Rodiče mají vždycky pravdu

13. srpna 2007 v 13:25 |  Zamilované povídky
Naposledy nasaji Markovu vůni a otevřu dokořán okno. Nejradši bych jeho vůni cítila až do večera, při usínání; nikdy se jí asi nenabažím. Stejně tak jako jeho samotného.
S Markem jsem se znala už od dětství. Hráli jsme si spolu na písečku, ha, ha. Byli jsme tenkrát taková nerozlučná dvojka. Jenže pak jsme začali chodit do školy, každý do jiné třídy, a on se začal víc kamarádit s klukama. A kluci z jeho třídy žádná kvítka rozhodně nejsou. A jak jim roky přibývaly, dělali spolu stále větší hlouposti, z Marka se stal takový ten všemi milovaný frajírek; začal kouřit, pít a dělalo mu dobře, když se o něj holky div nepopraly.
Naše mámy se taky seznámily, když s námi chodily ven do parku. Vídají se celkem často až doteď. Jenže od té doby, jak se Marek tak šíleně změnil, zakázala mi máma bavit se s ním! No ano! "Ty se bavíš s Janou a já se s jejím synem bavit nemůžu?!" vyčetla jsem jí tenkrát. "Je to přece můj hodně dobrej kamarád!"
"Baruš, to mě ale nezajímá. Jana si ho musí víc hlídat, to už jsem jí taky řekla. Kdyby měl Marek doma tátu, pevnou mužskou ruku… Jana ho sama nezvládá, proto je z něj to, co je. Nechci, aby tě stáhl s sebou a aby měl na tebe špatný vliv. Takže jestli tě s ním uvidím…"
"…mami!" vykřikla jsem plačtivě. "Snad mám svůj rozum a sama vím, co je dobrý a co ne!"
"Ve čtrnácti…? Báro, nech toho. To jsem ve tvém věku říkala taky. Ale teď jsem starší a moudřejší…"
"Tím chceš říct, že jsem blbá a že bych začala hulit a…" vybuchla jsem.
"Debata je u konce!" rozčílila se i máma. "A o Markovi nechci ani slyšet!"
Tenkrát jsem byla na mámu dost naštvaná. Asi jako každé dítě nenávidím, když se mi začne plést do mého soukromého života, říkat mi, co je dobré a co ne, a nedej Bože mi ještě vybírat nebo zakazovat moje kamarády…! Marka jsem měla hodně ráda, jako kámoše jsem ho teda rozhodně ztratit nechtěla.
Jeden z Markových kámošů měl zanedlouho narozeniny a pořádal doma takovou menší párty. Už i předtím se o mě docela snažil, proto jsem byla mezi pozvanými. Kdyby tam nebyl Marek, asi bych ani nepřišla… Mámě jsem ani neřekla kam jdu, nechtělo se mi poslouchat ty věčné řeči a kázání.
Na té oslavě jsem si po dlouhé době s Markem zase popovídala. Navenek působí úplně jinak, než ve skutečnosti je. Pod skořápkou namachrovaného frajera se skrývá klučina s citlivou dušičkou. Tehdy jsme se domluvili, že někdy zajdeme do kina.
Po schůzce v kině následovalo dalších pár randíček, pochopitelně tajných, a já jsem s ním před dvěma týdny začala chodit. Od té doby jsem nejmíň ve dvacátém nebi. I rodiče se začali divit, co se to se mnou stalo. "Že je v tom nějakej kluk?" zeptala se mě máma jednou u večeře a tváře jí hořely zvědavostí.
Nevydržela jsem a svěřila jsem se jí: "No, tak trochu."
Máma se pokusila o vtip, který mi však srazil celou náladu: "Když to není Marek, nedivím se, že jsi šťastná," ještě na mě mrkla. Neměla jsem v úmyslu jí říkat, že ten "šťastlivec" je zrovna on, ale po tom, co řekla, ve mně utkvělo přesvědčení, že Marka musím pořádně utajit, aby se to nedozvěděla.
Jednou mě napadlo, že bych ho pozvala k nám. Máma i táta byli v práci, takže jsem byt měla volný, žádné nebezpečí nehrozilo. Stejně jsem ale byla trochu na větvi, když jsme se začali mazlit v posteli. A špatné svědomí mě taky trošku hlodalo. Jenže uvnitř doma je to přeci jen něco jiného, než mrznout někde venku, že. Proto naše tajné schůzky u nás doma pokračovaly. Až dodneška.
Do pokoje mi proudí chlad, proto už zavřu okno. Pánská vůně je vyvětraná, jeho skleničku rychle umyji a utřu, aby nikdy nezjistil, že jsem měla návštěvu. A když už jsou všechny důkazy smazány, spokojeně se uvelebím ve vaně napuštěné teplou vodou s ovocnou pěnou do koupele. A přemýšlím. O Markovi, pochopitelně.
Několikrát jsem ho už prosila, aby přestal kouřit a tak, že se to nelíbí ani mně, ale ani dospělým, moji mámu konkrétně jsem "nepráskla". Vždy jen řekl, že přestat je těžký a tím byl náš rozhovor u konce. Věřím, že on je natolik silný, že by přestat dokázal. Jenže se nechce shodit před partou svých kámošů, chce zůstat prostě kápo. A stejně tak, jako já zapírám jeho svým rodičům, on mě zapírá před svojí partou. Sice mě to štve, ale mám ho ráda a takovouhle prkotinu mu ráda odpustím.
Nevím, jak dlouho jsem ve vaně naložená, ale voda pomalu začíná chladnout, tak mě to donutí vanu vypustit a zabalit se do osušky. Jen co otevřu dveře koupelny, otevřou se i dveře do bytu. Mrknu se na hodiny. Máma se dnes z práce trošku zdržela.
"Ahoj zlato, vezmi mi, prosím tě, tašky," pozdraví mě a hned mi do rukou cpe igelitky naplněné potravinami. "Stavila jsem se ještě na nákup, lednice je skoro prázdná," vysvětlí mi.
Vyzuje se, sehne se pro boty k rohožce, zaklapne za sebou dveře a boty si chce uklidit do botníku. Pak se zarazí. "Báro, co to bláto tady…? Vždyť ty se vyzouváš venku! Měla jsi tady nějakou návštěvu…?"
Zblednu. Marek se obouval uvnitř! Rychle si vymyslím výmluvu: "Jo, jenže dneska jsem se výjimečně vyzula tady. Po chodbě šel ten chlap seshora, ten nesympatickej, víš? Chtěla jsem se rychle schovat." Máma jen zakroutí hlavou a vyndá moje boty. Hned si je začne prohlížet jako policista! "Vždyť na nich žádné bláto nemáš! Myslela jsem, že si je umyješ…"
"Nemám, protože to bláto vypadlo na zem," odpovím pohotově bez sebemenšího rozmýšlení a už jdu pro smetáček a lopatku, abych bláto zametla. Když se vrátím, propichuje mě máma pohledem. "Báro, vždyť víš, že já na všechno přijdu. Řekni mi, kdo tady byl. Kvůli kamarádce mi lhát přece nemusíš…!"
"Prosím tě," vyjedu na ni. "Prostě mi z bot vypadlo trochu bláta a ty z toho děláš tragédii. A jestli mi nevěříš…" pokrčím rameny. Mamka zakroutí hlavou a jde vybalit nákup. Moje běloba už naštěstí ustoupila společně s blátem vysypaným do odpadkového koše.

Rychle do sebe naházím oběd ve školní jídelně a spěchám do šatny. Ještě rychleji nazuji tenisky a vlezu do stylové bundičky, hodím batoh na záda a uháním před školu. Marek na mě čeká, abychom se domluvili na dnešním odpoledni, které chce strávit se mnou stejně tak jako to včerejší.
"To je dost, že jdeš," zahuhlá. "Tak kdy mám k tobě přijít?"
"Dneska půjdeme někam ven, ne?" navrhnu.
"Proč ven? To se ti chce a ještě v tomhle počasí, jo?" pohodí hlavou k zamračené obloze. "Uvnitř je to přece lepší, ne?" zadívá se mi do očí.
"Tak můžeme jít taky někdy k tobě, ne?" navrhnu další variantu.
"To nejde," vpálí mi hned. "Takže dneska u tebe, zase ve čtyři?"
"U mě to taky nejde," odseknu. "Máma dneska přijde dřív. Tak co říkáš na tu procházku…?"
"No, já nevim… Dneska se mi to stejně moc nehodí, sorry, kotě… Asi budu s partou…"
"Hm, a kde budete?" zeptám se nakvašeně.
"Kde asi, na našem místě… V altánu… Hele, tak já jdu, čau."
"Nazdar," odseknu a pusu na rozloučenou už ani nečekám. On nepočkal ani na moji odpověď na pozdrav, protože se hned otočil a klátivým krokem se vydal nejspíš na cestu domů. Povzdychnu si. Dneska se mu podařilo mě pěkně naštvat, jen co je pravda! Dorazil mě tím, že se radši sejde s tou svojí partou mamlasů…!
Doma nemám u ničeho stání. Knížku zaklapnu po dvou stránkách, počítač ani nezapínám… Napadne mě super myšlenka; co kdybych zašla do parku do toho altánu a Marka i jeho partu překvapila? Pochválím se a svoji myšlenku uskutečním. Otevřu skříň, vytáhnu svojí oblíbenou minisukni, tričko a mikinu. Venku je sice chladno, ale v silonkách to snad vydržím. Přestříkám se svým dražším parfémem, trošku si upravím make-up a vyletím z bytu. Do parku, kde se altán nachází, utíkám. Zpomalím teprve když ho v dálce zahlédnu. I z dálky je vidět, že není opuštěný, parta tam opravdu je. Jedna z holek, z těch krav, si mě všimne, až když jsme pár metrů od něj. "Čus Baruno!" zahaleká na mě. Celý parta se podívá mým směrem. Je to docela trapná chvíle, nemám ráda, když jsem středem pozornosti mnoha lidí, a ještě k tomu takovýchhle. "Co zrovna ty," řekne důrazně ironicky další holka, "tady děláš?"
"Jdu za svým klukem, jestli dovolíš," oplatím jí stejně ironicky a pohledem vyhledám Marka. Ten sedí na lavičce v obležení svých "kumpánů". "Ahoj Marku," sladce se na něj usměju.
"Nazdar," vyfoukne obláček kouře. "Co tu chceš?" zeptá se mě a taky posměšně. Nechápavě na něj vykulím oči. "Neslyšel jsi? Jdu za tebou," odpovím mu a jdu k němu. Doufám, že se aspoň jeden z jeho kamarádíčků posune a já budu moct obsadit místo vedle něj, ale doufám marně. Sedí jako přikovaní a nespouštějí ze mě zrak. Udělám tedy to nejlepší, co mě v danou chvíli napadne. Sednu Markovi na klín a chci ho políbit, aby všichni věděli, že k němu patřím. Marek mě ale od sebe odstrčí!
"Báro, dáš si cigáro nebo jointa?" nabídne mi Lucka - znám ji spíš od vidění, možná jsme spolu i někdy mluvily. Od pohledu je docela sympatická a myslím si, že z téhle party je včetně Marka jedna z nejlepších.
"Díky, nekouřím," usměju se na ni.
"Hele, takový husičky, jako jsi ty, tady nechceme," vstane ta holka, co se mě předtím ptala. "A Marek bude taky radši, no ne?" přiblíží se k nám.
"Možná bude opravdu lepší, když půjdeš," sesune mě Marek ze svého klína. Ta holka se na mě jen posměšně podívá. Potom přijde k Markovi, vezme mu z ruky cigaretu, dá si práska a zase mu ji vrátí. Potom sebere ze země láhev vodky a lokne si. Znovu se na mě podívá a na Markův klín se usadí tentokrát ona, něco mu pošeptá do ucha… Vyčítavě se dívám na Marka, cítím se tak ponížená! "Hej, kotě, pojď na můj klín!" udělá mi návrh kluk po Markově pravici a spousta lidí se začne škodolibě chechtat. Jsem v ráži. "Tsss," syknu opovržlivě. "To si radši sednu v parku do hovna," usměju se na něj, otočím se a svižným krokem opustím altán. Neohlížím se.
"Báro! Čekej!" slyším za sebou Lucčino volání. Zatavím se, ale neohlížím se. Slyším, jak utíká trávou a spadaným listím. Dojde až přede mě. "Co chceš?" syknu na ni nepřátelsky, i když byla jediná, kdo se ke mně aspoň trochu hezky choval.
"Chci ti dát jenom dobrou radu," odpoví mi mírně. "Na Marka se vyser, je to hovado. Zasloužíš si lepšího…"
"Co ti je do toho, s kým já chodím?" vybuchnu. "Marek mě miluje…" dodám tišeji a sama svým slovům nevěřím.
"Ty jsi vážně husička," řekne už trochu arogantně Lucka. "Myslíš si, že kdyby tě miloval, tak by se k tobě takhle choval? Nechal tě od ostatních zesměšňovat a pak se ještě muckal s jinou…? No jak myslíš," zadívá se mi upřeně do očí a bez dalších slov se vydá zpátky. Chvíli stojím na místě, pak se dám opět do pohybu, nejdřív pomalým krokem, pak rychleji a nakonec se rozeběhnu. Do očí se mi derou slzy. Lucka má přece pravdu!
Domů nejdu, ještě se chvíli procházím po okolí a přemýšlím. Je možné, že už byl Marek trochu mimo smysly… Když byl, hulil… Další den ve škole se to vysvětlí, určitě!

Stepuji před školou deset minut dřív než obvykle. Vím totiž, že Marek i s partou chodí ke škole dřív. Teda… Kousek od školy, tam jsi vždycky dají cigáro a pak rovnou do školy. Tak čekám a doufám, že si promluvíme.
Podívám se na hodiny na mobilu a pak se rozhlédnu kolem sebe. Vidím je! V čele jde Lucka s dvěma kluky, kteří seděli včera vedle Marka. Za nimi už vidím Marka… A skoro upadám do mdlob! Je k němu přisátá ta holka ze včerejška! I na dálku je vidět, jak se k sobě mají. Přemýšlím, jestli radši někam utéct anebo zahnat strach a zůstat stát na místě. Druhá možnost vyhrála.
"Čau kotě," zahaleká na mě ten týpek, který mi včera udělal nepřímo návrh. V tu chvíli si mě všimne i Marek a ta "jeho".
"Hele, Báro, chci s tebou mluvit," dojde ke mně Marek, přičemž ona zůstane stát opodál.
"Fajn, to já s tebou taky," odpovím mu a přitom si všimnu jeho mohutného cucfleku, který zdobí jeho krk.
"Nikdy jsem tě nemiloval, musíš pochopit, že jsem si z tebe dělal jen prdel. Je konec." Ty slova na mě padnou jako těžký balvan! Nevím, jestli se mám začít vztekat nebo brečet. Ani jedno. Nesmím světu ukázat, jak moc mě to ranilo!
"Ty si myslíš, že bych s tebou ještě vydržela? Máš totálně vyhulenej mozek. Nechci už ani kámoše, jako jsi ty…"
"To ti jako mám věřit?" řekne ironicky. "Byla jsi ze mě celá hotová. Jen mě sere, že jsem tě nedostal do postele… Čau." Otočí se na patě a já zůstávám stát jako sloup. Bože, nechce se mi věřit to, co mi udělal! Nenávidím ho!

Dopoledne se ve škole táhlo nesnesitelně pomalu. A nejhorší ze všeho byla velká přestávka! Všichni si začali šuškat, jak se mnou Marek vyběhl…! Všude mě začal pomlouvat a já bych nejradši chodila kanálem!
Teď už ležím v posteli pod peřinou, běhá mi mráz po zádech a po tvářích se mi kutálejí hořké slzy. Na nočním stolku se válejí dva obaly od Milky; čokoláda je na depresi nejlepší, to uzná přeci každý. Tedy - možná kromě Marka. Ten snad deprese nemá nikdy a když už, poslouží mu láhev vodky, krabička Peter a joint. Ubohý!
Slyším zašramotit klíče v zámku. No ne! Máma dneska asi v práci skončila dřív! Rychle si osuším rukávem oči, ale vím, že je musím mít od pláče dost zarudlé. "Ahoj Baruš! Už jsem doma!"
"Ahoj," pípnu a natáhnu si peřinu až k nosu. Máma nakoukne do mého pokoje. "Barčo? Je ti špatně?" zhrozí se hned ve dveřích a spěchá k mojí posteli. Potom přiloží ruku na moje čelo. "Vždyť to říkám! Donesu ti teploměr…" Uhnu pohledem. Máma mě celkem okatě pozoruje. "Stalo se něco? Ty jsi brečela? A co ta čokoláda…? Když je ti špatně, tak se takhle nepřecpávej!"
"Není mi špatně," trhnu sebou.
"A co se tedy stalo? Neříkej mi, že tady ležíš jen tak, z hecu…" To už nevydržím a zase se rozbulím. Obrátím se k ní zády a peřinu si přetáhnu přes hlavu. Máma ji však hned odhrne a obrátí si mě naproti sobě. "Barčo, co se stalo? Někdo ti ublížil? Je v tom nějaký kluk?"
Zadívám se jí do očí. Asi má starost. Přemýšlím, co všechno jí mám říct. Nakonec přiznám: "Jo. Mami, já jsem tak nešťastná…!"
"A mám se ptát, o koho jde?" řekne mi laskavě a obejme mě.
"Ne," vyhrknu hned.
"Neboj, já to stejně vím. Ale z kluků si hlavu nedělej. Takových ještě potkáš… Teda ne takových, určitě lepších, než byl Marek…"
"Jak to víš?!" vytřeštím oči.
"Na tom nesejde. Já jsem tě ale varovala. Říkala jsi, že máš rozum…"
"Měla jsi pravdu, mami," vypadne z mě věta, o které bych ještě před pár dny nevěřila, že mi vypadne z úst. Na tom, že rodiče mají "vždy" pravdu, přeci jenom něco možná bude…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl(a) jsi tu? Klikni! :-)

Click!

Komentáře

1 Hil*An Hil*An | Web | 13. srpna 2007 v 19:25 | Reagovat

A můžeš mi vysvětlit, že já neumím psát jako ty?:-Dkdyby se takhle ke mě choval nějakej kluk, tak jsem radši sama, než abych s ním byla proto abych nebyla sama:-Duž jsem si zvykjla na to že jsem sama:-))A jiný to asi nikdy nebude...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama