Co se škádlívá...

12. srpna 2007 v 22:01 |  Zamilované povídky
"Máš deštník?" slyším mamku, když už chci zaklapnout dveře.
"Ono tam prší?" řeknu nezúčastněně a vyhlédnu ven sklem společného balkonu, který je na meziposchodí našeho baráku.
"Copak se ráno nekoukáš z okna? Vezmi si ho!" poručí mi a už mi ho chce podat.
"Vždyť tam jenom kape!" odpovím rozhodně, zaklapnu dveře a rychle si to mašíruji ven, schody beru po dvou; aby mě máma náhodou nedonutila vrátit se.
Jakmile otevřu vchodové dveře, zjistím, že s tím kapáním jsem se tak trochu zmýlila. Je slejvák, provazce dešťových kapek se řinou z nebe a já trochu zalituji, že jsem si ten deštník přeci jen nevzala. Pozdě. Přece nepřijdu zpátky a nevezmu si ho! To, že jsem tvrdohlavá a umíněná o sobě vím a ví to i mí rodiče.
Do školy dojíždím autobusem, a proto musím doběhnout na zastávku. Na hlavní je to asi sto metrů, a i když utíkám, jsem celá mokrá jako myš. Po hlavní je to na zastávku už jen kousek. Stačí přejít silnici… Dojdu k přechodu. Zastavím se. Po silnici se totiž řítí auto a nejsem si jistá, jestli bych to stihla. Jak auto projede, schytám další spršku! Na silnici se ze špíny, bláta a deště utvořila hnědá nadílka, která mi díky rychle jedoucímu vozu skončila přímo na mikině! Takže vypadám nejen jako zmoklá, ale i kropenatá slepice. Super!
Nyní už radši přejdu a divné pohledy kolemjdoucích se snažím nevnímat. Copak můžu za to, jak jsou řidiči ke chodcům neohleduplní…?
Na autobusové zastávce netrpělivě stepuji. Autobus, kterým jezdím, mi nejspíš už ujel a tak budu muset minimálně šest minut počkat. Stíhám to v pohodě, vadí mi spíš jiná věc… Blíží se sem jeden kluk, kterého ze srdce nenávidím! Jezdí autobusem po mně a za to jsem ráda. Ale dneska…
"Ale, ale… Kohopak tu máme?" dojde ke mně a přeměří si mě od hlavy až po paty.
"Taky tě ráda vidím," sladce se na něj usměji. Udělá na mě pitvorný úšklebek.
Lukáš. Naše mámy jsou kamarádky od té doby, co jsme byli ještě malí caparti a hráli si spolu v parku na písku. V té době jsme byli vlastně nejlepší kamarádi. A vůbec - když jsem byla malá, rozuměla jsem si spíš s klukama, než s holkama. Prováděli jsme spolu kraviny, což bylo lození po stromech a jiné klukoviny. Pak přišla první třída. Sedli jsme si spolu do lavice, ale nebylo to už jako ve školce nebo jen v parku. Lukáš se začal bavit spíš s klukama, já s holkama… Ve druhé třídě už jsme oba dva měli jiného spolusedícího. Skoro jsme se spolu přestali bavit. Ve třetí až páté třídě jsme se sotva pozdravili, když nás naše mamky nutily sejít se jako za starých časů, jen jsme se vymlouvali. Já jsem se z pětky dostala na osmiletý gympl, on taky přestoupil, ale naštěstí na jinou základku. Shodou okolností ale jezdíme tím samým autobusem, on ale vystupuje o zastávku dřív.
"Koukám, že se řídíš tím, že se myješ jen na Vánoce…" řekne posměšně a zapíchne prst do mé špinavé mikiny.
"Tsss…" syknu a odvrátím pohled. Samozřejmě mě nenapadne žádná dobrá odpověď, jako vždy, že. Podívám se na něj zpátky. Taky na mě stále kouká. Už ale naštěstí nic neříká. Osvobození je taky právě přijíždějící autobus. Já nastoupím zadními dveřmi a uvelebím se na sedadle skoro až vzadu, zatímco Lukáš sebou kecne někde uprostřed.
Mám dobrý výhled. Jak se tak na mého "starého kámoše" podívám, napadne mě, že je docela hezký. Dost se změnil. Dřív krátké vlasy na ježka vyměnil za delší vlasy padající do očí, taky pochybuji, že skejťácké oblečení mu kupuje matka. Má pronikavé zelené oči, celkem vypracované tělo - na to, že mu je teprve čtrnáct, stejně jako mě…
Bože! Nějak jsem se zasnila. Hezký možná je, ale ne uvnitř. Spíš je to pěkný idiot, který mi za takové pěkné myšlenky nestojí. A naštěstí už vystupuje. Rozhlédne se po autobuse, jako kdyby mě hledal! Jeho pohled skutečně zastaví na mě. Když zjistí, že je přistižen na švestkách, rychle uhne a vyklopýtá z autobusu.
Další zastávku taky vystoupím a spěchám ke gymnáziu. Přivítám se s kamarádkami. V poslední době si s nimi moc nerozumím. V tercii se celkově všechno změnilo. Každý se baví s úplně někým jiným než v primě a sekundě, z úhlavních nepřátel se stali přátelé na život a na smrt a naopak z nerozlučných přátel soci.
Holky tlachají většinou jenom o klukách a o tom, jaké módní trendy právě frčí. Každá chce být za každou cenu in, každá chce mít na každém prstě deset kluků… Ne, že já bych se o nich nebavila, ale nemusím o těch primitivních stvořeních mlít stále a ještě se při tom přihlouple chichotat. A oblečení? Nakupovat chodím ráda, ale nemusím mít na sobě to, co všichni. Bohatě mi stačí kousky, ve kterých se cítím pohodlně. Takže džíny, triko, mikina, popřípadě nějaký ten doplněk, pásek.
"Markéto!" vrazí do mě loktem Bára. Probudím se z přemítání. "Na co myslíš? Určitě na kluky!" rýpne si. A už je to tu zase. Kluci poprvé, kluci podruhé… A nejvíc mě štve, že teď se vlastně trefila!
"Ne. Na písemku z matiky," zalžu a Lukáše se snažím vymazat z hlavy.
Je tady víkend. Dva dny oddychu a pohody. Bohužel stále prší a když zrovna neprší, tak kape.
Holky ze třídy mě přemlouvaly, ať s nimi někam zajdu, po obchodech anebo si jenom někam sednout, třeba do pizzerie nebo cukrárny. Odmítla jsem; kvůli počasí. Pravda, v těchto podnicích střechu mají, ale… Když je venku takovéhle počasí, nikam se mi nechce a já se nejraději zahrabu doma do postele s haldou knížek. Za víkend jich pár stihnu přelouskat; nejlépe se čtou dívčí románky, které mi ale začínají lézt krkem. Všechny skončí dobře, skoro si můžu myslet, že hlavní hrdinka se svým princem na bílém koni zůstane do konce života… Ne, že bych jí to nepřála, realita je však jiná. Bohužel.
Jsem pěkně začtená, když do mého pokoje vrazí mamka. "Mám sraz s Alenou," řekne mi a ve mně při zmínce o Lukášově mamce zamrazí. "Půjdeme do kina, na ten film jak měl nedávno premiéru. Myslela jsem, že bys taky ráda šla…" Zaklapnu knížku. To je tedy něco! Ještě se nestalo, že by mě máma tahala na nějakou schůzku se svojí kamarádkou…!
"Pořád jenom sedíš doma a nikam nejdeš. Jenom vyrabuješ knihovnu a…" Nedokončí. Mávne rukou.
"Ale mami, chodím přece do školy…!" řeknu a uculím se.
"Kdybys nemusela, nechodila bys," odpoví mi vážně. To je pravda. Možná má pravdu. Do deštivého počasí se mi opravdu moc nechce, ale knížka počká. A s mamkou už jsem dlouho nikde nebyla. Nevím, jestli bohužel nebo bohudík, ha, ha.
"Tak já teda půjdu. Kdy máte sraz?"
"Za půl hodiny, na zastávce. Honem se obleč a jdeme!" přikáže mi a sama zabere koupelnu. Já se vlastně ani nijak chystat nemusím, jdu přece jen s matkou a její kamarádkou. Proto na sebe nasoukám džíny, triko, bundičku, trochu uhladím neposedné polodlouhé vlasy, nastříkám se parfémem a jsem připravená. S make-upem se mi patlat nechce.
Za chvíli už klopýtáme směrem k zastávce. Už z dálky vidím Alenu a vedle ní… Zaostřím, zamrkám, podívám se jinam a zase směrem k ní. Vedle ní stojí Lukáš!
"Mami… Neřekla jsi mi, že jde taky!" řeknu dotčeně. "Jdu domů," procedím skrze zuby a už se otáčím.
"Markéto!" řekne zostra. "Nebylo by ti teď trochu trapně se otočit a odejít?" dodá už trochu mírněji. Vyjedu na ni: "Takže nakonec jsem ta špatná já?! S ním nikam nejdu…"
"Víš co," řekne a mávne rukou. Přejde přes přechod k Aleně, která nás společně s Lukášem propichuje pohledem. Mamka se na mě naposledy otočí… A já tam stále stojím jako trouba na druhé straně a přemýšlím. Mé přemítání překazí příjezd příslušného autobusu. Zrovna když jsem usoudila, že se chovám opravdu jako střelená puberťačka a klidně bych i jela. Pozdě! Autobus patrně zavřel dveře a odjíždí, mámu, Alenu ani Lukáše už nezahlédnu. Chudák. Být se dvěma ženskými pro něj musí být asi utrpení… Dál neotálím a jdu na zastávku rozhodnutá počkat na další autobus. Ještěže vím, do jakého kina a na co se chystají!
Jelikož je víkend, doprava má delší časové intervaly mezi spojeními, a tak na zastávce stepuji deset minut, než se příjezdu busu dočkám. Ke kinu naštěstí přijedu zavčas, naklušu k pokladnám, koupím se lístek a spěchám do sálu. Film ještě nezačal, svítí se, a tak ty tři hravě najdu. Přispěchám k nim. Máma mě propichuje pohledem a čeká, čím se ospravedlním.
"Ahoj," řeknu a chci si k nim přisednout.
"Proč jsi nejela s námi?" zeptá se Alena. Nevím, co jí máma řekla a tak radši jenom povím: "Vlastně ani nevím. Hlavně, že jsem tu."
Zahučím na místo vedle mamky, zrovna když začnou reklamy. Následuje film. Ze začátku docela nudný, myslím si, že za chvíli to bude zajímavější. Pletu se. Vlastně se na film ani nedokážu soustředit; stále nenápadně otáčím hlavu směrem k Lukášovi. Párkrát se naše pohledy setkají! Je mi sice trapné podívat se tam znovu, ale… Prostě musím! Opět nenápadně pootočím hlavu… Taky kouká! Rychle se stáhnu a přilepím oči na plátno. A doufám, že si tohohle naše mámy nevšimly…
Když film skončí, celkem si oddychnu. Jak to tak vypadá, já a Lukáš jsme v sále asi nejmladší. Když se nás Alena zeptá, jak se nám to líbilo, oba dva děláme nadšené, jen aby se neřeklo. Teda aspoň já.
"Můžeme si jít teď někam sednout," navrhne mamka.
"Dáme si pizzu?" zeptá se pro změnu zase Alena. Pokrčím rameny. Naše matky to berou nejspíš jako souhlas a tak se vydají napřed. Courám se kousek za nimi. Lukáš s nimi asi diskutovat nechce, a tak mlčky kráčí vedle mě. Pak ticho proboří: "Doufám, že nechodíš v tom špinavým oblečení!" Rychle si vzpomenu na ráno, kdy jsem přijela do školy jako čuník! "Neboj, pračku doma máme," řeknu ironicky a spražím ho pohledem.
"Vážně? Myslel jsem, že doma perete na valše!"
"To víš, někdo myslel a vymyslel…"
"…že Markétka se ráno nemyje, ale rochní v blátě?"
"Víš co?!" osopím se na něj a on se na mě ještě drze podívá a ještě se culí! Uhnu pohledem. Tenhle kluk mě úplně nehorázně vytáčí, ale něčím mi i imponuje… Něco mě na něm neskutečně přitahuje.
Přidám do kroku, abych dohonila mámy. Vplujeme do pizzerie a posadíme se ke stolku, tentokrát sedíme s Lukášem vedle sebe. Hned si objednáme pití a jídlo. Objevila jsem v jídelníčku moje oblíbené špagety s boloňskou omáčkou, tak pizzu nechám jen na těch třech. Jídlo nám přinesou docela rychle a tak se hned do špaget pustím. Omáčka je výborná a hlad už se taky hlásil, tak doslova hltám. A v tom se mi stane další nepříjemnost! Pár špaget mi z vidličky sklouzne rovnou na tričko! "Co jsem ti říkal?" polohlasně řekne Lukáš a přitom se ke mně nahne.
"Copak ti to moje trdlo řeklo?" chytí se hned Alena.
"Nic," zašklebím se.
"Markéto… Ty jsi ale čuně! A přitom skoro nové tričko!" zavrtí máma hlavou. Lukáš přitom vybuchne smíchy. Protože právě pije a ještě nespolkl lok, pití mu div nevyteče nosem. To přijde zase vtipně mně. Začnu se taky řehtat, Alena jen protočí oči: "To já mám doma to samé. Stále abych prala jeho trička. Jedno od rajské omáčky, druhé od zmrzliny…"
"Hezky ses nám vybarvil," zašeptám mu do ucha a culím se. Zdá se, že se ledy prolomily. Dřív mi lezl na nervy, ale vlastně… Uvědomuji si, že mě jen škádlil, dělal si ze mě legraci a já jsem všechno brala vážně. Není divu, vždyť jsem pravý pesimista…!
Když po jídle vyjdeme z podniku, mamky se rozhodnou, že se zajdou podívat někam po obchodech. Lukáš radši hned řekne, že radši pojede domů. Já bych se možná taky ráda podívala, co je kde nového, ale… Mám chuť jet s Lukášem domů! To samé navrhnou i mamky, takže se spolu vydáme na autobusovou zastávku.
"Jak jsme se potkali na tý zastávce… Pak jsem vzpomínal, co jsme dělali za kraviny, když jsme byli ještě malý. Třeba jak jsme lezly na tu třešeň v parku a jak jsi nemohla slízt!" řekne a začne se řehtat.
"Taky jsem si na to vzpomněla," přiznám.
"Nebo první třída… Furt jsem od tebe opisoval…"
"Aspoň, že se přiznáš!" řeknu a zasměju se. Potom mlčky dojdeme až k autobusu a už ani nemluvíme, oba dva přemýšlíme a ani se nesnažíme o další konverzaci. Docela i lituji toho, že jsem se s ním přestala bavit. Je s ním sranda - je vtipný - a to se mi na klukách libí. Vlastně… Je mi s ním děsně dobře. Nechci si to přiznat… Ale možná jsem se zamilovala!
"Chceš doprovodit domů?" zeptá se mě, když vystoupíme.
"To bys byl hodnej," odpovím mu a kráčíme vedle sebe směrem k mému bydlišti. Teď už se nehodí mlčet, a proto ticho prolomím: "Myslela jsem, že jsi zapomněl, kde bydlím…"
"Kdepak, skleróza je sice v mým věku normální, ale zatím se držím," odpoví a já vyprsknu smíchy. "Skleróza, jo?" řeknu a šťouchnu do něj loktem.
"To víš… Ale revmatu jsem neunikl…" Znovu se rozesměju a on se ke mně přidá. Podobně vtipkujeme i po zbytek cesty. Pak už stojíme před mým barákem.
"Tak já asi půjdu," podívám se na něj a pak se otočím ke klíčové dírce.
"Hm," pokrčí rameny.
"Tak… Ahoj…" řeknu plná očekávání.
"Čau," odpoví a už se otáčí. Tak tohle jsem nechtěla! Čekala jsem trochu jiné rozloučení… "Počkej!" křiknu. Otočí se a dojde zpátky. "Chtěla bych ještě… Ehm… Totiž já už nemám… Tvůj… Teda tvoje… To…" Cítím jak rudnu. Zamotávám se stále víc a víc, přitom chci jen jeho telefonní číslo! Pobaveně mě sleduje a dívá se mi přímo do očí… Provokuje mě, on dokonce chce, abych se takhle "trápila"! Nahlas si oddechnu a pousměju se. Znova se nadechnu abych řekla normální větu, ale Lukáš mě předběhne: "Víš, že jsi takhle děsně roztomilá?" Podívám se na něj. Lichotku jsem nečekala. "To ty taky," zamumlám, protože mě vůbec nenapadá, co odpovědět.
"Dáš mi svoje číslo?" zeptá se. Nakonec mě i předběhl!
"Jo, ale jenom za to svoje!" řeknu a sebevědomí mi stoupne. Červeň se z mého obličeje asi už vytratila.
"Dneska to bylo super, až na ten příšernej film," přizná pak.
"No to teda! Na něco takovýho můžou jít jenom naše rodiče!" protočím oči.
"Tak já teda jdu. Budu pařit na kompu…"
"A já si lehnu do knížek," povím i když moc dobře vím, že na čtení se soustředit prostě nebudu moct!
"Že bych potkal po dlouhý době knihomola?" usměje se.
"To si piš!"
"Máš tužku?" zeptá se vážně a já se zase směju. On zůstane vážný. Nakloní se ke mně, dá mi pusu na rty a než se stačím vzpamatovat, zmizí za rohem. Civím před sebe na chodník, zavolám: "Čekej!" Ale to už je pozdě.
Schody beru po dvou, doma si pustím nahlas moji oblíbenou muziku… A myslím na něj! Představuji si, co bych s ním mohla prožít víc… Z představ mě vyruší zvonění mobilu. Je to on! Jeho číslo jsem si naštěstí uložila. Rychle hovor přijmu: "Lukáši?!" štěknu do mikrofonu.
"Markéto… Jsi skvělá. Máš zejtra čas?"
"No, když mi neutečeš…"
"Jestli nepřijdeš jako čuně…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Byl(a) jsi tu? Klikni! :-)

Click!

Komentáře

1 Wiki Wiki | E-mail | 23. července 2008 v 15:21 | Reagovat

Já mám pro vás taky povídku když jsme u toho snění o užasným klukovi:).Mám Miláčka jmenuje se Patrik a je o rok a půl starší než já a úplně užasný.Neptejte se jak jsme se potkali.ale pěkně od začátku:).Já jsem totiž chodila s jeho nejlepším kamarádem Kájou.(asi 2 měsíce) pak už mě to nějak nebralo,ptž on byl nějaký divný a taky se semnou přestal úplně bavit.I když do teď nevím proč ale je mi to jedno.Paťa se v té době-což je rok a půl zpátky bavil s mojí nejlepší kamarádkou Kiki která si myslela že by mezi nima mohlo něco být,ale on ji měl jenom za kamarádku.Poslední dva měsíce školy jsme pořád my 4 chodili ven a dělali jsme všechny možné kraviny a dokonce i do kina jsme je dostali. Patrik dělal naschvály a objednal dvojsedačku pro mě a Káju ale já jsem nechtěla tak nakonec tam s ním seděl Paťa a já vedle něho.ale zpátky k věci hned na začátku prázdnin jak už jsem psala se s náma Kája přestal bavit i Paťa už byl jiný jenže tomu já jsem napsala sms tak jsme udržovali aspoň nějakou konverzaci.Někdy uprostřed prázdnin když kluci nažali trénovat-oba totiž chodí s náma na školu na Fotbalovou školu Jana Šoupala takže na "baníkovskou školu" kde v každým béčku 30 kluků ,neříkám že né pěkných ale všichni stejný "sukničkáři" no až na Paťu .To jsem ale poznala až později.Když jsem ho viděla na tom hřišti už jsem věděla že k němu něco cítím a měla jsem potřebu zjistit kde vlastně bydlí,tak jsem se zeptala Kiki ketrá s ním jednou jela domů jestli by mě tam nevzala.Ta souhlasila a tak jsme jeli.Jenže uprostřed cesty se mi začalo chtít hrozně na wc a když jsme dojeli ani jsem nevěděla jestli je můj budoucí "miláček" jak jsem si myslela doma.A tak jsem zazvonila a ozvalo se "No?" a já sem se ukázala.koukal na mě sice překvapeně ale pozval nás nahoru.to byla skvěla příležitost poznat jak to u něho vypadá a taky zajít si na WC konečně-i když mi to bylo trošku trapné.Vešli jsme dovnitř a zjitili jsme že má návštěvu-kámoše z Fotbalu.Dívali se na Rychle a Zběsile tak jsme se přidali ,ale po půl hodině jsme se vytratili protože jsem nevěděla jsetli tam nás,nebo spíš mě vůbec chce.Od té doby jsem ho prostě milovala.I když jsem si myslela že on mě ne tak sem se snažila najít si někoho jiného.a Moje nej kámoška mi pomáhala."Už sis někoho našla?" ptá se mě Kiki na obědě ve škole."Ne" s trošku smutným hlasem jí odpovím.Podívala se na mě divně ale lítostně ale nejspíš mě chápala.Večer jsem jednou na začátku roku sedla k PC a napsal mi nějaký "Matuš" . "Ahoj" odpověděla jsem. "Kdo jsi?"... a on napsal "Patrik ze školy ;)" a tak jsme si začali trošku víc psát.už ani nevím jak ale domluvili jsme se že půjdem ven o jarních prázdninách.v den "D" jsem byla celou dobu nervózní a hodinu před tím než přijel jsem se ještě připravovala a kontrolovala jestli mám všude uklizené.To víte že jsem měla a jak pořádně.:)Když už mi došla sms že je na místě vyrazila jsem v new ohozu který jsem dostala k Vánocům.Slezla jsem dolů a namířila jsem si to k obchodu kde stál on.Krásný hnědovlasý kluk s čokoládově hnědýma očima.Byl nádherný nevěděla jsem co mám dělat.Myslím že jak jsem přicházela tak si mě něvšiml protože jsem to na sobě ještě neměla.Pozravili jsme se a šli jsme k nám protože byla hrozná zima.Když jsme dorazili nemohli jsme na chvíli navázat žádný rozhovor ale pak Paťa navrhl že půjdem ven a tak jsem čapla vodítko od mého pejska-kterého mi mimochodem dali pryč:( ale venku jsme vydrželi jen chvíli protože byla hrozná zima. Když jsme pak přišli k nám zapla jsem PC a šli jsme na ICQ.Pak jsme se začli rvít o klávesnici protože Paťa mě provokoval tím že psal mým kámošům blbosti.Asi po hodině ale už jsme byli unaveni tak jsme zasedli do křesla a seděli.Pak už ale jel ale nic nebylo protože jsem se k tomu nějak neměla.:(no jsem já.Naštěstí jsem chodila do "Hip-hop and Streed Dance" což bylo v Ostravě-Zábřehu kousek od bydliště mojí lásky.a Tak když jsem měla jít na lesson tak místo toho jsem jela s Paťou k němu .Stáli jsme před vchodem a mě byla zima tak mě objal a zahřál.. pak už jsme jenom prolezli jeho vchodem na druhou stranu kde byla bliz zastavka a kdyz uz jsem chtela jet.. zastavil me objal a polibil.Byla to nejkrasnejsi pusa v mym zivote uplne nezna a sladka.Libali jsme se asi 10 minut v kuse a ja pak jela.Kdyz jsem sla spat nemohla jsem usnout.. zaborila jsem se do postele a premyslela nad tim co se stalo.Miluju ho .. jo je to tak rikala jsem si.a jak jsem mu to napsala neveril mi to... takze jsem ho zatahla dalsi den na zastavku a rekla mu do oci "Miluju te vis?" a on se jenom naklonil a poseptal mi "A ja tebe lasko moje"a pak uz jsme byli spolu porad az nekdy na vikendy ptz jsem jezdila k nam na chatu .Začli jsme se poznávat víc a víc a a ja jsem zjistila neco co jsem fakt nechtela.. Ja jsem extrovert a on je introvert a to neni pro vztah dobre.Ja mela svoje kamose a on zdedil nejhorsi vlastnost jaka mohla byt... ZARLIVOST.:( kdyz jsem chtela nekam jit s kamosema byl hnusny a myslel si ze uz ho nemiluju.. a tak jsme se hadali porad a ja jsem pak udelala to nejhorsi co jsem mohla.. podvedla jsem ho.. a pak jsem mu to jeste rekla.. no malem jsme se rozesli a ja jsem si pak uvedomila jak moc me to mrzi.a zjistila jsem ze kamosi z druheho pohlavi vlastne ani nejsou kamosi ale jde jim jen o to jedno :( takze to bylo hadani o nicem... a moc me to mrzelo.. nakonec jsem se stala jako ona introvertem.. je to i lepsi kamose sice mam ale laska je pro me dulezitejsi . Jsme spolu uz 19 mesicu a ja ho moc miluju a doufam ze nam to vydrzi jeste dlouho.. je to muj medvidek..

2 Wiki Wiki | E-mail | 23. července 2008 v 15:24 | Reagovat

tak vám říkám važte si toho  že máte lásku.Ať to pak nedopadne špatně.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama