Tělocvikář

18. srpna 2007 v 22:21 |  Zamilované povídky
"Rock this party, dance everybody, make it hot in this party…" vyřvává mi v pokoji na plné pecky Bob Sinclar. Ještě sto přeskoků přes švihadlo a končím! Teď skáču denně a i docela dlouho; švihadlem se fajnově zlepšuje fyzička, a tu budu potřebovat. Učitel na tělocvik mě doslova donutil, abych naši školu reprezentovala v přespolním běhu! "Ty to zvládneš, neboj! Sázím na tebe," mrknul tehdy na mě a já jsem se jako ve snách vpotácela do šaten. To mi tedy věří! Běh mám sice celkem ráda, ale jen rekreačně. Navíc mám celkem pomalé tempo, takže pochybuji o tom, že se nějak umístím…
Jsem zpocená tak, že to snad ani svět neviděl. Cítím, jak mi po zádech stékají čůrky potu. Fláknu sebou na zem a vnímám svůj zrychlený tep. Po pár minutách vstanu, doslova se doplazím do koupelny a nechám se bičovat vlažným proudem sprchy.
Když z koupelny vylezu, vzpomenu si, že zítra píšeme test z biologie! Narychlo otevřu sešit a snažím se něco naučit z mých nečitelných poznámek. Dala jsem si předsevzetí, že v pololetí budu mít na vysvědčení maximálně pět dvojek a doufám, že to dokážu. Jsem totiž v devítce a tohle vysvědčení bude jedno z nejdůležitějších.
Biologie nebyla ani tak těžká, jak jsem očekávala. Snad to bude jednička. Spolu s kámoškami jdeme dolů po schodech směrem k tělocvičně. Ano, máme hodinu tělesné výchovy s naším panem učitelem.
Převlečená jsem jako jedna z prvních, a tak naklušu i s třídní knihou do tělocvičny. Učitel sedí na lavičce a cosi si zapisuje. "Dobrý den," zahalekám s úsměvem od ucha k uchu. On ani nezvedne oči od papíru a odpoví: "Ahoj Aničko!" Dojdu až k němu, třídnici položím vedle něj. Konečně zvedne hlavu a zakouká se na mě. "Ty závody budou v pondělí, mysli na to. Zítra je pátek, vaše třídní ti dá ještě vědět, v kolik hodin bude sraz u školy. Sám ještě nevím, vlastně ani nevím, kde mi hlava stojí," rozhodí rukama a štos papírů mu spadne na zem.
"To vidím," zasměju se. Naše pohledy se střetnou. Martin Zahálek - tak se jmenuje - k nám přišel učit tenhle rok. Je říjen, je tu tedy stále "nováček", ale naše třída si ho oblíbila. Tedy, aspoň holčičí polovina.
Zahálek má krátké špinavé blond vlasy, ofinu nosí nagelovanou. Jak se na tělocvikáře patří, chodí stále ve sportovním oblečení. A taky značkovém; převládá u něj Nike a Adidas. Hmmm… Vždycky jsem ho brala jen jako učitele, ne jako chlapa. Ale teď… Ten jeho pohled…
"Dobrý den, pane učiteli," slyším koketní hlásek jedné fiflenky z béčka.
"Ale, ahoj Báro!" řekne mile Zahálek a srovná si svoje "lejstra".
"Co bude dneska na programu?" pokračuje Barbora v konverzaci a upraví si svoje mini šortky.
"Musíme se taky trošku držet osnov, takže budou kozy. Ehm, koza," vypadne z něj a zrudne. Bára se začne přihlouple chichotat a já se radši klidím. Zahálek mě zastaví: "Anno! Připravte s Bárou kozu a skokánek. Ostatní vám pomůžou!" Ani se na něj neotočím a chvátím k nářadí. Bára mě následuje. "Dneska je sexy, co?" podotkne, když jsme od něj v dostatečné vzdálenosti.
"Možná, ale je dost starej, nemyslíš?" řeknu ironicky.
"Blázníš? Já pod dvacet nejdu!" odporuje mi Bára. "Myslím, že mu je tak třiadvacet. To je akorát." Při slově "akorát" se mi udělají mžiky před očima. Ohlédnu se na Zahálka. Upřeně nás sleduje, ale když zjistí, že jsem se otočila, uhne pohledem a začne zapisovat do třídnice. Vlastně, proč ne? Možná by mě zajímalo, jací jsou dospělí chlapi a ne jen ty "malý píva" v mém věku…
Hodina tělocviku začne jako vždy během kolem tělocvičny, vydýcháním a strečinkem. Pak následuje skákání přes kozu. Docela mě to baví, tak se těším, až přijdu na řadu. Učitel stojí vedle, kdyby se náhodou někomu z nás skok nevydařil. Konečně se rozeběhnu, odrazím na skokánku a dopadám na žíněnku. V pohodě. Jenže jeho ruce se ke mně vymrštily a zachytily mě! Jako kdyby myslel, že se mi skok nepovede! Jenže to je vyloučené, odraz jsem měla skvělý… Jako by nic mě zase pustí a já se přesunu zpátky do řady, přičemž ho jedním okem sleduji. Nikoho kromě mě nechytá! "Jak se ti to líbilo?" zašeptá mi do ucha Bára.
"Cože?" vytřeštím na ni oči.
"No přece to, jak tě ošahával!" zakroutí hlavou. Pochopím. Obrátím oči v sloup s tím, že je debata u konce. "Měla jsi to dobře vymyšlený," strčí do mě loktem.
"Vymyšlený co?!" vyštěknu na ni.
"Udělala jsi, že padáš, aby tě chytil, ne? Ale dobrej nápad, teď ho prubnu taky. Sleduj!" povytáhne obočí a protože už je na řadě, rozeběhne se, před skokánkem ale zpomalí, dupne na něj a odrazí se. Teda, odraz to ani nebyl, protože neměla rychlost. Už jen vidím, jak přepadává přes kozu. Učitel neváhá ani vteřinu a jeho ruce vystřelí k jejímu tělu. Pomůže jí posbírat se. "Dobrý?" zeptá se jí starostlivě. Všechny ji sledujeme.
"Jo…" pípne a odhrne si z čela pramen svých dlouhých vlasů.
"Moc dobrý asi ne," ozve se z naší řady. "Rozpáraly se ti šortky!" Následuje výbuch smíchu, učitel se taky začne culit. Vepředu Báře čouhá z kraťásků pár nití. Nejdřív trochu zrudne, ale pak vykročí směrem k nám. "Už byly starý," pokrčí rameny.
Zbytek hodiny probíhá docela vesele, je uvolněná a dobrá nálada. Uteče to celkem rychle. "Uvidíme se v pondělí," připomene mi Zahálek a už ho není.
Stepuji s batohem na zádech před školou a tělem se mi rozlévá nervozita. Na švihadle jsem trénovala poctivě, běhat jsem taky šla, ale bojím se, že si uříznu ostudu. Před učitelem, ostatními lidmi ze školy a mými soupeři. Ani počasí se moc nevydařilo. Je zamračeno a chladno, tak si připnu mikinu ke krku. Ruce zastrčím do sportovních kalhot.
"Koukám, že chodíš radši včas," zaslechnu za sebou Zahálkův hlas. Otočím se na něj. "Dobrý ráno," pozdravím ho.
"Dobrý moc není," odpoví mi. "Doufám, že nezačne pršet."
"To doufám taky. Lituju, že jsem se vůbec nechala přemluvit!" řeknu na oko nakvašeně a modlím se, aby už někdo přišel. Nechce se mi stát tu sama. Teda - sama s učitelem.
"Aničko, vyhraješ to. Jsem si jistý," mrkne na mě, ale já vím, že sám svým slovům nevěří.
Z dálky zahlédnu Báru. Že by se taky účastnila běhu…? Co by pro svého vysněného Martínka neudělala, že…
Za pár minut se školní pozemek naplní a naše skupinka "sportovců" vyrazí na autobusovou zastávku. Na místě jsme za pár minut. Ani se pořádně nestačím rozkoukat a už mi kdosi říká, ať se jdu postavit na start. Organizace je tu tedy mizerná! Odložím si batoh, protáhnu se, protože moje svaly jsou po ránu docela ztuhlé a mířím ke startovnímu místu.
"Aničko," chytne mě Zahálek za rameno, "nevybíhej zbytečně moc rychle, ať se moc nezadýcháš. V polovině závodu se snaž držet mezi prvními a na cílové rovince do toho dej všechno. Držím palce!"
"To bude potřeba," zašklebím se. Za dvě minuty už vybíhám. Prvních asi tři sta metrů je nejhorších. Pak už si moje tělo naštěstí zvykne a já se dostanu do svého živlu. Své protivníky ani nevnímám, nevím, kolik jich je přede mnou, ani kolik jich je za mnou. Terén není nejhorší, ale i přesto si musím dávat pozor, abych se nikde nenatáhla. A teď zrovna vidím mírný kopeček! Běžím stále ve stejném tempu, i do kopce. Překonávám se, cítím, jak se potím a i jak mi rudnou tváře. Odhad moc nemám, ale tuším, že už jsem asi v půlce. Trošičku zrychlím a ani nevím proč, ve chvíli přejdu na maximum. Asi chci podvědomě vyhrát a dokázat učiteli, že neudělal chybu. Ach jo, učitel…! Nevím proč, ale spoustu mých myšlenek je spojeno právě s ním… Běžím stále rychleji a rychleji, už i vidím cíl. Někdo už tam je… Slyším někoho i za mnou, ale neohlížím se, přidám ještě víc… Když doběhnu do cíle, uleví se mi a podlomí se mi kolena. Předkloním se a vydýchávám. Potom spatřím, jak se ke mně blíží Zahálek. "Dobrá práce, Anno!" volá radostně. "Jsi sedmá z šedesáti!"
"Hm," řeknu nezúčastněně.
"Ani, netvař se jako kakabus!" pokračuje učitel. "Je to super umístění…! Nečekal jsem, že budeš tak dobrá." Donutím se k úsměvu. "Pojď, půjdeme stranou a počkáme na ostatní," ukáže mi k dřevěné lavici a stolku, které jsou opodál. Každá škola má svůj. Vyčerpaně si sednu, popadnu svůj batoh a vylovím jablko a láhev vody. "Nedivím se, že máš tak pěknou postavu, když se stravuješ takhle," ukáže Zahálek na moji svačinku. Mám to brát jako lichotku…?!
"Není to jenom stravou, ale i sportováním," řeknu odměřeně a zakousnu se do jablka.
"Mám rád holky, které mají rády sport," usměje se.
"Taky se mi líbí sportovní kluci," pokrčím rameny a nechápu, co to vůbec povídám! Proč mluvím o svém "soukromí", proč jsem takhle otevřená… Kdyby se jednalo o mého vrstevníka, bylo by to celkem OK, ale vždyť tohle je můj učitel!!!
"A já?" zeptá se s nevinným úsměvem.
"Cože?" cuknu sebou.
"Já se ti líbím…?"
"Já jsem ti… ehm… teda vám rozuměla, spíš…"
"…Anno, jsi velmi atraktivní dívka, na svůj věk… Všiml jsem si, že po mně taky koukáš… Kdybych nebyl tvůj učitel, tak bych tě už dávno…"
"…ale to vůbec není pravda!" vybuchnu.
"Nechceš se dneska sejít? V půl šesté na tramvajové zastávce u školy. Zůstane to mezi námi." Zadívám se na něj a udělá se mi špatně. Zvednu se a bez odpovědi zamířím pryč z jeho dohledu.
"Tak co závody?" vyhrkne na mě máma jen co se objeví ve dveřích bytu.
"Dobrý."
"To je co…?"
"Jsem sedmá."
"No vidíš! Ty se někam chystáš?" zeptá se, když zahlédne, že lovím boty v botníku.
"Jo, jdu ven s kámošem," zalžu a radši si ani nepředstavuji, co by máma dělala, kdyby zjistila, že jdu ven se svým učitelem! Po tom, co mi řekl, jsem se na něj nemohla skoro podívat. Přišel mi najednou tak odporný…! Když jsem o něm ale začala doma přemýšlet, došla jsem k závěru, že na schůzku s ním jít "musím". Je to pěkný chlap a líbí se mi. Zmatky ve mně možná dělá jen to, že je to můj učitel. Kdyby to můj učitel nebyl, asi bych s ním šla bez rozmýšlení. Takže se musím nad jeho zaměstnání povznést. Naše rande má ale i svá rizika; kdyby to někdo zjistil, měl by Zahálek docela průšvih. Ale co, tím se já zabývat nemusím, je to vlastně jeho riziko.
Rozloučím se s mamkou a už mě není. Utíkám směrem k zastávce v podzimních kozačkách, minisukni, a lehké bundičce. Zahálka vidím už z dálky. Dívá se mým směrem. Když jsem blíž, postřehnu, že se usměje. "Ahoj," hned mu zatykám.
"Zdarec," řekne přátelsky. "Myslel jsem, že ani nepřijdeš…"
"To jsem nejdřív myslela taky," prozradím.
"Teď se přesuneme do bytu mýho kámoše, bydlí tady kousek… Teda jestli chceš."
"A kde vůbec bydlíš ty?"
"V centru. Je to celkem daleko, tak jsem poprosil kámoše…" vysvětlí a já vidím, jak sleduje moje nohy.
Zdá se mi, že je opravdu skvělý…! Po cestě do bytu se bavíme opravdu jako sobě rovní, jako staří přátelé. Všechny moje zábrany opadají, a tak když vcházíme do bytu, líbáme se. Hned v předsíni skončí na zemi moje i jeho bunda. Mezi polibky mi naznačí, že si mám sundat boty. Taky tak udělám, on udělá totéž. Potom se pomalu přesouváme do pokoje, který asi slouží jako ložnice. Na podlaze je měkoučký koberec, postel je veliká, vzduch je provoněný asi už pohaslými vonnými svíčkami. Nyní končí na zemi i moje tričko, Martin mě položí na postel, svléká mi silonky, sukni, spodní prádlo… Nechci být pozadu, a tak oblečení zbavuji i já jeho. Je něžný, a zároveň vášnivý. Po dlouhé předehře do mě nedočkavě pronikne a poté se dlouho milujeme.
"Jsi úžasná," zašeptá mi do ucha, když už se oblékám a mám nejvyšší čas jít domů.
"Já vím," převezu ho a políbím ho. "Ty taky."
"Chceš doprovodit domů?" nabídne mi.
"Ani ne, díky, musím letět. Naschle, pane učiteli!" zamumlám a ženu se ven. Slyším, že ještě něco povídá, ale to už za sebou zaklapnu dveře a peláším po schodech dolů. Venku prší, proto nasadím sprint. Doma jsem za chvíli. "Byla jsi venku nějak dlouho," vyčte mi máma. Její poznámku přejdu úšklebkem.
Je tělocvik! Do šatny letím jako raketa, převlečená do sportovního jsem taky rychle a hned naklušu do tělocvičny. Martin je tam naštěstí ještě sám. Ohlédnu a když nevidím žádné "nebezpečí", šeptem ho pozdravím: "Ahoj!"
"Dobrý den, Anno," řekne Martin a zakašle.
"Máš zase někdy čas?" usměju se.
"Máš třídnici?" zeptá se, jako kdybych se vůbec neptala.
"Ne," odseknu a vracím se zpátky do šatny. Je to idiot! Pedofil… Chápu, že mě ve škole nemůže začít objímat, ale za úsměv bych mu stát snad mohla…! V šatně se skoro srazím s Bárou. "Dávej pozor, jsi jak zamilovaná," zaťuká si na čelo. Nemám chuť s ní klábosit. "Jdu za Zahálkem, vypadá to slibně," olízne si rty a tentokrát v nových šortkách napochoduje do tělocvičny. Já počkám na svoji kamarádku Terezu a společně Barboru následujeme.
"Brý den!" zašvitoří Bára a učitel k ní pohlédne. "Ahoj Barunko!" usměje se na ni. "Máš třídní knihu?"
"Holky ji donesou. A co máte dneska v plánu? Navrhuji vybíjenou," zasměje se a vypne prsa.
"Samozřejmě dám na tvůj skvělý návrh, Báro. Dneska dáme vybiku."
"No vidíš to?!" vyděsí se Tereza. "On s ní normoš flirtuje! Podívej se, jak ji svlíká pohledem! A o ní radši ani nemluvim. Jestli se s někým z našich devítek vyspí, bude to Baruna nebo Maxíček…" Při vzpomínce na Maxe, přezdívaného "Teploušek", se musím zasmát. Ale jinak mi moc do smíchu není. Dřív to bylo "Aničko sem, Aničko tam", dnes je to "Barunko sem, Barunko tam". Bůh ví, jestli přede mnou nespal už s nějakou jinou…! A bůh ví, jestli se k Baruně zachová jako ke mně, když ji dostane do postele!
Po rozcvičce následuje Báře slíbená vybíjená. Naštěstí nejsem v družstvu jako ona. Hned jak nabijeme, dostane se mi míč a já se vší zlostí mířím na ni. A podaří se! Míč ji udeří do boku. Z mého družstva se ozve zavýskání. Bára odchází jako první vybitá dozadu. Hodí na mě zlostný pohled. Zkazila jsem jí reputaci u učitele, ha, ha, ha. Stejně moc sportovně nadaná není. Pokračujeme ve hře. Jen tak se ohlédnu dozadu a zjistím, že teď je už Bára v sedmém nebi! Došel za ní učitel a vesele konverzují.
Zbytek hodiny jsou pro mě muka, a tak jsem upřímně ráda (snad poprvé v životě), když tělocvik skončí.
"Ani! Prosím tě, zajeď do obchodu, chybí nám mléko a já jsem se zrovna chystala dělat puding!" dá mi bojový úkol máma. Moc se mi nechce, protože jediný obchod široko daleko je tři zastávky tramvají. A navíc venku prší. "Nechceš vaření pudingu odložit na zítra?" zeptám se nadějně.
"Zítra už na něj nebudu mít chuť. A navíc - otevřela jsem dva kompoty…"
"Ty by do zítřka vydržely," nevzdávám se.
"Aničko, vždyť se dvakrát nepřetrhneš. Za půl hodinky jsi zpátky."
"Fajn," řeknu neochotně a natáhnu na sebe džíny, triko a bundičku, rukama si prohrábnu vlasy, rty přetřu leskem a vyrazím. Cestou na zastávku přemýšlím o Zahálkovi. Ještě ani jednou v životě jsem se takhle hnusně nespálila! Jsem holt blbá, no. Mělo mě napadnout, že chlap po dvacítce nebude chtít udržovat vztah s patnáctkou. Napadne mě "spásná" myšlenka: co ho nějak nažalovat…? Jenže to by zase pak každý věděl, že jsem s ním spala já. A navíc - nejsem typ člověka, který by se chtěl jiným mstít a ubližovat.
Tramvaj mi naštěstí jede hned a tak do ní nastoupím a uniknu tak rozdivočelým dešťovým kapkám. Na první zastávce sleduji lidi s deštníky, chlapa, který dobíhá tramvaj. Přeměřím si druhý nástupní ostrůvek. Neunikne mi Bářina figura, která se v ojetí lepí na Zahálkovo tělo…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl(a) jsi tu? Klikni! :-)

Click!

Komentáře

1 Káťa Káťa | 18. srpna 2007 v 22:22 | Reagovat

Mysli na něco, co by jsi chtěl-a dosáhnout v průběhu příštího týdne a řekni si to pro sebe (6x).

Kdybys si měl něco přát, co by to bylo? Řekni si to pro sebe! (9x).

Mysli na něco, co by jsi chtěl aby se událo mezi tebou a osobou na kterou jsi myslel-a při prvním obrázku a řekni si to pro sebe 12x.

Teď je tu náročná část, vyber si jedno přání z těch na které jsi už myslel-a, zkoncentruj se na to přání jak jen můžeš a nemysli na nic jiného jen na to přání.

Teď řekni svoje poslední a konečné přání vzhledem k přání, které jsi si vybral-a.

Teď když jsi toto dočetl-a, máš hodinu na to, aby jsi to poslala 15ti lidem a Tvoje přání se stane skutočností do týdne.

Čím víc lidem to pošleš, tím plněji se zrealizuje tvoje přání.

Kdyby jsi chtěl-a ignorovat tento list, opak sa ti stane skutečností.

Nebo

se to nikdy nestane...

2 Hil*An Hil*An | Web | 18. srpna 2007 v 22:51 | Reagovat

Ahojky, tak tohle je teda mazec:-)))eště že je Anna tak častý jméno, jinak bych si to brala osobně:-))ale doležal není žádnej zahálka že?:-)chudák holka, ale může si za to sama, nemá se s ním vypsat hnedka na prvním rande!!!S učitelem!:-))

3 squirrel squirrel | Web | 19. srpna 2007 v 10:24 | Reagovat

hej, toto je velice ehm, jak to popsat...husta povidka =D jsem si pod tim predstavovasla simka=D a newim proc, ale pod annou sem si predstavovala danu moravkovou (asi proto, jak hrala v kamenaku=D) a pod barou heraltovou, ale ta by na simka nemela=DDD

4 Hil*An Hil*An | Web | 19. srpna 2007 v 14:37 | Reagovat

co ty víš tery, jakej je šimek...myslím přes holky!:-))))Ale hustec no...

5 *lil* *lil* | 3. ledna 2008 v 22:42 | Reagovat

hih mě se tahle povidka taky moc libila...mam podobny zažitek,takže Annu celkem chapu:-) nooo život neni pohadka:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama