Osamělá

15. srpna 2007 v 23:25 |  Smutné povídky
Jen co za rodiči zaklaply dveře, vytočila jsem číslo své kamarádky: "Konečně jsem se jich zbavila! Rychle přijďte!"
Zemřela nám totiž jedna vzdálenější příbuzná. Rodiče prohlásili, že jet na pohřeb je nutnost. Já jsem se z toho naštěstí vykroutila, argumentovala jsem však pravdivě: "Nemám ráda smutek… A pohřby taky ne. Navíc jsem ji ani neznala. Je to hnusný říct, ale smutná nejsem…"
"Když jsi ji neznala," uznala mamka. "My tam ale jet musíme. Je to daleko, tak tam i přespíme…"
"Tu jednu noc to tady vydržím," navrhla jsem nenápadně.
"Opravdu? Ale Katko…"
"Mami, bude mi patnáct. Dokážu se o sebe postarat sama. Zamknu se a bude to v pohodě."
Rodiče tenkrát přeci jenom uznali, že tu jednu noc v bytě vydržím sama. Byla jsem ráda. Táta chodil do práce sice každý den, ale ne na dlouho a máma pracovala celý den doma - její práce spočívala v tom, že akorát seděla u notebooku a něco on-line vyřizovala. Ani jsem si od nich neodpočinula. Stále jsem je měla za zadkem a už mě to štvalo. Pak začaly spory a hádky… Radši jsem chodila ven s kámošema, než být doma s nimi. Myslela jsem, že tak se hádkám s nimi vyhnu, jenže to jsem se mýlila. Všechno se začalo stupňovat, stále na mě hledali chyby. I teď se divím, že mě ten jeden den bez remcání nechali doma samotnou…
Když jsem se dozvěděla, že budu mít volný byt i přes noc (snad poprvé v životě!), obvolala jsem své nejlepší kámoše a řekla jim, že uděláme nějakou menší party a budou u mě moct přespat do druhého dne. Nakonec jich přišlo pět. Zábava byla v plném proudu. Hodně jídla; něco jsem nakoupila já, po trošce přinesli i mí hosté. Nechyběla ani nějaká ta láhev něčeho ostřejšího. Všichni jsme se odvázali a já jsem byla ráda. Bez rodičů to byl tak úžasný pocit! Pocit volnosti! Říkala jsem si, že by mi ani nevadilo bydlet takhle sama… I když jsem ještě "dítě"…
V tu noc mi nikdo neříkal, že mám ztišit hudbu… Sice na nás párkrát přišli sousedi, ale to už je něco jiného. Nikdo mi neříkal, že mám vypnout televizi a jít spát. Nikdo mě nevaroval, že když sním tolik chipsů na posezení, bude mi špatně a ztloustnu. A taky mi nikdo nepřikazoval, ať po sobě umyju nádobí. Relax!
Druhý den ráno se naše sešlost rozpustila. Teprve pak jsem trošku poklidila, vyluxovala… A začaly první výčitky svědomí. Rodiče si určitě mysleli, že jsem se sama dívala na televizi a kolem půlnoci sama spokojeně zalehla. Jenže já jsem si pozvala bandu kamarádů bez jejich vědomí! Možná by mě svědomí netížilo, kdyby o tom nevěděli naši sousedé a zároveň i rodičů přátelé. Je mi jasné, že jim to po jejich návratu vyklábosí. Nebo se jen tak nevinně nadhodí: "Vaše dcera a parta těch děcek dělala v pátek večer docela bordel…" A praskne to!
Díky těm výčitkám jsem vytáhla kuchařku s báječnými recepty po mojí babičce a vyhledala recept na medové řezy. Medové řezy - to je vážně dobrota! Mně i mým rodičům vždy moc chutnaly. Když jsem se s nima pohádala a oni na mě byli naštvaní, byl tenhle dezert skvělé usmiřovadlo. Napekla jsem, abych jim zlepšila náladu a udělala radost a oni se přestali zlobit.
Doufala jsem, že to tak bude i v té situaci, která nastala. Měli přijet odpoledne. Bylo mi divné, že ani nezavolali. Nebyl den, kdy by mě nekontrolovali. Zrovna jsem zákusek nakrájela na stejné kousky a naskládala je na tácek, když se rozezvonil telefon. "To budou oni," pomyslela jsem si a běžela k telefonu. "Ano?" ozvala jsem se a olízla si prsty od pudingového krému.
"Katko… To jsem já, babička…" ozvala se ze sluchátka.
"Ahoj babi! Ty už jsi doma z toho pohřbu? Nebo jsi tam vůbec nebyla? Rodiče totiž ještě nepřijeli…"
"Já vím," řekla babička a zdálo se mi, že mi chce něco říct, jen neví jak.
"Aha… A proč teda voláš?" udeřila jsem tedy na ni.
"Víš, Katko… Přijedu za tebou, ano?"
"Proč? Než se vrátí, tak to tu vydržím," nechápala jsem. Nebo že by se už někdo o mém nočním mejdanu dozvěděl…?
"To nevadí, prostě se stavím. Za půl hodiny jsem tam. Buď doma!" oznámila mi a zavěsila. Zadívala jsem se na hluché sluchátko, obrátila oči v sloup a položila ho. Šla jsem poklidit nepořádek v kuchyni, protože na ten je máma doslova alergická. Trochu jsem vyluxovala a setřela podlahu, ale to už zazvonila babička.
"Ahoj," přivítala jsem ji. Beze slova vešla, odložila si kabát a usadila se do křesla v obýváku. Začala se kolem sebe poohlížet, jako kdyby u nás byla poprvé.
"Dáš si kávu a medovník? Pekla jsem, abych rodičům udělala radost, když přijedou," nabídla jsem jí radostně.
"Ne, děkuji…" Začala jsem mít divný pocit. Ona moje kuchařské výtvory nikdy neodmítla, a zvlášť ne medovník…! Ten jí vždycky chutnal nejvíc. A káva…? Tak bez ní se babička také neobešla! Nevěděla jsem, co na to říct a tak jsem jen tak stála. Babička se na mě podívala s uslzenýma očima: "A rodiče si ho taky nedají…"
"Jakto? Oni tam zůstali nebo…" zarazila jsem se. Babiččino chování bylo opravdu víc než divné! A její uslzené oči se mi zaryly do paměti.
"Rodiče měli při zpáteční cestě těžkou autonehodu. Oba dva byli na místě mrtví…"
Mrtví. Mrtví. Mrtví… Znělo mi v uších. Můj mozek to nemohl zpracovat. Nedokázala jsem si uvědomit, že by zemřeli…!
Chvíli jsem jen tak stála před babičkou, pak jsem se zhroutila do křesla. Nebrečela jsem, jen se mi najednou uvnitř udělalo prázdno. Děsivě prázdno. Můj mozek začal pracovat na plné obrátky a pomalu jsem si to začala všechno uvědomovat. Autonehoda. Smrt. Mí rodiče. Včerejší odpoledne bylo poslední odpoledne, kdy jsem je viděla.
Po téhle tragické události jsem brečela jen párkrát, většinou večer, než jsem usnula. Na pohřbu mi neukápla ani jedna jediná slza. Smutná jsem byla, to ano, ale víc než smutek převládala samota. Možná je dobře, že jsem s rodiči měla vztah, jaký jsem s nimi měla. Kdybych s nimi vycházela líp, asi by mě celá tahle událost sebrala o to víc. Teď jsem bez známky jakékoliv emoce řekla: "Sbohem mami… Sbohem tati…"
Teď je to dva roky, co mí rodiče zemřeli. Můj život se ani moc zásadně nezměnil; dostala jsem se na střední, na kterou jsem se dostat chtěla, mám kluka, kterého miluju… Jsem šťastná.
A teď? Právě sedím v kostele, ruce propletené s mým klukem a po tváři mi stéká jedna velká osamělá slza. Babička měla tragickou autonehodu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl(a) jsi tu? Klikni! :-)

Click!

Komentáře

1 Deninka Deninka | Web | 15. srpna 2007 v 23:27 | Reagovat

Ahoj,u mě na blogu je další bleskovka,zúčastni se

2 MiMi_NQa MiMi_NQa | Web | 16. srpna 2007 v 9:38 | Reagovat

juj toto je velllmi krasne hrozne sa mi to paci..inak ete niecok tej fotografii ja vzdy ked ti ju chcem poslat tu druhu ako si mi pisala na mail ze tam ta prva by nemala byt atd... tak mne nejde poslat druha nemohla by si zaradt do sutaze tu prvu??

3 eleanor eleanor | Web | 16. srpna 2007 v 13:52 | Reagovat

Dípa;)

4 Hil*An Hil*An | Web | 16. srpna 2007 v 19:31 | Reagovat

heeezkýýý:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama