma zadívám do jeho očí. Má je modré, ostražité…
Tak schválně! Kdo vydrží déle! Začínám se potit ještě víc, protože on nechce uhnout! Nakonec nahodí jakýsi úšklebek a pohledem sjede trochu níž. Uvědomím si, co mám na sobě za tričko a pochopím. Sleduje můj výstřih! Bože, co to je jenom za úchyla?! Když se dost vynadívá, sjede očima ještě níž a níž… …nyní si může prohlédnout moje nohy, které vystavuji z krátké bílé sukýnky. Když už mě očima sjede celou, vrátí se do výchozí pozice: dívání se do mých očí! Pěkně zle se na něj podívám a uhnu. To ho ovšem neodradí! Mám toho plné zuby, a tak se postavím, ačkoliv nerada. Stejně za chvíli vystupuji!
Rychle vystřelím z autobusu, jako kdybych měla u zadku raketu. Zvolním teprve v parčíku kousek od stanice. Mám takový divný pocit, a tak se otočím. A byl divný oprávněně! Ten prasák z autobusu si jde klidně za mnou! Rychle si přemítám případy, které ukazovali v televizi. Sledované dívky, které byly následně v horším případě zabity, v tom lepším "jen" znásilněny.
Přemýšlím, jestli zrychlit krok anebo se rozeběhnout. Oboje si ale brzy rozmyslím; dalo by to najevo moji nervozitu. A pak - všude je celkem dost lidí, je světlo… Jsou to jen věci, kterými se uklidňuji, protože kdyby ten chlap opravdu chtěl, klidně mě odstraní neslyšně, bez jakýchkoliv svědků.
Jak tak přemýšlím, blížím se stále víc k domovu. Ohlédnu se - jde stále za mnou, možná je dokonce blíž, než předtím! To už je opravdu divné. Kdybych neměla takovou žízeň a hlad, radši bych zamířila nahoru na hlavní, abych ho setřásla. Takhle udělám asi docela chybu; jdu rovnou domů. Ještě pár metrů a jsem u baráku.
Přistoupím ke vchodovým dveřím, zalovím v kapse a opatrně vytáhnu klíče. Ostražitě se ohlédnu. Ten chlap na někoho zvoní! A dělá, že mě nevidí. Jestli tedy vůbec zazvonil…! Správný klíč hledám úmyslně docela dlouho, ale taky to nejde protahovat věčně. Už ho chci strčit do zámku, když v tom někdo zakřičí: "Michale! Konečně jsi tu! Hodím ti klíče!" Pod tímhle hlasem poznám Kropáčkovou; naši sousedku a zároveň největší drbnu z celého našeho baráku.
"Není třeba," ujišťuje ji ten muž, Michal. Otočím se na něj, zrovna se na mě dívá a usměje se. "Je tu nějaká slečna, pustí mě dovnitř." Nejradši bych mu rozplácla dveře na obličeji!
"Verunko?" zaslechnu Kropáčkovou a tak nechám dveře dveřmi, poodstoupím, abych ji zahlédla v okně a zdvořile pozdravím. "Dobrý den…"
"Verunko, ty jsi ale zase povyrostla! Co doma? Kam pojedeš na prázdniny? A máš nějakého kluka? Co maminka? A nepojedete o těch prázdninách k moři? To víš, mámu jsem dlouho nepotkala… A co vůbec škola? Než odjedeš, dej vědět, stav se! A ve škole se uč!" Nestačím ji ani vnímat, jak jí pusa jede! Na své dotazy odpovědi ani nečeká, tak se s ní v rychlosti rozloučím. Jinak bych tam taky mohla stát ještě půl hodiny! Rychle odemknu a vpluji do chládku baráku.
"Tak Verunka, jo?" zeptá se s poťouchlým výrazem můj "společník".
"Tak Michal, jo?" nenechám se rozhodit. Teprve až teď, když promluvil, zjistím, že pod touhle tváří se neskrývá žádný úchyl ani pedofil, naopak - docela sympatický chlapík.
"Ani jsme se nemuseli představovat, viď?" mrkne na mě. Nevím, co odpovědět. Nejradši bych mu vylíčila, jaké jsem měla bobky v kalhotách a jak mě v autobuse štval! Radši ale mlčím, slova se ujme znovu on: "Koukám, že tě Milada zná… Teda, pro tebe asi Kropáčková, co?"
"Trošku," zasměju se.
"Já u ní budu teď bydlet, dneska jdu jen na návštěvu, zítra už si přivezu své věci. Takže od zítřka budeme vlastně sousedé…"
"Copak ona pronajímá byt?" udivím se.
"Ne… Je to moje teta… Bydlím v jižních Čechách, ale budu nastupovat na Karlovu univerzitu… Teď jsem byl pár dnů u kamaráda, od zítřka po zbytek mých studií budu bydlet tady." Takže vysokoškolák! A já jsem si myslela, že je to nějaká třicítka! Vypadá totiž hodně dospěle…
"Víš, že mě baví někoho provokovat?" přizná se po malé odmlce.
"Proč mi to říkáš? Jestli si nebudeš pouštět na plný pecky nějakou dechovku…" Tykám mu - je přece jen o trošku starší než já.
"Ty si snad myslíš, že poslouchám dechovku?" zasměje se. "Ale teď vážně - líbilo se mi, jak ses durdila v tom autobuse…"
"Nedurdila jsem se. Bála jsem se…" řeknu a pohlédnu na něj.
"…proč ses mě bála?!" vytřeští na mě legračně oči.
"Nějak sis to předělal podle svého. Neřekla jsem, že jsem se bála tebe, ale že jsem se bála. A konkrétně toho, že ti vypadnou oči!" vybalím na něj. Zastaví se, prohlíží si dlažbu na schodech, přidržuje se zábradlí. "Je ti něco?" zeptám se nevinně.
"Já se z tebe zblázním!" vyhrkne a začne si třít dlaně do kalhot.
"Už se stalo," zašklebím se na něj. Chvíli mlčíme, a tak se přiznám: "Vlastně… Bála jsem se tak trochu i tebe…"
"Copak vypadám tak hrozně?" řekne na oko dotčeně.
"Spíš naopak!" vyhrknu, ale hned se kousnu do jazyka. Tohle jsem říct nechtěla! Michal jenom povytáhne obočí, ale nic neříká. Proto pokračuji: "Nejdřív na mě civíš celou cestu v autobuse, pak jdeš celou cestu za mnou až k mému baráku…"
"Příště to vezmu jinou cestou, neboj," zakření se. To už dojdeme do třetího patra, kde už netrpělivě vystrkuje ze dveří hlavu Kropáčková. "Nějak jste se zdrželi, mládeži!" mrkne na mě. Rozpačitě se usměji a mířím k našemu bytu, který je při vší smůle hned vedle bytu Kropáčkové. Jednou, to bylo ještě v devítce, jsem si domů pozvala dva kámoše. Jak je ta baba jedna protivná viděla jít kukátkem k nám, hned to musela žalovat mým rodičům, pochopitelně přidala ještě něco navrch. Díky tomu mi rodiče pánské návštěvy zakázali. Stejně na to zapomněli, takže tenhle rok u mě už pár kluků bylo…
"Budete si jistě rozumět!" překazí mé přemítání Milada. Ani jsem nevěděla, že se tak jmenuje křestním jménem!
"Taky si myslím," mrkne na mě Michal. Oplatím mu úsměvem.
"Tak já jdu. Zatím se měj, ahoj. A nashledanou," řeknu a radši hned zmizím v bytě a zaklapnu za sebou dveře. Na další řeči nemám náladu.
Doma naštěstí nikdo není, tak si můžu pustit moji nejoblíbenější skupinu - Rammstein - aniž bych poslouchala mamku, jak mi říká, ať to vypnu anebo alespoň ztiším. Na rock si prostě nepotrpí, ha, ha.
Přemítám o dnešním seznámení. Když jsem si ho prohlížela cestou po schodech, nebyl vůbec špatný, ačkoliv můj typ to není. Má kraťoučké hnědé nagelované vlasy, modré, ale přitom uhrančivé oči, na tváři mu rašilo strniště. Jeho hlas byl takový uklidňující… Skoro si ho dokážu představit jako nějakého zpěváka! A když se tak zamyslím: docela mi připomíná mého idola Justina Timberlaka!
Blíží se konec školního roku, a proto šprtám a šprtám. Potřebuji si opravit několik známek a hlavně dokázat sama sobě, že za něco stojím…
Zrovna si opakuji matematické výrazy, ale vůbec mi to nejde do hlavy. Zrovna se soustředím na jeden příklad, počítám ho už potřetí a stále mi nevychází správný výsledek! Nejhorší na tom je, že už si ani nedokážu spočítat, kolik je tři na druhou!!! K počítání radši použiji ruce. Když v tom se leknu, až nadskočím na židli! Někdo si snad ze mě dělá srandu! Celým barákem otřásá nějaká otřesná hudba a když řeknu, že se mi třesou zdi, lhát nebudu!
Chvíli se ještě snažím přijít příkladu na kloub, myslím si, že ten neznámý magor bude mít tolik rozumu, aby tu otřesnou odrhovačku vypnul, ale ne! Vztekle zaklapnu učebnici a papír zmuchlám a vyhodím do koše. Vykouknu z okna, abych věděla, odkud to jde. Jak vykouknu, hudba ustane. Oddechnu si a vysíleně se zhroutím na židli. Už mi všechno leze na nervy!
Zavřu oči, snad bych i usnula… Ale vyruší mě zvonek. Trhnu sebou, vyskočím ze židle, před zrcadlem si rychle rukama prohrábnu vlasy a zamířím ke dveřím. Zazvonění se ozve znovu. "Vždyť už jdu," zamumlám si pro sebe. To už jsem u dveří, které dokořán otevřu.
"Říkal jsem, že mě baví lidi provokovat!" zazubí se na mě Michal. Vytřeštím na něj oči: "Cože?!"
"Dechovku jsem ale nenašel…" V tom mi to dojde! Ten kravál šel od něj!
"Hm, díky! Šrotovala jsem matiku, která mi vůbec nejde a díky tobě…" mávnu rukou.
"Tobě matika nejde? Já jsem na škole moc matiky neměl, ale mohl bych ti pomoct…"
"Já nevím," pokrčím rameny.
"Vezmi si sešity a přijď. Teta není doma," pozve mě. Jsem docela ráda, jeho se mi k sobě zvát nechtělo…
"Když ti to nebude vadit," pokrčím znovu rameny.
"To bych tě nezval," usměje se.
"Fajn. Za čtvrt hoďky…?" zeptám se.
"Jasný, cinkni. Zatím ahoj."
"Ahoj," pípnu a zavřu dveře. Mám to brát jenom jako jeho dobrou vůli? Nebo se mnou chce být a bere to spíš jako schůzku?
Přesně za patnáct minut stojím před jeho dveřmi. Zazvoním, on hned otevře, jako kdyby už na mě čekal za dveřmi. "Pojď dál," pokyne mi rukou a nasměruje mě do obýváku. U Kropáčkové jsem nikdy nebyla. Skoro žasnu nad tím, jak to tu má pěkně zařízené!
"Sedni si," ukáže na gauč. Poslušně si sednu. "Dáš si něco k pití?" zeptá se. Nečekala jsem, že mě bude i obsluhovat!
"No… Stačí sklenice vody. Díky."
"Vodu? Jako z kohoutku?" podiví se.
"Jo, z kohoutku," zasměju se.
"Já myslela že si dáš čaj třeba…" pohodí rameny.
"V tomhle vedru?" podivím se tentokrát já. "Stačí ta voda, já ji mám nejradši, fakt."
"Když teda chceš," nehodlá mě přemlouvat na jiný nápoj a odkráčí zřejmě do kuchyně.
Obývací pokoj je zařízený docela luxusně, tedy na paní středního věku mi velká plazmová televize, určitě pěkně drahá, hifi věž s velikými repro bedýnkami a nábytek s moderním designem přijde jako luxus.
Michal mě vyruší z prohlídky pokoje a postaví přede mě na konferenční stolek sklenici vody, usadí se naproti mně do křesílka a upije ze své sklenice. "Kvůli tobě jsem si dal taky obyčejnou vodu," zahuhlá a odloží sklenici taky na stolek.
"Proč kvůli mně?" udiveně si ho prohlédnu.
"Je mi blbý tady pít třeba colu, když ty piješ vodu…"
"Nemusí ti to být blbý," zakroutím hlavou. "Radši mi pomoz s tou matikou…"
"Ukaž," zadívá se mi do očí a vezme ode mě otevřenou učebnici a sešit. "Výrazy, jo? Tak to si naštěstí pamatuju. Jenom nevím, co ty na tom nechápeš."
