Srpen 2007



Tělocvikář

18. srpna 2007 v 22:21 Zamilované povídky
"Rock this party, dance everybody, make it hot in this party…" vyřvává mi v pokoji na plné pecky Bob Sinclar. Ještě sto přeskoků přes švihadlo a končím! Teď skáču denně a i docela dlouho; švihadlem se fajnově zlepšuje fyzička, a tu budu potřebovat. Učitel na tělocvik mě doslova donutil, abych naši školu reprezentovala v přespolním běhu! "Ty to zvládneš, neboj! Sázím na tebe," mrknul tehdy na mě a já jsem se jako ve snách vpotácela do šaten. To mi tedy věří! Běh mám sice celkem ráda, ale jen rekreačně. Navíc mám celkem pomalé tempo, takže pochybuji o tom, že se nějak umístím…
Jsem zpocená tak, že to snad ani svět neviděl. Cítím, jak mi po zádech stékají čůrky potu. Fláknu sebou na zem a vnímám svůj zrychlený tep. Po pár minutách vstanu, doslova se doplazím do koupelny a nechám se bičovat vlažným proudem sprchy.
Když z koupelny vylezu, vzpomenu si, že zítra píšeme test z biologie! Narychlo otevřu sešit a snažím se něco naučit z mých nečitelných poznámek. Dala jsem si předsevzetí, že v pololetí budu mít na vysvědčení maximálně pět dvojek a doufám, že to dokážu. Jsem totiž v devítce a tohle vysvědčení bude jedno z nejdůležitějších.
Biologie nebyla ani tak těžká, jak jsem očekávala. Snad to bude jednička. Spolu s kámoškami jdeme dolů po schodech směrem k tělocvičně. Ano, máme hodinu tělesné výchovy s naším panem učitelem.
Převlečená jsem jako jedna z prvních, a tak naklušu i s třídní knihou do tělocvičny. Učitel sedí na lavičce a cosi si zapisuje. "Dobrý den," zahalekám s úsměvem od ucha k uchu. On ani nezvedne oči od papíru a odpoví: "Ahoj Aničko!" Dojdu až k němu, třídnici položím vedle něj. Konečně zvedne hlavu a zakouká se na mě. "Ty závody budou v pondělí, mysli na to. Zítra je pátek, vaše třídní ti dá ještě vědět, v kolik hodin bude sraz u školy. Sám ještě nevím, vlastně ani nevím, kde mi hlava stojí," rozhodí rukama a štos papírů mu spadne na zem.
"To vidím," zasměju se. Naše pohledy se střetnou. Martin Zahálek - tak se jmenuje - k nám přišel učit tenhle rok. Je říjen, je tu tedy stále "nováček", ale naše třída si ho oblíbila. Tedy, aspoň holčičí polovina.
Zahálek má krátké špinavé blond vlasy, ofinu nosí nagelovanou. Jak se na tělocvikáře patří, chodí stále ve sportovním oblečení. A taky značkovém; převládá u něj Nike a Adidas. Hmmm… Vždycky jsem ho brala jen jako učitele, ne jako chlapa. Ale teď… Ten jeho pohled…
"Dobrý den, pane učiteli," slyším koketní hlásek jedné fiflenky z béčka.
"Ale, ahoj Báro!" řekne mile Zahálek a srovná si svoje "lejstra".
"Co bude dneska na programu?" pokračuje Barbora v konverzaci a upraví si svoje mini šortky.
"Musíme se taky trošku držet osnov, takže budou kozy. Ehm, koza," vypadne z něj a zrudne. Bára se začne přihlouple chichotat a já se radši klidím. Zahálek mě zastaví: "Anno! Připravte s Bárou kozu a skokánek. Ostatní vám pomůžou!" Ani se na něj neotočím a chvátím k nářadí. Bára mě následuje. "Dneska je sexy, co?" podotkne, když jsme od něj v dostatečné vzdálenosti.
"Možná, ale je dost starej, nemyslíš?" řeknu ironicky.
"Blázníš? Já pod dvacet nejdu!" odporuje mi Bára. "Myslím, že mu je tak třiadvacet. To je akorát." Při slově "akorát" se mi udělají mžiky před očima. Ohlédnu se na Zahálka. Upřeně nás sleduje, ale když zjistí, že jsem se otočila, uhne pohledem a začne zapisovat do třídnice. Vlastně, proč ne? Možná by mě zajímalo, jací jsou dospělí chlapi a ne jen ty "malý píva" v mém věku…
Hodina tělocviku začne jako vždy během kolem tělocvičny, vydýcháním a strečinkem. Pak následuje skákání přes kozu. Docela mě to baví, tak se těším, až přijdu na řadu. Učitel stojí vedle, kdyby se náhodou někomu z nás skok nevydařil. Konečně se rozeběhnu, odrazím na skokánku a dopadám na žíněnku. V pohodě. Jenže jeho ruce se ke mně vymrštily a zachytily mě! Jako kdyby myslel, že se mi skok nepovede! Jenže to je vyloučené, odraz jsem měla skvělý… Jako by nic mě zase pustí a já se přesunu zpátky do řady, přičemž ho jedním okem sleduji. Nikoho kromě mě nechytá! "Jak se ti to líbilo?" zašeptá mi do ucha Bára.
"Cože?" vytřeštím na ni oči.
"No přece to, jak tě ošahával!" zakroutí hlavou. Pochopím. Obrátím oči v sloup s tím, že je debata u konce. "Měla jsi to dobře vymyšlený," strčí do mě loktem.
"Vymyšlený co?!" vyštěknu na ni.
"Udělala jsi, že padáš, aby tě chytil, ne? Ale dobrej nápad, teď ho prubnu taky. Sleduj!" povytáhne obočí a protože už je na řadě, rozeběhne se, před skokánkem ale zpomalí, dupne na něj a odrazí se. Teda, odraz to ani nebyl, protože neměla rychlost. Už jen vidím, jak přepadává přes kozu. Učitel neváhá ani vteřinu a jeho ruce vystřelí k jejímu tělu. Pomůže jí posbírat se. "Dobrý?" zeptá se jí starostlivě. Všechny ji sledujeme.
"Jo…" pípne a odhrne si z čela pramen svých dlouhých vlasů.
"Moc dobrý asi ne," ozve se z naší řady. "Rozpáraly se ti šortky!" Následuje výbuch smíchu, učitel se taky začne culit. Vepředu Báře čouhá z kraťásků pár nití. Nejdřív trochu zrudne, ale pak vykročí směrem k nám. "Už byly starý," pokrčí rameny.
Zbytek hodiny probíhá docela vesele, je uvolněná a dobrá nálada. Uteče to celkem rychle. "Uvidíme se v pondělí," připomene mi Zahálek a už ho není.
Stepuji s batohem na zádech před školou a tělem se mi rozlévá nervozita. Na švihadle jsem trénovala poctivě, běhat jsem taky šla, ale bojím se, že si uříznu ostudu. Před učitelem, ostatními lidmi ze školy a mými soupeři. Ani počasí se moc nevydařilo. Je zamračeno a chladno, tak si připnu mikinu ke krku. Ruce zastrčím do sportovních kalhot.
"Koukám, že chodíš radši včas," zaslechnu za sebou Zahálkův hlas. Otočím se na něj. "Dobrý ráno," pozdravím ho.
"Dobrý moc není," odpoví mi. "Doufám, že nezačne pršet."
"To doufám taky. Lituju, že jsem se vůbec nechala přemluvit!" řeknu na oko nakvašeně a modlím se, aby už někdo přišel. Nechce se mi stát tu sama. Teda - sama s učitelem.
"Aničko, vyhraješ to. Jsem si jistý," mrkne na mě, ale já vím, že sám svým slovům nevěří.
Z dálky zahlédnu Báru. Že by se taky účastnila běhu…? Co by pro svého vysněného Martínka neudělala, že…
Za pár minut se školní pozemek naplní a naše skupinka "sportovců" vyrazí na autobusovou zastávku. Na místě jsme za pár minut. Ani se pořádně nestačím rozkoukat a už mi kdosi říká, ať se jdu postavit na start. Organizace je tu tedy mizerná! Odložím si batoh, protáhnu se, protože moje svaly jsou po ránu docela ztuhlé a mířím ke startovnímu místu.
"Aničko," chytne mě Zahálek za rameno, "nevybíhej zbytečně moc rychle, ať se moc nezadýcháš. V polovině závodu se snaž držet mezi prvními a na cílové rovince do toho dej všechno. Držím palce!"
"To bude potřeba," zašklebím se. Za dvě minuty už vybíhám. Prvních asi tři sta metrů je nejhorších. Pak už si moje tělo naštěstí zvykne a já se dostanu do svého živlu. Své protivníky ani nevnímám, nevím, kolik jich je přede mnou, ani kolik jich je za mnou. Terén není nejhorší, ale i přesto si musím dávat pozor, abych se nikde nenatáhla. A teď zrovna vidím mírný kopeček! Běžím stále ve stejném tempu, i do kopce. Překonávám se, cítím, jak se potím a i jak mi rudnou tváře. Odhad moc nemám, ale tuším, že už jsem asi v půlce. Trošičku zrychlím a ani nevím proč, ve chvíli přejdu na maximum. Asi chci podvědomě vyhrát a dokázat učiteli, že neudělal chybu. Ach jo, učitel…! Nevím proč, ale spoustu mých myšlenek je spojeno právě s ním… Běžím stále rychleji a rychleji, už i vidím cíl. Někdo už tam je… Slyším někoho i za mnou, ale neohlížím se, přidám ještě víc… Když doběhnu do cíle, uleví se mi a podlomí se mi kolena. Předkloním se a vydýchávám. Potom spatřím, jak se ke mně blíží Zahálek. "Dobrá práce, Anno!" volá radostně. "Jsi sedmá z šedesáti!"
"Hm," řeknu nezúčastněně.
"Ani, netvař se jako kakabus!" pokračuje učitel. "Je to super umístění…! Nečekal jsem, že budeš tak dobrá." Donutím se k úsměvu. "Pojď, půjdeme stranou a počkáme na ostatní," ukáže mi k dřevěné lavici a stolku, které jsou opodál. Každá škola má svůj. Vyčerpaně si sednu, popadnu svůj batoh a vylovím jablko a láhev vody. "Nedivím se, že máš tak pěknou postavu, když se stravuješ takhle," ukáže Zahálek na moji svačinku. Mám to brát jako lichotku…?!
"Není to jenom stravou, ale i sportováním," řeknu odměřeně a zakousnu se do jablka.
"Mám rád holky, které mají rády sport," usměje se.
"Taky se mi líbí sportovní kluci," pokrčím rameny a nechápu, co to vůbec povídám! Proč mluvím o svém "soukromí", proč jsem takhle otevřená… Kdyby se jednalo o mého vrstevníka, bylo by to celkem OK, ale vždyť tohle je můj učitel!!!
"A já?" zeptá se s nevinným úsměvem.
"Cože?" cuknu sebou.
"Já se ti líbím…?"
"Já jsem ti… ehm… teda vám rozuměla, spíš…"
"…Anno, jsi velmi atraktivní dívka, na svůj věk… Všiml jsem si, že po mně taky koukáš… Kdybych nebyl tvůj učitel, tak bych tě už dávno…"
"…ale to vůbec není pravda!" vybuchnu.
"Nechceš se dneska sejít? V půl šesté na tramvajové zastávce u školy. Zůstane to mezi námi." Zadívám se na něj a udělá se mi špatně. Zvednu se a bez odpovědi zamířím pryč z jeho dohledu.
"Tak co závody?" vyhrkne na mě máma jen co se objeví ve dveřích bytu.
"Dobrý."
"To je co…?"
"Jsem sedmá."
"No vidíš! Ty se někam chystáš?" zeptá se, když zahlédne, že lovím boty v botníku.
"Jo, jdu ven s kámošem," zalžu a radši si ani nepředstavuji, co by máma dělala, kdyby zjistila, že jdu ven se svým učitelem! Po tom, co mi řekl, jsem se na něj nemohla skoro podívat. Přišel mi najednou tak odporný…! Když jsem o něm ale začala doma přemýšlet, došla jsem k závěru, že na schůzku s ním jít "musím". Je to pěkný chlap a líbí se mi. Zmatky ve mně možná dělá jen to, že je to můj učitel. Kdyby to můj učitel nebyl, asi bych s ním šla bez rozmýšlení. Takže se musím nad jeho zaměstnání povznést. Naše rande má ale i svá rizika; kdyby to někdo zjistil, měl by Zahálek docela průšvih. Ale co, tím se já zabývat nemusím, je to vlastně jeho riziko.
Rozloučím se s mamkou a už mě není. Utíkám směrem k zastávce v podzimních kozačkách, minisukni, a lehké bundičce. Zahálka vidím už z dálky. Dívá se mým směrem. Když jsem blíž, postřehnu, že se usměje. "Ahoj," hned mu zatykám.
"Zdarec," řekne přátelsky. "Myslel jsem, že ani nepřijdeš…"
"To jsem nejdřív myslela taky," prozradím.
"Teď se přesuneme do bytu mýho kámoše, bydlí tady kousek… Teda jestli chceš."
"A kde vůbec bydlíš ty?"
"V centru. Je to celkem daleko, tak jsem poprosil kámoše…" vysvětlí a já vidím, jak sleduje moje nohy.
Zdá se mi, že je opravdu skvělý…! Po cestě do bytu se bavíme opravdu jako sobě rovní, jako staří přátelé. Všechny moje zábrany opadají, a tak když vcházíme do bytu, líbáme se. Hned v předsíni skončí na zemi moje i jeho bunda. Mezi polibky mi naznačí, že si mám sundat boty. Taky tak udělám, on udělá totéž. Potom se pomalu přesouváme do pokoje, který asi slouží jako ložnice. Na podlaze je měkoučký koberec, postel je veliká, vzduch je provoněný asi už pohaslými vonnými svíčkami. Nyní končí na zemi i moje tričko, Martin mě položí na postel, svléká mi silonky, sukni, spodní prádlo… Nechci být pozadu, a tak oblečení zbavuji i já jeho. Je něžný, a zároveň vášnivý. Po dlouhé předehře do mě nedočkavě pronikne a poté se dlouho milujeme.
"Jsi úžasná," zašeptá mi do ucha, když už se oblékám a mám nejvyšší čas jít domů.
"Já vím," převezu ho a políbím ho. "Ty taky."
"Chceš doprovodit domů?" nabídne mi.
"Ani ne, díky, musím letět. Naschle, pane učiteli!" zamumlám a ženu se ven. Slyším, že ještě něco povídá, ale to už za sebou zaklapnu dveře a peláším po schodech dolů. Venku prší, proto nasadím sprint. Doma jsem za chvíli. "Byla jsi venku nějak dlouho," vyčte mi máma. Její poznámku přejdu úšklebkem.
Je tělocvik! Do šatny letím jako raketa, převlečená do sportovního jsem taky rychle a hned naklušu do tělocvičny. Martin je tam naštěstí ještě sám. Ohlédnu a když nevidím žádné "nebezpečí", šeptem ho pozdravím: "Ahoj!"
"Dobrý den, Anno," řekne Martin a zakašle.
"Máš zase někdy čas?" usměju se.
"Máš třídnici?" zeptá se, jako kdybych se vůbec neptala.
"Ne," odseknu a vracím se zpátky do šatny. Je to idiot! Pedofil… Chápu, že mě ve škole nemůže začít objímat, ale za úsměv bych mu stát snad mohla…! V šatně se skoro srazím s Bárou. "Dávej pozor, jsi jak zamilovaná," zaťuká si na čelo. Nemám chuť s ní klábosit. "Jdu za Zahálkem, vypadá to slibně," olízne si rty a tentokrát v nových šortkách napochoduje do tělocvičny. Já počkám na svoji kamarádku Terezu a společně Barboru následujeme.
"Brý den!" zašvitoří Bára a učitel k ní pohlédne. "Ahoj Barunko!" usměje se na ni. "Máš třídní knihu?"
"Holky ji donesou. A co máte dneska v plánu? Navrhuji vybíjenou," zasměje se a vypne prsa.
"Samozřejmě dám na tvůj skvělý návrh, Báro. Dneska dáme vybiku."
"No vidíš to?!" vyděsí se Tereza. "On s ní normoš flirtuje! Podívej se, jak ji svlíká pohledem! A o ní radši ani nemluvim. Jestli se s někým z našich devítek vyspí, bude to Baruna nebo Maxíček…" Při vzpomínce na Maxe, přezdívaného "Teploušek", se musím zasmát. Ale jinak mi moc do smíchu není. Dřív to bylo "Aničko sem, Aničko tam", dnes je to "Barunko sem, Barunko tam". Bůh ví, jestli přede mnou nespal už s nějakou jinou…! A bůh ví, jestli se k Baruně zachová jako ke mně, když ji dostane do postele!
Po rozcvičce následuje Báře slíbená vybíjená. Naštěstí nejsem v družstvu jako ona. Hned jak nabijeme, dostane se mi míč a já se vší zlostí mířím na ni. A podaří se! Míč ji udeří do boku. Z mého družstva se ozve zavýskání. Bára odchází jako první vybitá dozadu. Hodí na mě zlostný pohled. Zkazila jsem jí reputaci u učitele, ha, ha, ha. Stejně moc sportovně nadaná není. Pokračujeme ve hře. Jen tak se ohlédnu dozadu a zjistím, že teď je už Bára v sedmém nebi! Došel za ní učitel a vesele konverzují.
Zbytek hodiny jsou pro mě muka, a tak jsem upřímně ráda (snad poprvé v životě), když tělocvik skončí.
"Ani! Prosím tě, zajeď do obchodu, chybí nám mléko a já jsem se zrovna chystala dělat puding!" dá mi bojový úkol máma. Moc se mi nechce, protože jediný obchod široko daleko je tři zastávky tramvají. A navíc venku prší. "Nechceš vaření pudingu odložit na zítra?" zeptám se nadějně.
"Zítra už na něj nebudu mít chuť. A navíc - otevřela jsem dva kompoty…"
"Ty by do zítřka vydržely," nevzdávám se.
"Aničko, vždyť se dvakrát nepřetrhneš. Za půl hodinky jsi zpátky."
"Fajn," řeknu neochotně a natáhnu na sebe džíny, triko a bundičku, rukama si prohrábnu vlasy, rty přetřu leskem a vyrazím. Cestou na zastávku přemýšlím o Zahálkovi. Ještě ani jednou v životě jsem se takhle hnusně nespálila! Jsem holt blbá, no. Mělo mě napadnout, že chlap po dvacítce nebude chtít udržovat vztah s patnáctkou. Napadne mě "spásná" myšlenka: co ho nějak nažalovat…? Jenže to by zase pak každý věděl, že jsem s ním spala já. A navíc - nejsem typ člověka, který by se chtěl jiným mstít a ubližovat.
Tramvaj mi naštěstí jede hned a tak do ní nastoupím a uniknu tak rozdivočelým dešťovým kapkám. Na první zastávce sleduji lidi s deštníky, chlapa, který dobíhá tramvaj. Přeměřím si druhý nástupní ostrůvek. Neunikne mi Bářina figura, která se v ojetí lepí na Zahálkovo tělo…

Medové řezy

18. srpna 2007 v 18:05 Recepty
A tohle je pro všechny milovníky sladkého i medovníků!:-) Rozhodla jsem se podělit o super recept na medové řezy. Recept mám ozkoušený, snad každému chutnaly:-) Je to sice kalorická bomba, ale jednou za čas se nic nestane, že? :-)

Potřebuješ: 150 g práškového cukru, 2 vejce, 2 lžíce medu, 1 lžička sody bikarbony, 50 g Hery, 400 g hladké mouky, čokoládová poleva ( 1 a půl nebo 2 čokolády na vaření, Hera); 500 ml mléka, vanilkový puding, 1 vanilkový cukr, 250 g Hery, 180 g práškového cukru.
Postup: Cukr, vejce, med, sodu bikarbonu a tuk dáme do hrnce a za stálého míchání rozehříváme na bod varu. Pozor - směs se ráda připaluje:-) Horkou směs vlejeme do mouky. Zpracujeme těsto a rozdělíme ho na čtyři stejné bochníky. Rozválíme je a po jednom upečeme na vymaštěném a moukou posypaném plechu ve vyhřáté troubě. Troubu po chvíli ztlumíme. Upečené pláty mají hnědo-zlatavou barvu. Při pečení se v těstu dělají vzduchové bubliny; proto ještě před vložením do trouby popícháme těsto vidličkou na několika místech.
Z mléka a pudingu podle návodu uvaříme puding; použijeme do něj vanilkový cukr, popřípadě doplníme krystalovým cukrem. Hotový puding necháme vychladnout. Zatím rozmícháme Heru s cukrem do pěny a po lžících přidáváme vychlazený puding. Řádně zamícháme.
Potom každý plát potřeme krémem a slepíme všechny k sobě. Pokud chcete, můžete nějaký plát namazat džemem (klidně i každý), nebo posypat sekanými ořechy. Na vrchní plát těsta přijde čokoládová poleva. Pozor - pláty jsou hodně křekhé, tak při natírání krému a džemu dávejte pozor, aby se vám nepolámaly! Nakonec už stačí nakrájet na stejné kousky a dát do lednice. Do druhého dne se krém a džem vsáknou do těsta, takže řezy budou "měkké" a připravené ke konzumaci =o)
Doba přípravy: Asi podle zručnosti, cca 2,5 - 3 hod.

Doufám, že si pochutnáte! Jakékoliv dotazy pište do komentářů. :-)

Vtípek - Adam a Eva

18. srpna 2007 v 15:11 Fun
"Evo, pročpak ses rozešla s Adamem? Vypadal přeci tak seriózně..."
"Stále mi říkal, že budeme žít jako v ráji, ale já nechci chodit celý život s holým zadkem..."

Tohle se mi líbí:-)

18. srpna 2007 v 15:08 Fun
Sandiegský policista zastaví řidiče a oznámí mu, že právě vyhrál v soutěži bezpečnosti pět tisíc dolarů, protože měl zapnutý bezpečnostní pás. "Co s těmi penězi uděláte?" ptá se.
"Asi se přihlásím do autoškoly a udělám si řidičák," odpoví mu řidič.
"Neposlouchejte ho," usměje se žena na vedlejším sedadle. "Když se napije, vždycky si hraje na chytrého."
Vtom se probudí muž na zadním sedadle, uvidí policistu a lekne se: "Já jsem věděl, že v kradeném autě daleko nedojedeme!"
Vzápětí se z kufru ozve zaklepání a někdo se španělsky zeptá: "Už jsme za hranicemi?"

Moc si nepomohl...

18. srpna 2007 v 15:02 Fun
Johannes van Zane, dvaceti tří letý potomek šlechtického rodu, musel nastoupit do vojenské služby. Cestoval do města, kde měl absolvovat základní výcvik. Na stanici se zeptal jednoho seržanta, jestli mu někdo nemůže odnést do tábora kufry. "Postaráme se o ně," ubezpečil ho seržant. Když všechno vybavil, šel van Zane bezstarostně do tábora. Tam nováčky rychle razegistrovali, převlékli do uniforem a seřadili na nástup. Seržant postupně vyvolával jména. Když přišla řada na van Zana, řekl: "Vojáku van Zane, jděte na stanici a přineste kufry pana van Zana."

Supermoderní vlak

18. srpna 2007 v 14:57 Fun
Asi pět set cestujících se zúčastnilo slavnostní uváděcí jízdy supermoderního vlaku. Z reproduktoru se ozval klidný hlas: "Dámy a pánové, tenhle vlak vám zaručuje úplně bezpečné cestování. Je vybavený nejmodernější technikou. Pojedeme rychlostí tři sta dvacet kilometrů za hodinu. Všechno bylo otestované a nehrozí, že by něco nefungovalo... nefungovalo... nefungovalo..."

Moudrost:-)

18. srpna 2007 v 14:54 Fun
Zákazník v Greenových lahůdkách obdivuje majitelův důvtip a inteligenci. "Řekněte mi, pane Greene, jak to děláte, že jste tak moudrý?"
"Svoje tajemství nesvěřuji jen tak někomu," odpoví Green tichým hlasem, aby ho ostatní neslyšeli. "Ale protože jste takový věrný zákazník, řeknu vám ho. Jezte hodně rybích hlav a budete geniální."
"Vážně? A máte je?"
"Jistěže. Jen za čtyři dolary za kus."
Zákazník si teda tři koupí. Za týden si přijde stěžovat, že se skoro nedaly jíst a že ani není moudřejší.
"Protože jste jich snědl málo," vysvětlí mu Green. Zákazník si tedy koupí dalších dvacet hlav. Za čtrnáct dní přijde celý rozzlobený a spustí: "Greene! Vy mi prodáváte rybí hlavy za čtyři dolary a jinde si přitom mohu koupit za dva dolary celou rybu. Okradl jste mě!"
"No vidíte!" zvolá Green. "Už jste mnohem chytřejší!"

Nový design!

17. srpna 2007 v 22:23 News!
Tak jsem si vystilizovala blog do módní šedivé barvy:-)) No, vlastně je tenhle design podobný dost tomu předešlému - je jednoduchý. Původně jsem na okrajích měla kabelky:-)), ale to se mi moc nelíbilo... Máte nějaké nápady, jak to tu vylepšit? Myslím tím design... Kdyžtak pište komentíky i jak se vám líbí tenhle design, a jestli je podle vás lepší, než ten předešlý! Díky! :-*

Ahojík lidi!

17. srpna 2007 v 16:37 News!
Tak jsem se inspirovala na jiných blogách, že taky změním design! Co myslíte?:-) A jaký by měl být? Všimla jsem si, že ostatní blogaři mění designy jako ponožky, viď, Rio?:-)) Taky díky miláškovi Hil*An umím dělat rozcestníky, tak se tu možná taky objeví - třeba v rubrice"Beauty" nebo "Body&Food". Jen si na to musím udělat čas, teď se mi nějak nic nechce. Věříte mi? =o))) Tak pište do komentářů, co si myslíte o změně designu a já se loučím! :-*

O ženě... :-)

16. srpna 2007 v 17:08 Fun
Žena, tak kolem pětačtyřiceti let, utrpí srdeční záchvat. Během toho, co je na operačním stole, se přiblíží smrti. Spatří Boha a ptá se ho, jestli je to pravda, že umře. Bůh jí odpoví, že ne a že bude žít ještě dalších 30 nebo 40 let. Když je už z nejhoršího venku, tak si řekne, že když bude žít ještě tak dlouho, tak že je lepší se nechat zkrášlit. A tak si nechá odstranit přebytečný tuk liposukcí na stehnech a na břiše, nechá si zvednout a silikonem zvětšit poprsí a rty, narovnat nos, trochu zmenšit zadek a odstranit vrásky nejen kolem očí. Taky podstoupí léčbu křečových žil a celulitidy, 120 masáží, zmenšení žaludku, aby toho míň snědla, nechá si vytáhnout dvě žebra a všechno možné, aby omládla. Když má za sebou i tu poslední operaci a konečně vychází z nemocnice, srazí ji při přechodu ulice sanitka a než ji staší odvézt do nemocnice, tak zemře. Znovu se ocitne tváří v tvář Bohu a spustí: "Ty lumpe! Copak jsi mi neřekl, že budu žít ještě dalších 30 nebo 40 let?"
A Bůh odpoví: "Promiň, ale já jsem tě nepoznal!"

Zdroj: www.srandy-kopec.cz

Typy mužů podle IT

16. srpna 2007 v 17:02 Fun
Typ Virus
Ani nezpozoruješ, a nastěhuje se ti do bytu; všechno si přivlastní.

Typ Internet
Musíš zaplatit za přístup.

Typ Server
Když ho potřebuješ, vždy je obsazený.

Typ Windows
Je plný chyb, ale nedokážeš si bez něho představit život..

Typ Powerpoint
Je atraktivní, můžeš se s ním pochlubit, ale sám o sobě nemá hodnotu.


Typ Excel
Říká se, že ví kdeco, ale ty ho používáš jen pro základní úkony.

Typ Word
Vždy má pro tebe překvapení, ale v podstatě mu nikdo nerozumí.


Typ DOS
Kdysi ho měly všichni; dnes o něho nikdo nemá zájem.


Typ Scandisk
Všichni vědí, že je užitečný a chce jim pomoci, ale nikdo neví, co vlastně dělá.

Typ Screensaver
Nehodí se na nic, ale aspoň tě zabaví.

Typ Kabel
Je dobrý, jen když je zastrčený.

Typ Infraport
Chce udržovat přátelství bez kontaktu.

Typ Microsoft
Záhadně "padá" v tu nejnevhodnější chvíli, a za nic na světě nevíš proč.

Zdroj: www.sranda.kdecoje.cz

Vývojová stadia muže

16. srpna 2007 v 16:57 Fun
*1 až 5 let*
*Charakteristika:* roztomilé miminko. Spinká, brečí, papká, slintá, zvrací, kadí a prdí. To jediné zvládá. Později zjistíte, že co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Některé věci se prostě nezapomínají. Akorát už nebudete ten roztomilý chlapeček, ale starý smradlavý dědek. Okolo 3 až 5 let věku se z vás stává klučík, který si tak hezky hraje s autíčky a nezlobí.
Tělíčko: měkké, hebounké, růžové. Prostě k pomazlení.
*Vlasy:* většinou žádné.
*Sexuální aktivita:* žádná, pokud nebudeme počítat libidózní požitky zadržování stolice a dráždění análního otvoru při utírání zadku.
*6 až 12 let*
*Charakteristika*: stále hodný chlapeček, který si hraje. Už ne bohužel s autíčky, ale sebral sestře panenky a snaží se spářit Kenna a Barbie. Ještě pořád je ochoten občas nosit oblečení s mráčky a zvířátky.
*Tělíčko*: stále měkká kůže, hezké, zdravé vlásky. Stále k pomazlení (pokud právě neobjevuje něco, čemu by rád říkal penis).
*Sexuální* *aktivita*: rozmnožování panenek.
*13 až 16 let
Charakteristika*: spratek, který vás začíná přerůstat. Také se dostaví puberta. Někdy. Je všeobecně známo, že muži jsou nevyspělí a mentálně zaostalí. Oblečení je stále více ošuntělé. Sedí na zemi a nic pro něj není problém. Většinou by rád hrál v kapele. Hodně čte a může se také dostavit takzvané temné období. To znamená černá barva, bledost v obličeji a oči mírně pootevřené. (Zkrátka vypadá tak trochu sjetě.) Často přemýšlí o smrti.
*Tělo*: kůže má stále tu mladistvou pružnost. Tělo je pevné. Vlasy hezké, zdravé a přibyly i vousy. Bohužel jen ty, co stačí klapnout dveřmi a ony opadají. Mezi vousy se sem tam také objeví nějaký ten "podkožní výrůstek" (beďar). Už není k pomazlení a stále hledá to, čemu chce říkat penis.
*Sexuální* *aktivita*: obtěžuje spolužačky. Ke štěstí mu zatím stačí potají si ho honit.
*17 až 25 let*
*Charakteristika*: mladík (ženy mu začaly říkat zajíček). Temné období a sjetý pohled je ten tam. Drogy se mu už dostaly z krve ven a snaží se na sebe více dbát. Možná navštíví posilovnu, možná se dostane i do ženské postele. (Snad to zvládne do pětadvaceti.)
*Tělo*: to samé. Mladistvá pružnost. Vlasy zdravé a hezké. Vousy si už holí (no, sláva!). Už jen vyřešit podkožní výrůstky. Zase je k pomazlení! Penis již našel! (Někteří.)
*Sexuální* *aktivita*: pořád si ho honí. Někdy možná zasune, ale výkony nic moc. **
*26 až 30 let*
*Charakteristika*: muž (pro ženy jste již chlap). Pracuje, paří, užívá si. V podstatě nejhezčí období muže.
*Tělo*: sem tam se na těle objeví nějaká ta vráska, ale to je většinou z přepracovanosti nebo z nadměrného množství alkoholu a cigaret.
*Sexuální* *aktivita*: honí si ho stále častěji. Kombinace s pravidelným sexem je celkem běžná, i když honění ho začíná bavit mnohem víc.
** *31 až 50 let*
*Charakteristika*: stále muž. Pracuje, pracuje, pracuje.
*Tělo*: padají vlasy, narostlo břicho a tam, kde byl dříve vypracovaný zadek, začíná být povislá kůže.
*Sexuální* *aktivita*: už si ho nehoní a doprošovat se manželky ho také nebaví. Navíc si na něj přes břicho moc nevidí, tak ho raději už ani nehledá (ani při močení, a tak si začne sedat).
** *51 až 65 let*
*Charakteristika*: starší pán. Nebo také hodný strejda... Trochu pracuje, neužívá si, nepije (zakázal to doktor). Zlobí ho žlučník, žaludek a hemeroidy.
*Tělo*: začíná se podobat mimozemšťanovi. Nemůže pochopit, proč promeškal "druhý dech", o kterém toho tolik slyšel, a všichni jeho kamarádi v tomhle věku mají ty mladé, krásné slečny.
*Sexuální* *aktivita*: na bodu mrazu (konečně klid).
** *66 a více (to snad už ne...)*
*Charakteristika*: zombie nebo mimozemšťan.
*Tělo*: je to lidské tělo?
*Sexuální* *aktivita*: pod bodem mrazu! (A cokoliv jiného je nechutné...)
** *Smrt*
*Charakteristika*: zase ta známá bledost v obličeji.
*Tělo*: bílé, posmrtně ztuhlé.
*Sexuální* *aktivita*: konečně je pořádně tvrdej!

Zdroj: www.sranda.kdecoje.cz

Prdo-tlumiče :-))

16. srpna 2007 v 16:54 Fun
Vážený pane / paní,
byli jsme upozorněni na Vás, jako na zájemce o naše výrobky a dovolujeme si Vám nabídnouti náš licencovaný vynález, který se nám podařilo sestrojit díky zvláštním a dlouholetým zkušenostem a velké námaze. Zajisté i Vy, jako většina lidí, trpíte větry. Jest to věc jistě nepříjemná a proto Vám doporučujeme:
Naše modely prdotlumičů v cenách:

Typ II.A - provedení je z lesklé gumy a dá se namontovati na každou prdel. Větry odcházejí, aniž by jste to zpozoroval/a/. Zvláštní tlumič odstraní zápach tak, že můžete, jak se říká, srát jako Diana a nikdo nic nezmerčí. Cena je 1.499,- Kč, typ II.B s počítadlem prdů 1.699,- Kč.

Typ III. Grand Prix - smaltovaný, je zlepšen o rozprašovač voňavek, který se při každém usrání automaticky napojí a vyprskne. Užití tohoto modelu je prdelní rozkoší, a svádí Vás, abyste sral/a/ jako Lion od večera do rána, neboť kdo sere a prdí, ten si zdraví tvrdí. Cena je 1.999,- Kč.

Typ IV. Special Extra - silně chromovaný. Mimo voňavky má ještě namontován hrací strojek, který je poháněn nastřádanými prdy. Při každém usrání hraje píseň: - Prd sem, prd tam (tango) - Sral za plotem, kroutil hlavou (foxtrot) - Nasráno v povlíkačkách (ploužák) - Vosí žihadlo v prdeli (kvapík) Pro jeptišky a faráře dodáváme tento model s andělským zvoněním. Cena modelu v luxusním provedení s kolínskou vodou, krabičkou speciálních pudrů pro Vaši ctěnou prdel a dárkem zdarma pouze za 3399,- Kč.

Dovolujeme si Vám oznámiti, že na Vaši prdel jsme byli upozorněni Vašimi přáteli a spolupracovníky, kteří tvrdí, že není vůbec dýchatelný vzduch v okolí 50 m od Vás, když si userete, a proto by bylo na čase a ve Vašem zájmu, aby jste si některý z modelů zakoupil/a/.

Za odbytové oddělení: ing. Prdoslav Usraný, Csc.

Smradlenka s.r.o.
výroba prdotlumičů
Sradotín

Zdroj: www.sranda.kdecoje.cz

Osamělá

15. srpna 2007 v 23:25 Smutné povídky
Jen co za rodiči zaklaply dveře, vytočila jsem číslo své kamarádky: "Konečně jsem se jich zbavila! Rychle přijďte!"
Zemřela nám totiž jedna vzdálenější příbuzná. Rodiče prohlásili, že jet na pohřeb je nutnost. Já jsem se z toho naštěstí vykroutila, argumentovala jsem však pravdivě: "Nemám ráda smutek… A pohřby taky ne. Navíc jsem ji ani neznala. Je to hnusný říct, ale smutná nejsem…"
"Když jsi ji neznala," uznala mamka. "My tam ale jet musíme. Je to daleko, tak tam i přespíme…"
"Tu jednu noc to tady vydržím," navrhla jsem nenápadně.
"Opravdu? Ale Katko…"
"Mami, bude mi patnáct. Dokážu se o sebe postarat sama. Zamknu se a bude to v pohodě."
Rodiče tenkrát přeci jenom uznali, že tu jednu noc v bytě vydržím sama. Byla jsem ráda. Táta chodil do práce sice každý den, ale ne na dlouho a máma pracovala celý den doma - její práce spočívala v tom, že akorát seděla u notebooku a něco on-line vyřizovala. Ani jsem si od nich neodpočinula. Stále jsem je měla za zadkem a už mě to štvalo. Pak začaly spory a hádky… Radši jsem chodila ven s kámošema, než být doma s nimi. Myslela jsem, že tak se hádkám s nimi vyhnu, jenže to jsem se mýlila. Všechno se začalo stupňovat, stále na mě hledali chyby. I teď se divím, že mě ten jeden den bez remcání nechali doma samotnou…
Když jsem se dozvěděla, že budu mít volný byt i přes noc (snad poprvé v životě!), obvolala jsem své nejlepší kámoše a řekla jim, že uděláme nějakou menší party a budou u mě moct přespat do druhého dne. Nakonec jich přišlo pět. Zábava byla v plném proudu. Hodně jídla; něco jsem nakoupila já, po trošce přinesli i mí hosté. Nechyběla ani nějaká ta láhev něčeho ostřejšího. Všichni jsme se odvázali a já jsem byla ráda. Bez rodičů to byl tak úžasný pocit! Pocit volnosti! Říkala jsem si, že by mi ani nevadilo bydlet takhle sama… I když jsem ještě "dítě"…
V tu noc mi nikdo neříkal, že mám ztišit hudbu… Sice na nás párkrát přišli sousedi, ale to už je něco jiného. Nikdo mi neříkal, že mám vypnout televizi a jít spát. Nikdo mě nevaroval, že když sním tolik chipsů na posezení, bude mi špatně a ztloustnu. A taky mi nikdo nepřikazoval, ať po sobě umyju nádobí. Relax!
Druhý den ráno se naše sešlost rozpustila. Teprve pak jsem trošku poklidila, vyluxovala… A začaly první výčitky svědomí. Rodiče si určitě mysleli, že jsem se sama dívala na televizi a kolem půlnoci sama spokojeně zalehla. Jenže já jsem si pozvala bandu kamarádů bez jejich vědomí! Možná by mě svědomí netížilo, kdyby o tom nevěděli naši sousedé a zároveň i rodičů přátelé. Je mi jasné, že jim to po jejich návratu vyklábosí. Nebo se jen tak nevinně nadhodí: "Vaše dcera a parta těch děcek dělala v pátek večer docela bordel…" A praskne to!
Díky těm výčitkám jsem vytáhla kuchařku s báječnými recepty po mojí babičce a vyhledala recept na medové řezy. Medové řezy - to je vážně dobrota! Mně i mým rodičům vždy moc chutnaly. Když jsem se s nima pohádala a oni na mě byli naštvaní, byl tenhle dezert skvělé usmiřovadlo. Napekla jsem, abych jim zlepšila náladu a udělala radost a oni se přestali zlobit.
Doufala jsem, že to tak bude i v té situaci, která nastala. Měli přijet odpoledne. Bylo mi divné, že ani nezavolali. Nebyl den, kdy by mě nekontrolovali. Zrovna jsem zákusek nakrájela na stejné kousky a naskládala je na tácek, když se rozezvonil telefon. "To budou oni," pomyslela jsem si a běžela k telefonu. "Ano?" ozvala jsem se a olízla si prsty od pudingového krému.
"Katko… To jsem já, babička…" ozvala se ze sluchátka.
"Ahoj babi! Ty už jsi doma z toho pohřbu? Nebo jsi tam vůbec nebyla? Rodiče totiž ještě nepřijeli…"
"Já vím," řekla babička a zdálo se mi, že mi chce něco říct, jen neví jak.
"Aha… A proč teda voláš?" udeřila jsem tedy na ni.
"Víš, Katko… Přijedu za tebou, ano?"
"Proč? Než se vrátí, tak to tu vydržím," nechápala jsem. Nebo že by se už někdo o mém nočním mejdanu dozvěděl…?
"To nevadí, prostě se stavím. Za půl hodiny jsem tam. Buď doma!" oznámila mi a zavěsila. Zadívala jsem se na hluché sluchátko, obrátila oči v sloup a položila ho. Šla jsem poklidit nepořádek v kuchyni, protože na ten je máma doslova alergická. Trochu jsem vyluxovala a setřela podlahu, ale to už zazvonila babička.
"Ahoj," přivítala jsem ji. Beze slova vešla, odložila si kabát a usadila se do křesla v obýváku. Začala se kolem sebe poohlížet, jako kdyby u nás byla poprvé.
"Dáš si kávu a medovník? Pekla jsem, abych rodičům udělala radost, když přijedou," nabídla jsem jí radostně.
"Ne, děkuji…" Začala jsem mít divný pocit. Ona moje kuchařské výtvory nikdy neodmítla, a zvlášť ne medovník…! Ten jí vždycky chutnal nejvíc. A káva…? Tak bez ní se babička také neobešla! Nevěděla jsem, co na to říct a tak jsem jen tak stála. Babička se na mě podívala s uslzenýma očima: "A rodiče si ho taky nedají…"
"Jakto? Oni tam zůstali nebo…" zarazila jsem se. Babiččino chování bylo opravdu víc než divné! A její uslzené oči se mi zaryly do paměti.
"Rodiče měli při zpáteční cestě těžkou autonehodu. Oba dva byli na místě mrtví…"
Mrtví. Mrtví. Mrtví… Znělo mi v uších. Můj mozek to nemohl zpracovat. Nedokázala jsem si uvědomit, že by zemřeli…!
Chvíli jsem jen tak stála před babičkou, pak jsem se zhroutila do křesla. Nebrečela jsem, jen se mi najednou uvnitř udělalo prázdno. Děsivě prázdno. Můj mozek začal pracovat na plné obrátky a pomalu jsem si to začala všechno uvědomovat. Autonehoda. Smrt. Mí rodiče. Včerejší odpoledne bylo poslední odpoledne, kdy jsem je viděla.
Po téhle tragické události jsem brečela jen párkrát, většinou večer, než jsem usnula. Na pohřbu mi neukápla ani jedna jediná slza. Smutná jsem byla, to ano, ale víc než smutek převládala samota. Možná je dobře, že jsem s rodiči měla vztah, jaký jsem s nimi měla. Kdybych s nimi vycházela líp, asi by mě celá tahle událost sebrala o to víc. Teď jsem bez známky jakékoliv emoce řekla: "Sbohem mami… Sbohem tati…"
Teď je to dva roky, co mí rodiče zemřeli. Můj život se ani moc zásadně nezměnil; dostala jsem se na střední, na kterou jsem se dostat chtěla, mám kluka, kterého miluju… Jsem šťastná.
A teď? Právě sedím v kostele, ruce propletené s mým klukem a po tváři mi stéká jedna velká osamělá slza. Babička měla tragickou autonehodu…


Obchůdky!

14. srpna 2007 v 12:24 Styl, fashion, trendy
Jít tady v Praze do OC Letňany - to zabere celý den:-) Ještě když se chce člověk podívat po všech obchůdkách. Mám jich ale pár, které beru přednostně. A jaký nejoblíbenější obchod (značku) máš ty? Hlasuj v anketě a piš komentíky! A do komentářů třeba - proč máš nejraši zrovna tuhle značku, jakou značku naopak nenávidíš...

Šatičky - Valentino!

14. srpna 2007 v 12:11 Styl, fashion, trendy
Vybrala jsem jen ty nejhezčí a opět to bylo těžké! Jaké se líbí tobě? Piš do komentářů!

A bacha! Teď následují troje nejkrásnější!:-)


Anorexie (?)

13. srpna 2007 v 23:28 Styl, fashion, trendy
Tak jsem se dívala na jedno video - přehlídku Diora. Vyrobila jsem pár foteček, na které jsem zachytila ty nejvychrtlejší modelky. Omlouvám se za kvalitu; videa jsou taky ve špatné kvalitě...

Podívejte se na ty nohy...
Zezadu...
Další "kost a kůže"...
Opět se jukněte na nohy...
A teď poslední, už hezky vyfocená fotka...
Tak co na to říkáte? Třeba na tuhle poslední fotku? Mně to přijde nechutný... Zhubnou chci, ale NIKDY nechci být taková, jako ony. Před chvílí jsem prolistovala pár blogů, kam píšou anorektické holky svoje "hubnutí". Píšou tam i svoje jídelníčky. Většinou tam mají denní příjem tak 1600 kJ(!). A teď se držte! Denní příjem "normálního" člověka může být až 10000 kJ, člověka, který chce zhubnout, 5000 kJ (minimálně). Takže to vám doufám stačí, abyste si udělali obrázek...