Michal by byl coby učitel matematiky skvělý. Stačilo mi od něj pár vět a pro mě dříve neřešitelný příklad vypočítám za minutku.
"Tak moc díky, pomohl jsi mi," sdělím mu upřímně a už se zvedám k odchodu.
"Počkej, nezajdeme ještě někam na zmrzlinu?" nechce mě jen tak pustit. Moc ráda bych šla, ale nechci hned na všechno kývnout, chci si zachovat aspoň trochu tajemno… Zatím se o nic nepokusil, ale zdá se mi… Teda spíš moje dušička doufám, že se mu aspoň trochu líbím. Zjistila jsem, že mě celkem solidně přitahuje!
"Dneska už ne… Někdy jindy," slíbím, zatímco on mě doprovází ke dveřím.
"To je dobře," odpoví a já se zarazím. Dopoví: "Dobře proto, že si aspoň vybalím věci a trochu se ubytuju ve svém pokoji. A kdy jindy? Já teď budu celý dny doma… Až zítra přijdeš ze školy, stav se pro mě."
"Fajn, asi tak kolem páté," přikývnu.
"Budu se těšit!" vyprovodí mě úsměvem.
"Já taky. Ahoj," oplatím mu úsměv a kráčím k našemu bytu.

Nový soused 2

17. září 2007 v 19:57 Zamilované povídky
"Verčo!" křičí mamka z kuchyně. Líně vstanu od počítače a dojdu za ní. "Co je?" zeptám se otráveně.
"Když jsem šla domů z práce, potkala jsem cestou Kropáčkovou. Povídala, že se k ní nastěhoval její synovec, bude u ní bydlet dokud si nepronajme něco svého. Prý ses s ním už seznámila. O tom jsi mi ani neřekla! Tak jaký je?"
"Nebyl čas," zalžu. "A je fajn…"
"Líbí se ti?" vyzvídá.
"Mami, prosím tě…"
"Kropáčková mi ho líčila v tom nejlepším světle. Nekouří, nepije…"
"…sexuálně nežije," dopovím a vybuchnu smíchy.
"O tom se bohužel nezmínila," zacukají mámě koutky. "Ale je chytrý, slušný… A prý i hezký. Ačkoliv to musíš posoudit sama."
"Už jsem posoudila," zazubím se. "Docela se mi líbí," přiznám a nevím, co to do mě vjelo. Nikdy jsem se mámě nesvěřovala, aspoň ne co se týkalo kluků. I když máme pěkný vztah, nikdy jsem neměla potřebu jí vykládat moje osobní věci.
"Vážně? Tak s ním někam jdi…"
"Zítra jdeme na zmrzlinu…"
"Běžte. Aspoň vím, že se o tebe nemusím strachovat, že to není žádný grázl. Někdy ho přiveď klidně i sem."
"Proč myslíš, že to není grázl? Jenom proto, že je to synovec Kropáčkový?" rýpnu si.
"Nemyslím si, že by v rodině měla někoho špatného…" nedá se.
"To, že je ona slušná, neznamená že…"
"Že co?"
"Ále," mávnu rukou, protože se mi nechce v téhle debatě pokračovat. Radši rychle odejdu zase do svého pokoje a pokračuji ve čtení povídek na internetu.
Večer jsem nemohla usnout a dneska ráno jsem se probudila nezvykle brzy. Asi se tolik těším na odpolední rande, jestli to teda rande bude… Jsem tak zasněná, že mi dokonce ujede autobus i když stojím na stanici! Otráveně čekám na další.
Nabývám přesvědčení, že mám dneska opravdu smolný den! Vytáhne si mě učitelka na matematiku. Včera jsem všechno díky Michalovi pochopila a teď stojím před tabulí jako ypsilon a s příkladem si nevím rady. Nakonec něco sesmolím s tím, že jednička to nebude, ale pětka také ne. Omyl! Ta baba jedna mě posadila do lavice s kulí. Hm, tak to nevím, jestli si tu známku ještě vylepším…
Ve školní jídelně do sebe házím jeden knedlík za druhým; pořádně mi vyhládlo, ale potřebuji se domů dostat co nejrychleji. Protože můj smolný den pokračuje, stihnu si sněhově bílé kalhoty pokapat omáčkou! A pak se všichni diví, že jsem protivná!
Pospíchala jsem, a tak přesně v pět hodin stojím před Michalovými dveřmi. Zazvoním. Chvíli čekám, ale nikdo neotvírá. Zazvoním podruhé, slyším, jak se uvnitř něco šustlo. Po chvíli konečně Michal otevře. "Jééé, Verčo… Ahoj… Mám tu návštěvu, ale hned jdu," řekne a vzápětí se za ním objeví nějaká holka! Nasucho polknu.¨
"Ahoj… Tak půjdeme radši někdy jindy," špitnu a chci se otočit a odejít.
"V žádném případě, jsem na odchodu," usměje se na mě ta holka. Michal s ní určitě chodí! Je hezká, a co víc - i sympatická!
"Musím vás představit. Tohle je Bára," ukáže na tu holčinu, "a tohle Veronika," kývne hlavou směrem ke mně. Nic víc k Báře neřekne - asi je to opravdu jeho přítelkyně…!
"Víš co, Baruš? Pojď s náma… Jdeme někam na pohár," navrhne Michal s úsměvem od ucha k uchu. Je milý, to ano… Ale je mi jasné, že budu páté kolo u vozu!
"Tak jestli to nevadí, šla bych ráda," mrkne na mě Bára.
"V pohodě," pípnu. Oba dva se tedy obují a za chvíli už si to rázujeme do nejbližší cukrárny. Když jsem si myslela, že budu páté kolo u vozu, měla jsem celkem pravdu. Oba dva se skvěle baví o tom, jak úspěšně zakončili střední školu. "A co ty a matura?" zeptá se mě se zájmem Bára.
"Nic…" řeknu a vzápětí mi skočí do řeči: "Jak to? Neudělala jsi ji?!"
"Ne, já jsem teprve v prváku…" hlesnu a připadám si děsně trapně! Ona si mě taky přeměří od hlavy po paty a její pohled mluví za vše: Cože? Michal se zahazuje s takovouhle holčičkou?
V cukrárně si vybereme stoleček, který je nejvíc v soukromí. "Tak co si dáte, holky?" zeptá se mile Michal.
"Já si dám zmrzlinový pohár s horkým lesním ovocem a se šlehačkou," poručí si Bára.
"Dobrá volba, dám si ho asi taky," usoudí Michal. Nechce se mi trhat "partu", tak si poručím taky to samé. Bára usoudí, že by si dala i něco k pití, tak si vybere čokoládový koktejl, Michal si ho samozřejmě objedná hned taky a aby byl stále galantní, poručí ho zase i pro mě.
Když už máme občerstvení před sebou, oba dva probírají univerzitu, z čehož usoudím, že tam Bára nejspíš taky nastoupí. Ráda bych se do rozhovoru taky zapojila, abych jí ukázala, že nejsem takové škvrně, za jaké mě asi pokládá, ale… Nemám žádnou trošku, kterou bych přispěla do mlýna. A když už chci něco říct, tak si to nakonec rozmyslím, protože si říkám, že by to bylo určitě něco trapného.
Kamarádi o mně tvrdí, že jsem veselá kupa a že jsem dost vtipná, není se mnou nuda… Jenže vtipné věci, kterým se směje Bára s Michalem, jsou na mě až moc inteligentní! Jsou to dospělí lidé a je to vidět nejen na první pohled, ale i když se ti dva spolu baví…
Radši se bavím sledováním lidí přes okno cukrárny. Každý někam spěchá, všichni mají na očích naražené černé sluneční brýle. I dneska si sluníčko dává záležet. Líp by bylo někde v temném lese, u vody anebo kdekoliv v přírodě než v rušném velkoměstě, kde se není kam schovat a kde sálá teplo ze všech budov, betonových chodníků a silnic.
"Tak půjdeme?" vytrhne mě z přemítání Bářin hlas.
"Moment, ještě dopiju," odpovím a hodím do sebe zbytek koktejlu. Michal poté zaplatí a vyjdeme do toho hicu. "Já už půjdu na zastávku, potřebuji si ještě něco zařídit," oznámí nám Bára.
"Chceš doprovodit?" nabídne se Michal.
"Není třeba," usměje se na něj a mě přejede soucitným pohledem. Jestli mi byla v první chvíli sympatická, změnila jsem názor!
"Tak fajn. Měj se, Báro. A zavolej!" rozloučí se ní.
"Ahoj," odpoví. Asi to mělo být určeno nám oběma, ale cítím, že to pronesla spíš k Michalovi. Neobtěžuji se k pozdravu, jen jí pokynu hlavou. Čekám, že se odlepí od chodníku a políbí ho, nic takového se ale nekoná! Otočí se na podpatku a odejde! Nevím, jestli se mám zaradovat… Třeba se s ním nechtěla muckat přede mnou. Tuhle myšlenku ale hned zavrhnu: kdyby spolu chodili, určitě by mi to dala najevo! Pro jistotu se zeptám Michala: "Ty s Bárou chodíš?" Zastaví se a podívá se na mě. Jeho reakce je pro mě nečekaná: "Cože? S Bárou? Blázníš? Je to jen kámoška…"
"Jen kámoška?" zeptám se ironicky.
"Jo. A když to chceš vědět - nelíbí se mi, není můj typ. A ještě ke všemu chodí s mým nejlepším kámošem, nastupuje s námi na tu vejšku…"
"Aha," oddychnu si. Neodpustím si ale rýpnutí: "Až příště půjde k tobě, nedomlouvej si nic se mnou. Nerada bývám páté kolo u vozu, víš?"
"Já jsem ale nevěděl, že se u mě staví. Objevila se mi pod oknem jako pára nad hrncem, tak jsem ji ze slušnosti musel pozvat dál." Takhle jeho odpověď mě uklidní ještě víc.
"Chápu… A co teď?" chci vědět. Podívám se na hodinky. Je už docela pozdě, v cukrárně jsme vydrželi poměrně dlouho. "Už bych měla zamířit pomalu k domovu."
"Jasný, tak půjdeme domů. Můžeme se sejít zase zítra, co říkáš? Musíme napravit ten dnešek," mrkne na mě.
"No nevím… Zítra se asi zase budu učit matiku. Dostala jsem kuli…"
"Co? Srazila jsi moje učitelské ego," zavtipkuje. "Já jsem si myslel, že lepší učitel než já není a že jsi to pochopila. Byl jsem pyšný sám na sebe a teď…" udělá na mě psí oči.
"Měla jsem špatnej den," mávnu rukou. Pomalu kráčíme k domu a teprve teď se pořádně rozpovídám. Bavíme se o našich zájmech a podobně, zatím se totiž skoro vůbec neznáme. Cesta domů mi uběhne pěkně rychle. Nechce se mi odejít domů bez něho! Vzpomenu si na to, co mi včera řekla mamka: že ho mám někdy vzít k nám! Tak ho tedy pozvu, souhlasí.
Máma už doma je, nejdřív si myslím, že se ho začne vyptávat na nejrůznější kraviny, ale nakonec to jde nečekaně hladce. Prohodí s ním jen pár vět, ani si ho moc neprohlíží! Ještě se nabídne, že nám udělá čaj a chlebíčky. Souhlasíme a zavřeme se u mě v pokoji.
"Máš pohodovou mamku," pochválí ji, ale myslím si, že jen tak - ze slušnosti.
"Hm, díky…" špitnu a pokynu mu k židli. Posadí se. "Donesu ještě jednu," povím. V pokoji mám totiž jen jednu židli, když mám návštěvu, donesu si další podle potřeby z kuchyně.
"Nemusíš," stáhne mě k sobě na klín a zašeptá mi do ucha. Tak mu sedím na klíně, dál si povídáme. Za chvíli mě zavolá mamka, ať si dojdu pro čaje a chleby. Všechno postavím na stůl a zase se na něj usadím. Teď už oba víme, že nás rušit nebude. Jako kdyby na tuhle chvíli už čekal! Vášnivě mě políbí. Pro tenhle účel je židle přece jen trošku nepohodlná, proto se přesuneme k posteli. Líbáme se, mazlíme se… Všechno je naprosto spontánní. Kdybych neměla doma mámu, asi by došlo i na něco víc…
"Už bych měl jít," oznámí mi asi za hodinu, dopije čaj, sní jeden chlebíček, aby se neřeklo a hodlá se opustit náš byt. Nezapomene se rozloučit s mámou. Ve dveřích mě letmo políbí - tak, aby to máma neviděla. Usměju se na něj a zaklapnu dveře.
"To je ten Michal, od Kropáčkové? Včera jsi měla pravdu. Nezdá se mi. Je takový… Divný," řekne a tváří se jako bohyně pomsty. Tajuplně se usměju a kráčím zpátky do svého pokoje, kde je ještě cítit jeho vůně. Pak ale ještě vykouknu ze dveří a zavolám na ni: "Pozdě!"

Diplomy za 12. bleskovku!

17. září 2007 v 18:10 Ceny za bleskovky a soutěže!
Ahojky zlatíčka! Moc se omlouvám, že jsem sem nedala hotové diplomy dřív, ale nějak jsem zase neměla na blog náladu, tak jsem se ani nenutila tady něco dělat. Takže - diplomky sice se zpožděním, ale přece!:-) Všem zúčastněným děkuju a zároveň i gratuluju! ;-)



Nuda

10. září 2007 v 20:59 News!
Ach jo, tak se zase po dlouhé době začínám nudit. Dala jsem sem jednu bleskovku, na kterou se zatím nikdo nepřihlásil... Ráda bych sem dala nějaký nový článek, ale nevím o čem. Na psaní povídek taky nemám náladu a ani nápady... Za chvíli z té nudy bude depka jako Brno a když k tomu přičtu to, že mě dneska pár expertů pěkně namíchlo, bude vymalováno... Tak asi pádím do postýlky, byť je docela brzy, pustím si nějaký pomalý písničky a snad brzy usnu... Tak zatím páško!

12. bleskovka! (konec)

10. září 2007 v 20:33 Bleskovky a soutěže!
Tak a je na čase s další bleskovkou! Už dávno tady žádná nebyla, takže teď udělám takovou jednoduchou:-) Ale bacha! Jen pro první čtyři! :-)

Čemu dáš přednost?
1) horká čokoláda/kapučíno
2) bombičkové pero/propiska
3) mobil/MP3 přehrávač
4) počítač/televize
5) jahody/maliny
6) Co na diplomek?:-)

Připomínám - jen první čtyři! :-)

Jsem zpět!

8. září 2007 v 11:26 News!
Ahojík všichni! Tak jsem se vrátila z té nejúžasnější dovči, na které jsem kdy byla! Sice už minulou neděli, ale nějak jsem neměla čas ani chuť dělat něco na blogu, takže mi promiňte. Těm, kteří se chtějí podívat do Chorvatska, vřele doporučuji ostrov Krk, na kterém jsem byla. Konkrétně Njivice. Malé městečko plné příjemných lidí... Ubytovaná jsem byla v hotelu Beli Kamik, v blízkosti byl ale i další hotel - Jadran myslím. V celém městečku restaurace, zmrzlina; jeden "kopec" tam stojí 5 Kn (což je asi 20 Kč), ale zmrzlináři tam lidi nešidí - spíš naopak té zmrzliny dávají co nejvíc. A že je výborná! U pláží bary... Moře bylo slané :-)) a docela studené. Pláže nebyly moc velké... Někde betonové, ale my s kamarádkou jsme si oblíbily jednou kamínkovou. Do vody se dalo chodit i bez bot, žádné potvory tam nebyly:-) A voda dokonale průzračná, mohla jsem se kochat pohledem i pár metrů pod sebe... Byly jsme se podívat i do dalšího městečka, které leží též na Krku - do Malinske. Tam to bylo větší, ale Njivice se mi zdály stejně hezčí. Kouzelnější:-) I s rodiči jsme byli na ostrově Cresu, kam jsme dojeli lodí. Tam to bylo taky pěkné, leč "opuštěné". Kromě turistů (kterých bylo málo) tam moc lidí nebylo.
Asi čekáte, že mám ještě nějaké "větší zážitky". :-) To je pravda, mám jich dost, musela bych to psát hodně dlouho... Ale - s kámoškou Verčou jsme tam poznaly úžasného a nádherného barmana... Mám i fotečku, tak jí sem snad brzy přidám...
Po těch sedmi dnech se mi ani nechtělo domů. I měsíc tam by utekl rychle. Na ten týden do konce života nezapomenu. Dost se mi po tom všem stýská, i po lidech - když je už nikdy v životě neuvidím... Ale snažím se řídit heslem: Žij přítomností! Co bylo, bylo, a že to bylo nádherné, už nemusím říkat! Tak zatím "ciao"!:-)))